Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1992)

01
Zastávám pojetí filosofie jako experimentální myšlenkové disciplíny, jejíž postupy a tím spíš jejíž výsledky nemají tak donutivý charakter, jak tomu je ve vědách, zvláště přírodních. Filosof nemůže proto předkládat nějaké poznatky ani systémy poznatků, nýbrž nabízí určité myšlenkové přístupy a metody, obvykle dalekosáhle odlišné od běžných, anebo vedoucí k nečekaným důsledkům. To pochopitelně vůbec neznamená, že své vlastní pozice a svá východiska považuje za záležitost libovolného nebo dokonce svévolného rozhodnutí; ale to zde nebudu rozvádět.
(Úzkost jako archaický relikt, přednáška v Městské knihovně, Praha 1.2.1992,
§ 1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Není žádný privilegovaný „počátek“ filosofování; ať začneme čímkoli a kdekoli, nemáme žádnou záruku, že jsme na správné cestě. Možnost začít čímsi nepochybným, jak ji postuloval třeba Decartes, je nám, jak dnes víme, uzavřena. K pravdě se můžeme dostat jen tak, že někde něčím (tj. nejspíš ne-pravdou) začneme, ale že to ještě zdaleka za naprosto jisté považovat nebudeme, nýbrž že uděláme všechno pro to, abychom se postupně na správnou cestu dostávali. A na správnou cestu se lze v zásadě dostávat odkudkoli, ovšem za předpokladu, že každý svůj myšlenkový krok budeme nejen předem rozvažovat, ale zejména dodatečně, tj. znovu a znovu zvažovat a prověřovat, a to vždy v dalších, nových souvislostech (kontextech).
Z toho vyplývá jeden důležitý závěr pro samo filosofování: začít můžeme u kteréhokoli filosofa. Když si ovšem vybereme nějakého „velkého“ filosofa, vyhneme se sice některým zbytečným omylům a scestím, ale musíme se tím naléhavěji a bedlivěji bránit jeho veliké intelektuální převaze a tím spíš kontrolovat každý jeho krok. To ovšem velcí filosofové sami vědí, a proto ten divný zvyk (pazvyk) velkých myslitelů hrát si na „mágy“, jejichž slova (a myšlenky) je třeba polykat bez kousání. To sice naši cestu do světa filosofů a filosofie hodně zpomalí, ale sami sebe tak přinutíme, abychom si postupně budovali své vlastní filosofické „pozice“ (slovo „pozice“ není příliš vhodné, protože právě tyto „pozice“ budeme muset čas od času upravovat, opravovat a také měnit, takže jde vždy o něco jen dočasného). Cílem ovšem není vybudovat si své „pozice“ jednou provždy, ale na druhé straně jejich prozatímnost nás nesmí vést k žádné povrchnosti, ani jen menší obezřetnosti.
(Písek, 120724-2.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Každý filosofující myslitel musí mít trvale na mysli, že je vázán dvojím typem povinností: na prvním místě je asi zapotřebí uvést závazek vůči druhým lidem, neboť každý člověk se potřebuje orientovat jak ve svém životě, tak ve světě (neboť v tomto světě právě žije); a hned potom, ale nikoli jako cosi druhého a tím eo ipso druhořadého či vedlejšího, je třeba poukázat na to, jaké požadavky si sám na sebe musí klást jako filosofující (a teprve od těch jakožto primárních norem mohou být – lépe či méně dobře, dokonce někdy hůře – odvozovány požadavky a normy v dané době dané společnosti, včetně společenství filosofů, nějak platné a dodržované). Konkrétně pak z toho vyplývá, že každý „pravdu milující“ myslitel musí sám sebe chápat jako prostředníka mezi „ryzí nepředmětností“, platnou zajisté pro všechny, ale vždy konkrétně, tudíž hic et nunc také a hlavně pro něho samého, na jedné straně a mezi společenstvím lidí, s nimiž je nebo může (a má) být v kontaktu a o nichž ví, že právě jeho prostřednictví mají nanejvýš zapotřebí, a to i když si toho sami nejsou náležitě vědomi. Musí tedy dělat vše, aby se sám filosoficky náležitě orientoval, a pak musí také dělat vše, aby výsledky svého filosofování dokázal předat dalším, a to nejen těm, kdo sami také filosofují, ale i těm, kteří se musí ve svém životě i ve světě aspoň trochu orientovat, i když – ať už z jakýchkoli důvodů či příčin – sami nefilosofují, by filosofovat nemohou a snad ani nechtějí. Pokud si tohle ten, kdo usilovně filosofuje (a má k tomu onu potřebnou „scholé“, což také náleží k oné části jeho odpovědnosti vůči svému okolí, vůči společenství lidí) náležitě uvědomí, musí mu být naprosto jasné, že ti druzí nepotřebují a ani nemohou potřebovat žádné pouhé popularizace, žádné zestručněné přehledy filosofické problematiky ani přehledné dějiny filosofie jako jakéhosi tradičního oboru, jimiž by se snad trochu vyzbrojil do svého každodenního života.
(Písek, 140714-2.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Aristotelovo dělení nemůžeme pochopitelně ve všem převzít, ale má přece v něčem dobrý smysl. Jsou problémy, a to filosofické problémy, jimiž se nedokáže zabývat (a nemůže zabývat) žádná „druhá“ filosofie (a když se o to – byť maně a nezáměrně – pokusí, překračuje svou kompetenci). Nemůžeme ovšem toto vyčlenění takových zvláštních problémů považovat za dostatečné k tomu, abychom je soustředili do zvláštní filosofické disciplíny (a to vůbec nemám na mysli disciplínu tak oddělenou, že by se mohla stát samostatnou ,vědouʻ, byť ještě v Aristotelově smyslu). To, co platí pro každou filosofickou disciplínu, platí pochopitelně (musí platit) také pro „první filosofii“ (resp. pro disciplíny první filosofie, pokud jich budeme po vzoru Aristotelově uznávat více). A protože filosofie se „zrodila“ zároveň s geometrií, může se také „znovuzrodit“, a tentokrát bez geometrie resp. s náhradním „spolurozencem“. Nabízela by se na první pohled „rheologie“, ale pouhé „tečení“ či proudění se tu jeví jako nedostatečné. Musí jít u událostné dění, tj. dění, které je původně založeno na „konkrétních“ (konkrescentních) událostech, a které jen do jisté míry dovoluje mnohým událostem „hromadné tečení“. (Události jsou zkrátka dříve a původněji než jakékoli tečení či proudění.)
(Písek, 150112-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Filosofie je především a na prvním místě reflexe, i když jistě neplatí, že každá reflexe je filosofická. Proto má dobrý důvod, když se tážeme po tom, co z nějaké reflexe činí reflexi filosofickou. V jistém smyslu lze mluvit o jakýchsi náležitostech či vlastnostech takové reflexe; můžeme např. říci, že musí jít o reflexi principiální, systematickou a radikální. „Principium,“ znamená „počátek“ (řecky arché); a tak se musíme také tázat, zda počátek filosofie náleží už do filosofie, anebo zda filosofie je v tom počátku jen zakotvena, zda v něm (či do něho) nemá jen zapuštěny své kořeny (také zde slyšíme odkaz na latinské „radix“, tedy také na řecké rhizoma). Systematičnost filosofie je trochu jiné povahy; je to spíše požadavek a postulát než věc počátku či kořene, zkrátka je to záležitost logu. Logos je v řečtině resp. v řeckém myšlení neodlučně spjat s řečí a s konkrétním jazykem (specificky s řečtinou). Filosofie je záležitostí myšlení, a pořádné myšlení není možné leč za pomoci jazyka, ale to znamená: nejen s jazykem jako nástrojem a prostředkem, ale v jazyce, ba dokonce z jazyka, z jeho hlubin. Jazyk totiž má své hlubiny, do kterých ani filosof příliš nevidí, jen do nich čas od času trochu nahlédne, aby cosi spatřil, o čem ještě nevěděl. Ale ty hlubiny jazyka nesmíme zaměňovat s hlubinami logu, s hlubinami „řeči“ či snad lépe „smyslu“. A reflexe, filosofická reflexe se právě v těch hlubinách logu jakoby „dotýká“ onoho „smyslu“, který si sama nevytváří, ale kterému se chce a musí dávat k dispozici. A ten „dotek“ vlastně ani není skutečným dotekem; jde o zvláštní paradox: myslící subjekt se v reflexi „setkává“ s logem, se „smyslem“, s „pravdou“ (či „Pravdou“) jen a výhradně tak, že sám přitom není, že v tom setkání sám – jakožto subjekt – není „přítomen“ (tedy ani „jsoucí“), ale že „je“ jakoby vykloněn do budoucnosti a do toho „smyslu“ (či do té „pravdy“), takže nově „jsoucím“ se musí teprve stát. – A tady je po mém soudu ten základní rozdíl mezi básníkem a filosofem: básník nemusí rozlišovat a také obvykle nerozlišuje mezi onou dvojí „hlubinou“ či „hloubkou“, tj. hloubkou jazyka a hloubkou „smyslu“ (lépe: „pravdy“), zatímco filosof je vyzýván a zmocňován, aby na ten rozdíl dával pozor a aby nanejvýš pečoval o to, aby mu hlubina jazyka nepřehlušovala ani tu a tam hlubinu „smyslu“ či „pravdy“.
(Písek, 111227-3.)