Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

J. B. Kozák opakovaně ironizoval Leukippovo a Démokritovo chápání „atomů“ jako toho, co už dále nelze dělit, rozřezávat, rozsekávat, jako pojetí „řeznické“. Proč? To, co dělá řezník, dělá vlastně s již mrtvým tělem nějakého zvířete (mohli bychom k tomu s ohledem na dávnou praxi připojit i samo zabíjení zvířete). Kozák tím chtěl naznačit, že to, k čemu při stále pokračujícím dělení a rozsekávání skutečností tohoto světa posléze dospějeme, je už něco docela jiného než to, co jsme začali rozsekávat. Jinak řečeno, tu skutečnost, od které jsme vyšli, jsem vlastně už dávno ztratili. Z toho vyplývá, že ono původní pojetí starověkých atomistů už dnes nelze obnovovat či oživovat ani po největších úpravách a opravách. Pokud dnes budeme chtít mluvit o „individuích“ nebo „atomech“, musíme je pojmout jinak, totiž tak, že je budeme pojímat jako něco, co nelez děli, rozsekávat ani rozřezávat, aniž bychom to zničili. Hromady a hromadné pohyby a procesy zajisté v tomto světě existují, a ty nemají ovšem takovou povahu, že bychom je rovnou ničili, když od nich část odebereme nebo když je rozdělíme až na „jednotliviny“. Ale v žádném případě nemůžeme počítat s tím, že by něco jednotlivinám předcházelo. Proto musíme jako jednotliviny nebo skrumáže či hromady jednotlivin chápat všechno, s čím se v tomto světě setkáme. Zároveň však musíme vědět, že žádné „pouhé hromady“ vlastně také neexistují, neboť i to, co považujeme za pouhou hromadu, představuje jakousi množinu nižších „individuí“, která na sebe nějak reagují. A právě na způsobu tohoto vzájemného reagování jednotlivin na sebe, tj. jedněch na druhé, záleží, zda výsledkem bude „pouhá“ hromada (jak se to může jevit), anebo nějaká vyšší, organizovaná „jednotka“, tj. nějaké „individuum“. A protože každé individuum musíme chápat jako něco, co nějak vzniká, postupně se uskutečňuje („roste“ nikoli jen ve smyslu zvětšování) a posléze končí, eventuelně se rozpadá na nějaká nižší individua, tedy jako událostné dění, jako „událost“, musíme vyloučit, že by v nějakém (jakémkoli) smyslu mohlo někdy a někde jít o nějaké „předudálostné“ dění, a tím méně o nějaké „předindividuální události“.
(Písek, 081201-3.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Abychom mohli starého termínu „idea“ kontrolovaným způsobem používat také dnes, musíme se pokusit vymezit jeho význam novým, na původním platónském co nejméně závislým způsobem. Už přinejmenším od dob Descartových bychom měli pečlivě rozlišovat mezi cogitatio cogitans (jakožto výkonem myšlenkového aktu) a cogitatio cogitatum (tj. tím, k čemu se onen myšlenkový akt odnáší, k čemu míří). Záležitost byla značně upřesněna, když Brentano stanovil (obnovil) příslušný vztah mezi obojím jako „intencionální“ resp. „intencionalitu“, ale jeho pojetí muselo být náležitě opraveno Husserlem. Ten však to, k čemu se myšlenkové akty mohou odnášet či k čemu mohou směřovat, určil jako „intencionální objekt“ (v tom přejal Brentanův termín), ale zároveň dost pracně, ale přesvědčivě prokázal, že tento „intencionální objekt“ nemůže být součástí ani složkou „intencionálního aktu“ (v rámci kritického odmítnutí psychologismu v logice). K základní charakteristice intencionálního „objektu“ (event. „předmětu“, u Husserla najdeme oba termíny, „objekt“ i „Gegenstand“ bez dalšího rozlišení či upřesnění) náleží ovšem to, že jej subjektivně (duševně) nejen můžeme mít, ale vskutku vždy máme „před sebou“ jakožto myslícím subjektem, a to právě jakožto „před-mět“ (česky odvozeno od toho, co je „před-meteno“, tedy vrženo nebo hozeno před, zatímco v němčině jde o poukaz k tomu, co „stojí před“, „was uns gegenübersteht“; sem náleží poznámka o různosti způsobů, jak latinské termíny „obiectum“ i „subiectum“ byly do češtiny nebo do němčiny překládány s ohledem na dvojí možný slovesný původ, totiž od „iaceo“ nebo „iacio“). Problém či spíše chyba německého důrazu na jakousi nepohnutost toho, co bylo nazváno „Gegenstand“ (stehen = státi, bylo to náhražková obměna latinského „ležeti“ ještě více sugerovala chápání ve smyslu odedávna se prosazujícího „zpředmětňování“; alternativní termín „Gegenwurf“ najdeme ve staroněmčině, ale v dnešním živém jazyce už zcela chybí. V češtině se naopak uplatnil překlad, poukazující na aktivitu, tj. „metání“ (házení, vrhání), zatímco příslušný alternativní překlad sice žije, ale znamená už něco docela jiného (před-stava, před-loha, v obou případech tu jde o zřetelný poukaz na subjekt, který něco staví před nebo pokládá vpřed). Hlavním problémem tu však vždy zůstává něco jiného: pokud se vůbec počítá s nějakou aktivitou, s nějakým konáním nebo děním, vždy se jakoby samozřejmě připisuje aktivnímu subjektu, ale nikdy tomu, k čemu subjektní aktivita směřuje. Takže právě zde se otvírá možnost využít termínu „idea“, nikoli ve smyslu toho, co může být pouze „stojícím“ nebo „ležícím“ před-mětem výkonu subjektu, takže by jeho místo muselo být vždy „před“ aktivním (a tedy hýbajícím se) subjektem. Budeme tedy „ideu“ chápat jako něco ne-předmětného, co „aktivně“ (rozlišení a upřesnění bude ovšem potřebné, protože z „ideje“ nemůžeme dělat „subjekt“, který jediný je schopen výnonu nějaké „akce“) přichází k subjektu nikoli zvenčí, nýbrž naopak „zevnitř“. To nám otvírá zcela novou cestu nejen nového užití, ale i dalšího zkoumání.
(Písek, 081229-3.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Intencionalitu je třeba vidět všude tam, kde se děje něco integrovaně, tj. v podobě (pravé) události. Jakmile se totiž nějaká událost začne dít, směřuje ke svému pokračování a posléze zakončení, konci (zde je vskutku v jistém smyslu oprávněno tento konec – a vlastně i všechny aktuální fáze před koncem – považovat za cíl, eventuelně předběžné, průběžné cíle, jak to známe z Aristotela; problém je ovšem v tom, že ne všechno dění je vnitřně integrované, takže to neplatí pro každý – pouhý – proces). A právě směřování k těmto průběžným cílům a posléze i k zakončení celé události můžeme chápat jako charakteristické pro každou událost vůbec, a to na všech úrovních, počínajíc od těch nejnižších, a můžeme je označit jako intencionální resp. jejich význačný rys jako intencionalitu. Z toho vyplývá, že intencionalitu vlastně najdeme takřka všude; kde se zdá, že chybí, jde jen o absenci určité úrovně intencionality, zatímco na nižších úrovních ji tam najdeme v každém případě. Tam, kde na určité úrovni intencionalita opravdu chybí, tj. je nepřítomná, mluvíme o pouhých hromadách resp. hromadných procesech, k jejichž popisu nám stačí nejrůznější způsoby kvantifikace. Intencionalita a konkrétní intencionální vztahy vyžadují jemnější resp. speciálnější přístupy a postupy, které si různých kvantifikací mohou využít, ale nikdy na ně nemohou být zcela omezeny, redukovány. To platí ovšem především o všech hromadných jevech, které jsou charakterizovány tím, že jsou v některých ohledech (tedy nikoli ve všech) podmíněny a prostředkovány subjektností, eventuelně subjektivitou (např. vědomím, tedy zejména o všech sociálních jevech). V tomto ohledu je proto eminentně důležité pamatovat, že známá teze, že vše souvisí se vším, neznamená, že jsou všude jen samé souvislosti, tj. že tím nejsou naprosto vyloučeny nesouvislosti. (Tak např. hromada kamení nebo cihel je „podrobena“ nejen přitažlivosti Země, ale také vzájemnou přitažlivostí. Nicméně tato vzájemná přitažlivost jednotlivých kamenů nebo cihel se prakticky nepodílí nikterak na oné „hromadě“.)
(Písek, 091209-2.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Slovo (termín) „idea“ i jeho původní význam pochází od Platóna; tento význam je nadále neudržitelný, ale tím nepadá celá široká problematika, která je už u Platóna, ale také ještě dlouho po něm s tímto termínem a jeho měněnými a upravovanými významy spojena. Jádro této problematiky vidím v tom, jak zachovat určitý „primát“ ideje (resp. idejí) nad každým jejím uskutečněním, aniž by tím „idea“ sama byla chápána jako již nějak „jsoucí“ ve smyslu „daného jsoucna“. Jsem v tom nepochybně inspirován Rádlem, a to jeho formulacemi z konce Útěchy. „Idea“ není žádným způsobem „jsoucí“, i když budeme trvat na její „skutečnosti“ (takže budeme muset také vymezit rozdíl mezi skutečností „danou“, „jsoucí“ na jedné straně, a skutečností „ne-jsoucí“ či „ne-danou“ na straně druhé. Skutečnost ideje spočívá v tom, že ačkoliv „není“ (není jsoucí), má – řečeno nepříliš šťastným termínem Kantovým – regulativní „moc“, pochopitelně nepředmětnou, nedanou. A právě v této regulativnosti je skryt problém: může jít o ideu sice účinnou, tj. regulativní, ale chybnou, mylnou, falešnou, dokonce snad i nebezpečnou a zlou. Proto také ne každý „život v idei“ už je (a může být) takovou ideou ospravedlněn: každá idea musí mít „nad sebou“ normu, jíž může být – a skutečně „jest“ – „měřena“. Tím ovšem je principiálně otřesena a zpochybněna sama myšlenka „života v pravdě“. „Život v ideji“ je možný a dokonce nezbytný, je-li požadavkem jeho smysluplnost; ale tak jako je možno se životně oddat velké pravé ideji a celý život tomu podřídit, tak je možno se také oddat ideji falešné, zlé a k neštěstí vedoucí – a tím sám život ohrožující a ničící. Naproti tomu „život v pravdě“ by předpokládal něco výjimečného, jedinečného – a v rámci lidských možností vlastně přímo nemožného. Pak je ovšem zapotřebí se tázat: jaký smysl, jakou funkci by mohla mít idea, jejíž následování by nebylo možné, protože by se vymykalo samým lidským možnostem? (A jestliže lidským, jakým jiným?) Mám proto za to, že „Pravdu“ musíme zásadně odlišit od „pravdivosti“ i těch nejpravějších „idejí“ – tedy např. tím, že ji nebudeme chápat jako „ideu“.
(Písek, 091219-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Biologie zná případy, kdy v průběhu individuálního vývoje (ontogeneze) dojde na jistém stupni k zastavení v některém směru, zatímco v jiných směrech jde vývoj dál. (Jako příklad mohou sloužit někteří obojživelníci, jejichž pulčí stadia nedosáhnou proměny v dospělého jedince, ale navzdory tomu jsou schopna se třeba rozmnožovat – třeba macarát nebo axolotl aj.) Něco podobného lze pozorovat také u člověka, a srovnání obou fenoménů nám může otevřít nový pohled na obojí. Nejspíš jde o fenomén nikoli pouze genetický (dědičnostní), nýbrž evoluční. Existují druhy jakési schizoidnosti, které v jistém smyslu lidem usnadňují život: pozorujeme to dokonce mezi vědci a zejména techniky, když v druhé polovině svého života (někdy dokonce dříve) propadnou nějaké „náboženské deviaci“ (např. jehovismu apod.) Svým způsobem je vlastně každé náboženství některými rysy takové schizoidnosti charakteristické – jde vlastně jak o rozštěpení vlastního života, ale dokonce celého prožívaného) světa na oblast posvátnou a již posvátnosti zbavenou. Některým lidem je v takové životní dvoukolejnosti jakoby docela dobře nebo aspoň snesitelně.
(Písek, 070128-1.)