Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Zprávu čtk (viz; chybí přesné datování) z r. 2005 o objevu velkého shluku galaxií by bylo dobré ověřit a snad upřesnit. O „mladém vesmíru“ se asi dá jen těžko mluvit, jde-li o dobu 5 miliard let po Velkém třesku; v té době už jistě kolabovaly obrovské hvězdy první generace a rozprášily do svého okolí velké množství těžších prvků, takže se mohly začít formovat hvězdy druhé generace (kde už nepřevládal jen vodík a helium). Bylo by proto nepochopitelné, kdyby v té době už neexistovaly celé kupy hvězd v širším rámci galaxií, a tedy také kupy galaxií. Ty se přece musely formovat již při formování prvních hvězd s mraků hvězdné materie. Je ovšem možné, že nějaké starší supergalaxie se teprve potom začaly roztrhávat na jednotlivé galaxie, které se od sebe začaly vzdalovat (a vytvářet ony struktury jakýchsi „buněk“). Možná proto byly tehdejší galatické kupy tak rozsáhlé. Celá zpráva (resp. její zdroj) vychází z odhadu nynějšího stáří vesmíru na 14 miliard let (ještě poměrně nedávno se odhadovalo 17 miliard i více). Je-li vzdálenost (a ergo stáří) objeveného shluku galaxií zmiňovaných 9 miliard let, mohlo by z toho vyplývat, že naše centrální hvězda, Slunce, bude náležet přinejmenším k třetí generaci hvězd, neboť stáří její a také její planetární soustavy se odhaduje na méně než 5 miliard let, obvykle asi 4,5 miliardy let. Nejspíš tedy i naše galaxie vznikla nejenom pohlcením jiných, menších galaxií, ale původně rozpadem nějakého obrovitého shluku galaxií (resp. proto-galaxií), takže k ní bude nepochybně patřit spousta již starých, „mrtvých“ hvězd, ale také hvězd zhroucených a hvězd „bývalých“, nyní už černých děr, které je ve většině případů možno jen nesnadno odhalit, pokud v jejich relativní blízkosti nejsou nějaké jiné hvězdy. Všechno se zdá nasvědčovat tomu, že celková hmota našeho Vesmíru je lehce nadkritická (pokud lze spoléhat na naše dosavadní znalosti). (Písek, 050810-3.)

José Ortega y Gasset (1949)

... Člověk potřebuje víru; a mít vlastní přesvědčení je pro něho stejně důležité jako země a pevná půda, na níž by ulehl a odpočíval. Nejde-li však o odpočinek, připomeňme si Goetha:
Die Deinen freilich können miissig ruhn, Doch wer mich folgt hat immer was zu tun. /23/
(Ti tvoji mohou odpočívat v zahálce, ale kdo mne následuje, vždy bude mít co dělat.)
Ovšem když nejde o odpočívání, ale naopak o bytí v největší intenzitě, a tudíž o tvořeni, člověk se vynořuje a pozvedá z jakoby tekutého, pulsujícího a propustného živlu, jímž je pochybnost. Pochybnost je tvořivým živlem a nejhlubinnější a nejpodstatnější vrstvou člověka, pro¬tože ten jakožto člověk přirozený, a ne nadpřirozený, jistěže nezačal tím, že měl víru. Dokonce křesťanství uznává, že člověk, přestal-li být člověk nadpřirozený a proměnil se v člověka historického, nejprve ztratil víru a octl se v moři pochybností. (Pouze ve španělštině je to dokonale řečeno modismem „upadnout do moře po¬chybností“. Ostatní jazyky říkají pouze „octnout se v moři pochybností“, a proto jsem použil tohoto výrazu.) Obdi¬vuhodný výraz, který znají všechny jazyky a v němž se uchovává živá nejstarší lidská zkušenost, ta nejpodstat¬nější: situace, v níž neexistuje zpevnělý svět víry a pře¬svědčení, který by člověka podpíral, vedl a usměrňoval, ale pouze tekutý živel, v němž se člověk cítí ztracený, padající – být na pochybách znamená padat -, v němž se cítí být ztroskotancem. Pocit ztroskotání je však vel¬kolepým podněcovatelem. Když člověk cítí, že se potápí, zareaguje jeho nejhlubší energie, jeho paže se začnou zmítat, aby se dostal na povrch. Ztroskotanec se mění v plavce. Záporná situace se mění v kladnou. Každá ci¬vilizace se zrodila nebo znovuzrodila jakožto plavecký pohyb sebezáchovy. Tento skrytý zápas každého člověka s niternými pochybami sváděný v odloučeném prostoru jeho duše vydává svůj precipitát, svou sloučeninu: je jí nová víra, že bude prožívat novou epochu.
(7052, Evropa a idea národa, Praha 1993, str. 22.)

José Ortega y Gasset (1949)

Neuniknutelně je nám všem zřejmé, že se ocitáme v hodině červánků. Jenomže vinou přirozené optické iluze si mnozí málo prozíraví Evropané myslí, že jsou to červánky soumračné. Ty, kteří takto smýšlejí, nazývám lidmi soumraku. Nemohu vyložit důkazy, byť je jich mnoho a jsou přesné, aby má věštba byla přesvědčivá, a jednoduše proto povím, že jde o červánky ranní. Já se tedy hlásím k nepočetnému zástupu lidí rozbřesku. Ne¬pochybně se v Evropě všechno zproblematizovalo. Avšak jednu věc musím hned dodat, aby moje diagnóza situace, jíž prochází Evropa a kterou jsem důrazně vyložil před americkými posluchači, nebyla překroucena. To, že naše civilizace se zproblematizovala, že všechny její principy bez výjimky jsou sporné, není nezbytně nic zarmucujícího ani politováníhodného, ani to není hodinka agónie, zřejmě to naopak znamená, že v nás klíčí nová forma civilizace, a tudíž že pod zdánlivými katastrofami – v dě¬jinách jsou katastrofy méně pronikavé, než jak se jeví současníkům -, že pod nářky, bolestmi a bídou se chystá zrod nové podoby lidské existence. Samozřejmě, že tak smýšlíme my, kteří nejsme soumrační, ale jitřní. Evrop¬ská civilizace do základů pochybuje sama o sobě. Po¬zdraveno budiž takové pochybování! Nevzpomínám si, že by nějaká civilizace skonala na záchvat pochybností. Spíš si vzpomínám, že civilizace umíraly zkostnatěním své tradiční víry, arteriosklerózou svých názorů. Ve smyslu mnohem hlubším a méně smyšleném, než to měl na mysli on, můžeme opakovat slova našeho velkého předka Descarta, ce chevalier français qui partit d´un si bon pas: „Pochybuji, tudíž existuji.“ Člověk potřebuje víru; a mít vlastní přesvědčení je pro něho stejně důležité jako země a pevná půda, na níž by ulehl a odpočíval.
(7052, Evropa a idea národa, Praha 1993, str. 22.)

José Ortega y Gasset (1930)

Guizot měl však vždycky špatný ohlas, jako většina doktrinářů. Když vidím, jak k nějakému člověku směřuje snadný a vytrvalý potlesk, vyvstane ve mně důrazné podezření, že v onom člověku nebo skupině se spolu se skvělými vlohami vyskytuje i cosi nadmíru nečistého.Snad trpím omylem, musím však říci, že jsem ho nehledal, ale že ho ve mně nahromadila zkušenost. V každém případě se odvažuji tvrdit, že skupina doktrinářů, které se každý vysmíval a tropil si z ní daremný posměch, je po mém soudu to nejhodnotnější, co se v politice našeho kontinentu v průběhu XIX. století vyskytlo. Doktrináři totiž byli jediní,, kdo jasně viděli, co je třeba v Evropě po Velké revoluci udělat, a kromě toho uprostřed rostoucí vulgarity a frivolnosti XIX. století učinili svými osobnostmi důstojné a odměřené gesto. Jelikož všechny formy, jimiž společnost propůjčuje věrohodnost individuu, byly porušeny a neplatily, mohl si jedinec svou důstojnost vytvořit pouze z hloubi sebe sama. Ale to je obtížně proveditelné bez nadsázky, i kdyby sloužila jen jako obrana před orgiastickým zanedbáním povinností, v němž žilo jedincovo okolí. Nuzot dokázal být stejně jako Bister Keton mužem, který se nesměje. A takový se nikdy nezapomíná. Ztělesňuje několik generací nîmských protestantů, kteří žili v neustálém střehu, aniž mohli plout s proudem sociálního prostředí, aniž na sebe mohli nedbat. Do podoby instinktu se v nich proměnil radikální dojem, že existovat znamená nesistovat, opřít se oběma nohama o zemi a postavit se proti proudu. V době, jako je naše, v době pouhých „proudů“ a dezercí, je dobré vejít ve styk s muži, kteří se „nenechají vléci“. Doktrináři jsou vynikajícím případem intelektuální odpovědnosti, to znamená toho, co nejvíce chybělo evropským intelektuálům od roku 1750, nedostatku, který je svým způsobem jednou z hlubokých příčin současného zmatku.
(7050, Vzpoura davů, př. V. Černý, Praha 1993, str. 24.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Otázka po tom, čím je generován přicházející čas (tedy po nějakém „generátoru“ času) je předsudečná, protože nezdůvodněně sugeruje, že čas je „generován“ něčím jsoucím, tj. něčím, co má aspoň stránku čehosi daného, předmětného; jinými slovy sugeruje, že lze pracovat s myšlenkou „kauzality“. Přicházející čas však nemůže být „generován“ ničím „jsoucím“ v tomto smyslu, ale je naopak předpokladem toho, aby vůbec nějaké „jsoucí“ mohlo „být“, neboť „bytí“ jsoucna je bytím událostného dění, jež je integrováno v celek. A bez času resp. mimo čas není žádného „bytí“. Pochopitelně je možné otázku „zdroje“ času skrýt tím způsobem, že ji prohlásíme za neoddělitelnou od otázky „bytí“ samého: kdekoli „je“ nějaké „bytí“, tj. kdekoli se něco děje, už když se to začíná dít, má to „svůj“ čas – a nepotřebuje to nějaký „jiný“ čas, aby se to dělo. Ovšem pak se dostáváme před dva obrovské problémy, které v tom případě nemůžeme nechat žádným způsobem stranou: 1) odkud se bere každé takové vnitřně integrované událostné dění, které má spolu se sebou neodlučně spjat také svůj čas (jinými slovy: jak je generováno bytí každého jsoucna – a tedy i každé jsoucno samo), a 2) jak je možné, že každé událostné jsoucno je už na svém počátku schopno v nějakém smyslu integrovat do svého dějícího se „bytí“ i to, co ještě ani v jeho vlastním rámci nenastalo, tj. svou vlastní „budost“. A právě za tento druhý problém a v něm se znovu skrývá, ale pro pozorného myslitele i znovu otvírá otázka původu či zdroje „času“, byť v tomto případě jen „vlastního času“. V řešení prvního problému jde především o tu „složku“ (což je nevhodný termín, neboť vůbec nejde o nějaké „skládání“) jsoucna-události, která je vyznačena novostí, neboť ve všech případech „složitějších“ („vyšších“) událostí je v uskutečňování (výkonu) vlastního bytí využíváno jiných událostí a komplexů událostí („nižších“) jako „materiálu“; vždycky se však musíme tázat po „subjektu“ takového využívání „materiálu“ (tj. po témž „subjektu“ samého výkonu vlastního „bytí“), neboť právě tento „subjekt“ nemůže být odvozován z ničeho „jiného“, již dřívějšího, předcházejícího, minulého, již dříve „daného“. A to je rozhodující i pro řešení druhého problému, neboť to je nepochybně právě tento z ničeho předcházejícího neodvoditelný „subjekt“, který ve výkonu sjednocování svého vlastního bytí musí již od samého počátku sjednocovat, integrovat do svého událostného celku i to, co ještě nenastalo a ani nastat nemohlo, protože k tomu může dojít teprve v dalších fázích událostného dění: právě tento subjekt (resp. jsoucno-událost jakožto subjekt) musí garantovat onu sounáležitost své budosti se sebou jakožto sjednoceným celkem.
(Písek, 070424-3.)