LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Robert Silverberg ((1974))

• – Ako teda chceš dať svojmu životu väčší zmysel? — spýtal sa Munsey.
• – Neviem. Nemám nijakú predstavu, čo by mi pomohlo. Ale viem, viem, ktorí ľudia žijú zmysluplným životom.
• – Ktorí?
• – Tvorcovia, Harry. Ľudia, ktorí dajú veciam tvar, ktorí ich vyrobia, ktorí im vdýchnu život. Beethoven, Rembrandt, doktor Salk, Einstein, Shakespeare, ľudia tohto druhu. Nestačí len žiť. Dokonca nestačí ani mať dobrú náladu a jasnú myseľ. Človek musí čímsi prispievať k súčtu výdobytkov ľudstva, čímsi naozajstným, hodnotným. Musí dávať. Mozart. Nevvton. Kolumbus. To boli ľudia schopní načrieť do žriedla tvorby, tam dolu, do toho vriaceho chaosu prvotnej energie, a vytiahnuť odtiaľ čosi, dať tomu tvar a stvoriť niečo jedinečné a nové. Nestačí / zarábať peniaze. Nestačí ani vyrábať ďalších Breckenridgeov alebo Munseyov. Chápeš ma, Harry? Žriedlo tvorby. Zásobáreň života, ktorou je boh. Myslel si si niekedy, že veríš v boha? Zobudil si sa uprostred noci a povedal si si: Áno, áno, predsa len Niečo jestvuje, už verím, verím! Nemám teraz na mysli chodenie do kostola, dúfam, že mi rozumieš. Chodenie do kostola nie je v súčasnosti ničím iným ako podmieneným reflexom, niečím ako cukaním, tikom. Mám na mysli vieru. Vieru. Stav osvietenia. Nemám na mysli ani boha ako starca s dlhou bielou bradou, Harry. Myslím tým čosi abstraktné, silu, moc, prúd, zdroj energie tvoriaci základ všetkého a všetko spájajúci. Tým zdrojom je boh. Boh je tým zdrojom. Predstavujem si to žriedlo ako akési more roztavenej lávy pod zemskou kôrou: je tam, plné horúčavy a sily, je prístupné pre všetkých, ktorí poznajú cestu. Do tohto žriedla načrel Platón, Van Gogh, Joyce, Schubert, El Greco. Len niekoľko šťastlivcov vie, ako k nemu preniknúť. Väčšine z nás sa to nepodarí. Väčšine sa to nepodarí. Pre tých, ktorým sa to nepodarí, je boh mŕtvy. Čo je ešte horšie – pre nich ani nikdy nežil. Božemôj, aké je to strašné byť zajatcom doby, keď sa všetci stále krútia dokola ako oživené mŕtvoly, odrezané od energie ducha; hanbia sa čo i len uznať, že podobná energia jestvuje. Nenávidím to. Nenávidím celé toto smradľavé dvadsiate storočie, vieš o tom? Dáva ti to celé nejaký zmysel? Vyzerám veľmi opitý? Uvádzam ťa do rozpakov, Harry? Harry? Harry?
(7276, Deti vesmírnej noci, prel. I.Slobondík, Bratislava 1989, str. 266-67.)

Jan Bělehrádek (1939)

Pokud se holismus týká biologie, lze mu namítati, že nepovídá nic nového, protože celkovost organismů je nápadná a je odedávna i vědecky uznávána. Toto uznání bylo však poměrně tiché a nebylo určitěji vyslovováno zřejmě pod vlivem myšlení anorganického, kde převládá dosud zřetel analyticko-atomisující nad zřetelem skladebně-genetickým a celkovostním.Nové je však na holismu to, že základní vlastnosti celků platí pro oblast biologie stejně, jako pro oblast věd anorganických i pro vědy dochovní, jak vysvítá z příkladů právě uvedených. V tom smyslu lze mluviti o „zbiologizování“ věd ostatních. Rozpor mezi vitalismem a mechanismem může se holismem překlenouti a problém podstaty života se staví jako dílčí otázka obecnějšího problému, totiž řádovosti a skladebnosti všeho jsoucna (anorganického, biologického i duchovního). Spolu s neovitalismem uznává holismus celkovost a účelnost vedle příčinnosti. (Přesvědčení, že organismus je primárně pravým celkem, nemůže bránit výzkumu živé hmoty, tkání atd.) Spolu s mechanismem nechce odloučiti oblast biologie ostře a zásadně od oblasti anorganické, ale činí to tak, že považuje život za zvláštní příklad skladebného řádu, aniž vylučuje analogii se skladebnými řády v jiných zjevech (nebiologických). Tím navazuje ovšem život jak na dění anorganické, tak na oblast duchovní. V tom je také metodologická výhoda holismu (kdežto mechanismus zapojuje život výlučně na stranu anorganickou, vitalismus pak skoro výhradně na stranu duchovní).
Hlavnimi stoupenci holismu a zpřízněných teorií jsou SMUTS (autor názvu „holismus“), SPANN, ADOLF MAYER, von BERTALANFFY, WOODGER, NEEDHAM aj. Pokud se holismus vztahuje jen na organismy, nazývá se někdy „organ icismus“ (HALDANE).
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 19.)

Jan Bělehrádek (1939)

3. Holismus (organicismus) vychází z toho, že organismy jsou celky,1) a to celky pravé. Znakem pravého celku jest, že (a) je nerozborný, tj. nelze ho rozložiti v části, aniž porušíme jeho základní vlastnosti, (b) jeho části mají své určité významy (funkce), kterými „slouží“ celku podle jeho „ideje“ („plánu organizačního“) a tím mají vzájemnou strukturu, a že (c) celek je víc než součet částí.
Tyto vlastnosti jsou společné nejen všem organismům, nýbrž všem pravým celkům vůbec, které se vyskytují také v anorganické oblasti i v dění duševním a kulturním. Organismům jest přiznati povahu pravých celků jakožto primární vlastnost; druhotně lze celek rozebrati, a to nikoli bez násilí, takže části, isolované z celku, ztrácejí ze sebe cosi nehmotného, totiž právě svou funkci, kterou měly v celku. „Neexistují v přírodě buňky psa, ani živá hmota dešťovky, nýbrž pes a dešťovka.“ Buňka a živá hmota jsou druhotné odvozeniny, celek je primární. Celek si podřizuje části, je skladebný a je tedy prolnut účelností, ale ovšem zároveň i příčinnosti. Avšak příčinnost sama nevyloží celku beze zbytku. Teprve účelová stránka organismu dává smysl vztahům kausálním.
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 18.)

Thomas M. Disch (1940-)

… Len zriedkakedy sa spoločnosť odpútala od svojej minulosti tak dokonale ako my. Slade tvrdí, že ho zaujíma len skutočnosť, že existujeme takpovediac bez dejín a nemáme inú minulosť, len tu svoju. Nazdává sa, že v priebehu nášho putovania sa práve toto stane najvýraznejšou črtou nášho bytia.
(Věci zabudnuté, in: 7276, Deti vesmírném noci, Slovenský spisovatel, Bratislava 1989, str. 218.)

Karol Nandrásky (2000?)

Grécku kultúru preslávili grécki filosofi. Ich filozofia sa vyprofilovala v zápase s gréckou mytológiou a predstavuje vrchol slávy gréckeho ducha. Podľa L. Hejdánka konfrontácia na ceste od narativity mýtu k pojmovému mysleniu nebola taká radikálna jako sa samotní Gréci domnievali, pretože v racionálnej podobe sa nadviazalo na nadčasové či mimočasové archetypy mýtických a neskôr mytologických vyprávaní. Likvidovali sa mýtické historky o bohoch, ale iba preto, aby sa čo najpresnejšie nvymedzil rovnako mimosituačný, mimočasový „archetypický“ pojem či idea. Grécki filozofi hľadali počiatky (archai) ako to, čo trvá uprostred zmien a tak to, či je večne prítomné v rozmanitosti premenlivého. Pretože táto orientácia je celkom totožná s norientáciou mýtického človeka, grécka filozofia zjavne nadviazala na podstatné štruktúry mýtickej orientácie1/. Ešte pozoruhodnejší je Hejdánkov postreh, že „zbytky onej starej orientácie na to, čo je vyzdvihnuté nad konkrétne a časové súvislosti, zostávajú neprehľadnuteľne prítomné ešte aj v dnešnej prírodovede i iných vedeckých odboroch“2/.
- – -
1/ Hejdánek, L.: Mýtus a metafyzika, Křesťanská revue 1990/5, 104
2/ Hejdánek, L.: Veda v dnešní společnosti, Reflexe 1992/7-8, 4 -1n
(Atény a Jeruzalem, in: Zborník Evanjelickej bohosloveckej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave „Evanjelická teológia na prahu nového storočia“, s. 13.)
Was mit der Vergangenheit, die nicht vergehen will? (Z televizní diskuse 18.5.00 na ?)
Co s minulostí, která nechce odejít?
Analogicky lze však postavit jinou otázku: co s budoucností, která nechce přijít?