Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Jan Bělehrádek (1939)

Pokud se holismus týká biologie, lze mu namítati, že nepovídá nic nového, protože celkovost organismů je nápadná a je odedávna i vědecky uznávána. Toto uznání bylo však poměrně tiché a nebylo určitěji vyslovováno zřejmě pod vlivem myšlení anorganického, kde převládá dosud zřetel analyticko-atomisující nad zřetelem skladebně-genetickým a celkovostním.Nové je však na holismu to, že základní vlastnosti celků platí pro oblast biologie stejně, jako pro oblast věd anorganických i pro vědy dochovní, jak vysvítá z příkladů právě uvedených. V tom smyslu lze mluviti o „zbiologizování“ věd ostatních. Rozpor mezi vitalismem a mechanismem může se holismem překlenouti a problém podstaty života se staví jako dílčí otázka obecnějšího problému, totiž řádovosti a skladebnosti všeho jsoucna (anorganického, biologického i duchovního). Spolu s neovitalismem uznává holismus celkovost a účelnost vedle příčinnosti. (Přesvědčení, že organismus je primárně pravým celkem, nemůže bránit výzkumu živé hmoty, tkání atd.) Spolu s mechanismem nechce odloučiti oblast biologie ostře a zásadně od oblasti anorganické, ale činí to tak, že považuje život za zvláštní příklad skladebného řádu, aniž vylučuje analogii se skladebnými řády v jiných zjevech (nebiologických). Tím navazuje ovšem život jak na dění anorganické, tak na oblast duchovní. V tom je také metodologická výhoda holismu (kdežto mechanismus zapojuje život výlučně na stranu anorganickou, vitalismus pak skoro výhradně na stranu duchovní).
Hlavnimi stoupenci holismu a zpřízněných teorií jsou SMUTS (autor názvu „holismus“), SPANN, ADOLF MAYER, von BERTALANFFY, WOODGER, NEEDHAM aj. Pokud se holismus vztahuje jen na organismy, nazývá se někdy „organ icismus“ (HALDANE).
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 19.)

Jan Bělehrádek (1939)

3. Holismus (organicismus) vychází z toho, že organismy jsou celky,1) a to celky pravé. Znakem pravého celku jest, že (a) je nerozborný, tj. nelze ho rozložiti v části, aniž porušíme jeho základní vlastnosti, (b) jeho části mají své určité významy (funkce), kterými „slouží“ celku podle jeho „ideje“ („plánu organizačního“) a tím mají vzájemnou strukturu, a že (c) celek je víc než součet částí.
Tyto vlastnosti jsou společné nejen všem organismům, nýbrž všem pravým celkům vůbec, které se vyskytují také v anorganické oblasti i v dění duševním a kulturním. Organismům jest přiznati povahu pravých celků jakožto primární vlastnost; druhotně lze celek rozebrati, a to nikoli bez násilí, takže části, isolované z celku, ztrácejí ze sebe cosi nehmotného, totiž právě svou funkci, kterou měly v celku. „Neexistují v přírodě buňky psa, ani živá hmota dešťovky, nýbrž pes a dešťovka.“ Buňka a živá hmota jsou druhotné odvozeniny, celek je primární. Celek si podřizuje části, je skladebný a je tedy prolnut účelností, ale ovšem zároveň i příčinnosti. Avšak příčinnost sama nevyloží celku beze zbytku. Teprve účelová stránka organismu dává smysl vztahům kausálním.
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 18.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit … Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris 1960, p. 241-2.)