LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Patočka (1941)

Tak např. Aristotelovy texty jsou zajisté zhruba tím, čím je jejich původce chtěl mít, totiž referáty vědeckého výkladu a teoretické diskuse. Byvše předměty podobného výkladu po 2000 let jsou dnes znovu probírány a znovu přebudovávány ve svém smyslu. Musím zde znovu poukázati na Heideggera a jeho žáky (zvl. Bröckera), kteří podali nad ním hluboké a svérázné interpretace, kterými po tisíci letech prvně zase docela zřetelně prosvítá Aristoteles – člověk antický, přímo pohanský, filosof tak vzdálený křesťanství, jak jen možno, ontolog konečného světa, nikoli theolog nadsvětovosti, jak jej pod svými předpoklady viděl středověk. Tím též celá metafysika nebývá docela jiného smyslu než ve staré koncepci scholastické, ale též odlišného od moderní koncepce idealistické, jež přece jen souvisí s křesťanstvím, ovšem ve formě nadmíru sekularisované.
(O mnohoznačnosti a jednoznačnosti filosofického textu, in: 1291, ČM 35, 1941, str. 79.)

Jan Měchýř (1999)

Když hrozilo nebezpečí, že boj o vnitro potrhá sametový závoj revoluce, sešli se u prezidenta na zámku v Lánech Ladislav Lis, předseda branně bezpečnostního výboru parlamentu, Jan Urban za OF a další. A rozhodli, že pověří šetřením celé aféry Ladislava Hejdánka, bývalého mluvčího Charty 77, jehož morální kvalifikaci a nestrannost nemohla zpochybnit žádná ze zúčastněných stran. Hejdánek pak předložil Zprávu o výsledku šetření v případě sporu o postupu ministra vnitra a o postupu zástupců a pověřenců Občanského fóra. Dospěl k závěru, že „ministr Sacher neučinil celou řadu důležitých opatření, nutných pro rychlé a spolehlivé přebudování jeho (tj. FMV) jak struktur, tak orgánů samotného ministerstva … Pokud jde konečně o pracovníky ministerstva, proti kterým má ministr největší výhrady, nabyl jsem dojmu, že většina výtek je neoprávněných … že nepředstavují pravé důvody, proč mají být zbaveni svých funkcí. Nabyl jsem přesvědčení, že chyby ze strany ministra dr. Sachera jsou závažnější … Chyby druhé strany mají nesouměřitelně menší význam a v žádném případě nemohou být interpretovány jako ohrožující nějakou koncepci bezpečnosti státu. Jejich povaha dokonce vylučuje možnost, že by šlo o nějakou formu boje o moc“. Třicet řádků Hejdánovy Zprávy nelze považovat za odbornou expertizu. Nejenže chybí datum a údaj, komu je určena, ale pasáž „nabyl jsem dojmu“ její hodnotu relativizuje. Nicméně to byl dojem moudrého a vnímavého filozofa. Ať tak či onak, zbytečně marnil čas. Údajně (viz zde odkaz na reporáž Boj o vnitro) v sobotu 14. dubna telefonuje Hejdánek Havlovi do Lán, že dokončil svou zprávu a může ji předat. Na otázku s jakým výsledkem odpoví, že s nepříznivým pro ministra Sachra. Na to prezident ztrácí zájem a řekne rozladěně: „Dej ji tomu, kdo tě tím pověřil.“ Hejdánek proto předal zprávu mluvčímu občanského fóra, Janu Urbanovi, který mu sice 5. dubna tlumočil prezidentovo pověření, sám však neměl žádnou pravomoc k vyvození důsledků. Proti Hejdánkově dojmu se prezident i vláda řídili svým dojmem, že musí „podporovat svého šerifa“ proti bývalým „vnitrákům“ – osmašedesátníkům. Tímto postojem se ve prospěch „šedé zóny“ podařilo prohloubit latentní rozpory mezi exkomunisty – osmašedesátníky a ostatním disentem.
(Velký převrat, Praha 1999, s. 127.)

Ladislav Hejdánek ()

Chceme-li proniknout ke skutečnému „jádru“ problematiky lidských práv, musíme zvolit důsledně hermeneutický přístup. Hermeneutika není teorie, nýbrž metoda; na první pohled se sice zdá být v rozporu s fenomenologií, ale jen tehdy, považujeme-li oba přístupy za fundamentálně filosofické. Ani fenomenologie není celou filosofií, dokonce se o to ani nemá pokoušet, ale je to opět jen metoda, způsob přístupu. Fenomenologický důraz na to, jak se nám věci „dávají“, má svou relativní oprávněnost proti konstrukcím takzvaně „vědeckým“. Ovšem také metoda konstrukcí je relativně oprávněná, a její nedostatky a vady nemohou být důvodem k jejím u odmítání, nýbrž spíše k její důkladné rekonstituci (nejen k pouhému částečnému vylepšování). Ta rekonstrukce se týká především povahy, struktury pojmovosti: řecký typ pojmovosti se zhlédl v myšlení geometrickém. Ta se vyznačuje tím, že se k veškeré skutečnosti vztahuje přes pojmy, spjaté s neproměnnými intencionálními objekty (jako jsou třeba trojúhelníky apod.) Právě proto mám za pravděpodobné, že po rekonstrukci této vazby, tj. po nalezení způsobu pojmového myšlení, jež by dokázalo stejně metodicky a se stejnou přesností pracovat s intencionálními „ne-předměty“ (což teď necháme stranou), bude možná úzká spolupráce obou metod, totiž metody hermeneutické a metody pojmových konstrukcí (za předpokladu, že konstruovány budou modely časových a nikoli nečasových jsoucen). Hermeneutika (jako metoda, spojená ovšem i s jistými výkony autoreflexe) bude vždycky znamenat soustředění na to, co je za aktuálně jsoucím, tj. za fenoménem jakožto „úkazem“; pokud ovšem fenoménem míníme „jev“, nikdy jej nemůžeme chápat v oddělenosti od naší vlastní aktivity. Protože však každá aktivita (snad kromě tzv. akcí nazdařbůh, „aufs Geratewohl“, „at random“) je zacílena mimo sebe a mimo svůj vlastní subjekt (se zdánlivou výjimkou reflexe, ale to necháme také na pozdější dobu), musí fenomenologická metoda nutně selhávat právě tam, kde se soustřeďuje výhradně na to, jak se nám věci „dávají“, neboť věci se nám nikdy nedávají, věci musíme vždycky rekonstruovat na základě něčeho, co nejsou ony věci samy, a co nejsou dokonce ani součásti těch věcí (jakožto úkazů, a tím méně fenoménů). Právě zde se ukazuje superiorita metody hermeneutické, která si může oprávněně dovolit zanedbat některé stránky toho, co se jen ukazuje, a soustředit se na to, co umožňuje z nejrůznějších úkazů vybrat to, co nám (jako subjektům) dovoluje konstituovat tzv. fenomén, abychom se tak dostali k tomu, co se neukazuje, ale co je mnohem významnější než cokoliv z toho, co se ukazuje. (Písek, 011020-1.)

Jaroslav Kohout (2004)

Chtěl jsem tím říci, že by se na první pohled mohlo zdát, že Rádl podle své morální ontologie vlastně nežil. On ji sice ve svém posledním rukopisném díle, které vyšlo pod názvem Útěcha z filosofie, jednoznačně formuloval, ale jako občan podle ní nezemřel. Nepřizpůsoboval sice své názory okupační ideologii, ale také je žádným způsobem aktivně nehlásal a nevyvozoval z nich politické kroky nebo doporučení pro jiné, což člověk, který není podobně zdravotně podlomen, činí.
Jeden z jeho nejhlubších filosofických interpretů je podle mne Patočka, který rádlovskou filosofii odůvodňoval a v konfrontaci s jinými velkými filosofickými myšlenkami po svém přijímal. Patočka zastával hledisko, že Rádl nebyl filosoficky dostatečně pronikavý, dostatečně pojmově jasný a přesvědčivý. Vůči jiným velkým konceptům svůj velký koncept neobjasnil a dostatečně neobhájil. Naopak sám Patočka Rádlův koncept realizoval svým chartovním vystoupením. To jsou velké antropologické a historické paradoxy: lidé, kteří se k Rádlovi filosoficky nejvíce hlásí a nelíbí se jim Patočkova kritika, přitom nevyvodili z Rádlovy filosofie Patočkovy praktické důsledky. A možná to ani nejde. Je pravda, že Hejdánek za mrtvého Patočku hned obětavě zaskočil, ale komunisti už ho nepovažovali za tak nebezpečného protivníka.
Patočku svět přijal jako filosoficky relevantního kritika komunistické, mocenskopolitické, občanské a morální situace v zemích okupovaných Sovětským svazem, protože to byl pronikavý myslitel s velkorysou argumentací. To se samozřejmě Hejdánkovi nedá vyčítat: kde najít dalšího Masaryka nebo Patočku?
Těžko mohl okamžitě po Patočkovi nastoupit člověk podobného formátu…
Nemohl. Kde mají Angličané nového Shakespeara? Vyskytl se v 16. století, ale druhý už není.
(Životní příběh filosofa Jaroslava Kohouta, bakalářská práce, Praha 2004, str. )

Ladislav Hejdánek (2003)

Je-li h. chápána jako filosofická disciplína, je to poměrně úzké (zúžené) pojetí. Ani když chápeme celou filosofii jako hermeneutiku, nebudeme hermeneutice stále ještě dost právi. Hermeneutické postupy či ,procesy‘ totiž můžeme odhalovat dokonce i tam, kde vůbec nejde o člověka a jeho vědomí, tedy u zvířat a v jistém smyslu dokonce u rostlin. Nejlépe a nejpřesvědčivěji to snad lze předvést na našem vnímání, které se zcela zřetelně vyznačuje svou „hermeneutičností“. Náš sluch může vlastně zaznamenávat jen záchvěvy vzduchu (jako nositele zvukových vln), ale my „slyšíme“ třeba hudbu. Podobně náš zrak má k dispozici jen množství fotonů, které dopadají na oční pozadí (na sítnici), ale my „vidíme“ třeba známého člověka. To, že jsou slyšet nebo vidět schopna také zvířata, svědčí o tom, že k základním hermeneutickým funkcím není zapotřebí lidských schopností (ovšem jsou tu některé rozdíly – pes např. není schopen „dešifrovat“ barevný ani černobílý obraz malířův, ba ani sebe věrnější fotografii). Avšak ani tím to nekončí, můžeme jít ještě dál resp. níže: kořeny rostlin jsou schopny rozpoznávat jednoduché sloučeniny v půdě, vybírat příslušné molekuly (pomíjet většinu ostatních) a stavět z takto získaného materiálu své tělo. A řada jednobuněčných organismů je fototropních, tj. rozpoznávají i relativně malá množství světelných kvant (fotonů) a aktivně na ně reagují (jsou-li např. schopna pohybu, soustřeďují se na poněkud osvětlenějších místech). Tradiční kauzální vysvětlení se tu stává zcela nedostatečným, ba absurdním. Hermeneutické ,procesy‘‘ jsou zkrátka charakteristické pro životní ,procesy obecně. (Možná, že sahají ještě do větších hloubek a nižších rovin, ale o tom zatím nevíme téměř nic.) Vše se zdá naznačovat, že cosi „hermeneutického“ se odehrává všude tam, kde jde o reaktibilitu, tj. o reakce vnitřně sjednocených jsoucen, kterým říkáme – v nejširším smyslu – subjekty. (Písek, 030704-1.)