Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1990-99?)

Jste-li na dovolené v místech, kde jste ještě nikdy nebyli, a chystáte-li se jít na větší výlet nebo dokonce túru, prostudujete si nejprve mapu. Tak se můžete předem připravit na různá překvapení a můžete si také najít nejvhodnější trasu. Aby vám mapa mohla být užitečná, musíte mít předem nějaké zkušenosti nejenom s tím, jak číst v mapě, ale také s výlety a s cestováním. Kdo nikdy neabsolvoval túru neznámým terénem, tomu mapa mnoho nepomůže, i když si ji vezme s sebou a má ji stále po ruce. Úvody do filosofie bývají často psány tak, že se pokoušejí Vám objasnit význam značek na mapě, ale mna výlet vás nevezmou. Filosofovat však znamená cestovat; úvody do filosofie v nejlepším případě mluví o cestování, a tak to jsou spíše úvody do mluvení o filosofii, ale nikoliv úvody do filosofického cestování. Mohli bychom také říci, že místo jazykové učebnice vám dávají do ruky příruční slovník.
Mapy i slovníky jsou nepochybně užitečné, ale cestovat ani rozmlouvat se jenom jejich pomocí nenaučíte. Tak jako se od sebe liší úvod do čtení map od předávání zkušeností v praktickém cestování, bude se lišit povídání o filosofii od prvních kroků opravdového filosofického myšlení. Zároveň si však musíme být vědomi toho, že mapa nám nikdy neříká, kam máme jít, zatímco při výletě se musíme rozhodnout pouze pro jednu z možností. Mapa vám poskytuje přehled celého terénu, ale skutečné filosofování je vždycky pouze konkrétní cesta. Ve filosofii si zajisté můžete zvolit různé směry, ale nemůžete jít všemi zároveň. Uvádět do filosofování lze tedy jen tak, že dáme vždycky jedné cestě přednost před ostatními. Ale čemu se kdo naučí na jednom výletu, může se mu hodit i při jiných příležitostech.
Každé přirovnání v něčem kulhá. Abychom si mohli vyjasnit, v který bodech kulhá právě toto přirovnání, musíme se vydat na cestu, přesněji řečeno na několik výletů. Tato knížka je určena těm, kdo chtějí sami filosoficky cestovat; chce-li kdo zůstat tam, kde je, a jenom si číst v cestopise, tj. v povídání o tom, jak jiní lidé cestovali a cestují, musí se obrátit jinam. A protože půjde o první výlety, nebudou to cesty vyčerpávající. Nikdo se nemusí bát, že bude vyčerpán, ale nikdo se nesmí ani zlobit, že nevyčerpáme vše. Smyslem všech úvodů je umožnit nějak začít. Jakmile začnete sami cestovat, necháte všechny úvody do cestování za sebou; pokud se k nim vrátíte, budete mít pro to už docela jiné motivy a budete je už také docela jinak číst.
Filosofie je záležitostí myšlení, ale nemůže být na pouhé myšlení redukována; nemůže být redukována na pouhé promlouvání, jak to chápou někteří dnešní filosofové. Také filosofickou cestu musí podniknout někdo, kdo je něčím víc než „myslící věcí“; a musí ji podniknout někde, v nějakém terénu, který si nemůže pouze vymýšlet, i když to je třeba jen terén myšlenek (a ono nikdy nejde jen o terén myšlenek). Každý filosof se proto musí zabývat také sám sebou (poznávat sám sebe a napravovat sám sebe), ...
(Další pokračování chybí; psáno asi jako předmluva k připravovanému „Úvodu“; Přepsáno ze zachovaných několika kopií pouhých dvou stran.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Karl Jaspers řekl ve svých rozhlasových přednáškách („Úvod do filosofie“, vyšly 1953 jako knížka), že filosofie znamená: být na cestě. Možná, že by bylo lépe říci: filosofování znamená být na cestě, neboť na cestě není ani pouze, ani především filosofie, nýbrž filosof. Marně se nám nejrůznější učebnice filosofie pokoušejí předestřít cestu filosofie jako zestručněnou historii některých aspektů filosofování za dobu delší než půl třetího tisíciletí. Ve skutečnosti ukazují jen, jak různí filosofové cestovali někdy po stejných cestách, jindy dokonce po cestách značně odlišných a navzájem neslučitelných. A přece pochopit ty různé cesty můžeme jen tak, že dbáme toho, jak na sebe navzájem reagovaly a reagují. Ale zabudovat všechny ty cesty do nějakého uspořádaného systému nelze, neboť „cesta“ filosofie není dána, není postavena ani vydlážděna minulými filosofy, ale představuje na prvním místě živé, živoucí myšlení, tedy cestování, které je sice vždy nějak na minulé myslitele vázáno, ale zároveň je od nich svobodné v té míře, v jaké je poznalo a v jaké jim porozumělo (a třeba lépe, než jak ski rozuměli oni sami). Žádný filosof není nucen ani povinen vycházet z určitého filosofa jiného, ale pokud na něm, nechce být závislý, musí jej poznat a pochopit – aspoň v něčem zásadně důležitém (nemusí to být ve všem).
(Písek, 130505-3.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Filosofování je možné pouze jako zcela a výhradně individuální, svébytná a samostatná myšlenková aktivita; filosoficky „spolupracovat“ ve vlastním smyslu opravdu nelze, lze jen pracovat na přidělených (nebo rozdělených) tématech v rámci filosofické školy (a tedy pod vedením určité jednotící koncepce). Na druhé straně však nelze filosofovat bez ohledu resp. bez určitých vztahů k jiným myslitelům, minulým i současným, a to znamená bez navazování na ně – a tedy v jistém smyslu bez rozhovoru s nimi (což ovšem vůbec neznamená v souhlasu s nimi). A k tomu je zapotřebí mít k dispozici dost rozsáhlou knihovnu – anebo přístup do dobře udržované a spravované knihovny univerzitní, fakultní nebo příslušných vědeckých ústavů (Akademie apod.). Tím se každý filosof nutně dostává do závislosti na institucích, i když v těch institucích přímo nepracuje (není v nich zaměstnán). Instituce však mají svůj vlastní způsob nejen působení, ale také způsob, jak se samy rozvíjejí. Tak např. když mají hodnotit, dávají přednost zcela jiným hlediskům, než jakými je vázána práce filosofa. Odtud všechny pokusy o tzv. „objektivování“ hodnocení, tj. zbavení hodnocení všech „subjektivních“ prvků. Ovšem skutečnou hodnotu filosofického textu a zejména filosofické práce vůbec nelze nikdy formalizovat (leda okrajově). Instituce ex definitione není s to vskutku ,hodnotitʻ.
(Písek, 141002-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Filosof musí hodně věcí znát, musí hodně vědět, musí se v tom, co ví, také orientovat, a tak dále, ale filosofování samo v tom vědění, v těch znalostech atd. nespočívá. A učit resp. vyučovat lze všemu tomu, co je pro filosofa potřebné, ale nikoli samotnému filosofování. Filosofovat znamená všecko a vždy znovu kriticky reflektovat a prověřovat – a to právě znamená také kriticky prověřovat všechno to, co víme, co známe a v čem – jak by ne – mohou být i chyby a omyly. A ovšem: aby bylo všechno to, co víme a známe možno kriticky prověřovat, nesmíme to dělat paušálně a generálně, ale právě v jednotlivostech, v detailech, i když vždycky s ohledem na příslušné kontexty. A máme-li tu kritiku provádět do detailů, je třeba, aby to kritizované a prověřované bylo náležitě a zřetelně formulováno, i s těmi detaily, tj. aby bylo co konkrétního kritizovat a prověřovat. A máme-li, přesně: musíme-li být kritičtí i k sobě a ke svému myšlení, musíme své myšlenky přesně formulovat, ne je nechat jen v nějakém nezralém stadiu jakéhosi tušení a odhadování. A k tomu je zapotřebí samozřejmě obrovské trpělivosti, a tu kritickou trpělivost musíme mít především pro sebe a se sebou, jinak nebudeme ani dost (a spravedlivě) trpěliví s těmi druhými, jinými mysliteli. A právě to je přesně to, čím lze jít příkladem, ale co nemůžeme vyučovat. Ta kritičnost vůči sobě a svému myšlení je rozhodující.
(Písek, 121009-1.)

Platón (-774)

Host: Nuže, když jsme přijali myšlenku, že i rody jsoucen jsou k sobě vespolek hledíc k míšení v témže poměru, jistě musí postupovat ve svých úvahách s jistým věděním, kdo chce správně ukázati, které rody jsoucen s kterými se shodují a které se mezi sebou nesnášejí. A dále také, zdali jsou některé, které procházejí všemi a udržují je pohromadě, takže se mohou směšovati, a naopak zase při rozdělování, zdali některé jiné procházejí celky a jsou příčinou rozdělení.
Theait. Ano, jak by k tomu nebylo třeba vědění, a to snad skoro největšího?
Host: Nuže, kterým jménem nazveme, Theaitéte, zase toto vědění? Či jsme, proboha, nepozorovaně vpadli do vědění lidí svobodných a stalo se nám, že hledajíce sofistu jsme napřed nalezli filosofa?
Theait. Jak to myslíš?
Host: Rozdělovati jsoucna podle rodů a ani nepokládati tutéž ideu za jinou ani jinou za tutéž, zdalipak neřekneme, že to je věc dialektického vědění?
Theait. Ano, řekneme.
Host: Kdo je schopen to dělati, ten zajisté dostatečně rozpoznává jednu ideu prostupující všude množstvím věcí, z nichž /388/ jedna každá trvá odděleně, i mnoho idejí vespolek různých, jež jsou zvenku od jedné objímány, a zase jednu, jak procházejíc množstvím celků je sloučena v jednotu, a mnohé docela oddělené zvlášť. V tom záleží umění rozeznávati podle rodu jsoucna, jak se jednotlivé věci mohou slučovati a jak ne.
Theiat. Ovšemže ano.
Host: Avšak zajisté tu dialektickou schopnost nedáš, jak myslím, jinému než tomu, kdo čistě a spravedlivě filosofuje.
Theait. Jak by se mohla dát někomu jinému?
Host: Tedy na takovémto asi místě nalezneme filosofa, i nyní i později, budeme-li ho hledat; je sice těžké uvidět zřetelně i toho, ale obtíž sofistova je jiného způsobu nežli obtíž tohoto
Theiat. Jak?
Host: Onen ubíhá do temnosti nejsoucna, cvikem jí dosahuje a pro temnotu místa je těžko ho zpozorovati. Je tomu tak?
Theait. Podobá se.
Host: Avšak filosof se ve svých úvahách stále stýká s ideou jsoucna, a tu zase pro světlost té oblasti není nikterak snadno ho spatřiti; neboť duševní zrak obyčejných lidí nedovede vydržeti pohled na to, co je božské.
253b – 254 b
(Sofistés, přel. Fr. Novotný, in: Spisy sv. I, Praha 2003, str. 387-88.)