Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Erasmus Rotterdamský (1508)

… Vt enim nihil nugacius quam seria nugatorie tractare, ita nihil festiuius quam ita tractare nugas ut nihil minus quam nugatus fuisse uidearis. De me quidem aliorum erit iudicium; tamet si, nisi plane me fallit philautia, Stulticiam laudauimus, sed non omnino stulte.
(Moriae encomium, staženo www. )

Anselm z Canterbury ()

… Non tento, domine, penetrare altitudinem tuam, quia nullatenus comparo illi intellectum meum; sed desidero aliquatenus intelligere veritatem tuam, quam credit et amat cor meum. Neque enim quaero intelligere ut credam, sed credo ut intelligam. Nam ad hoc credo: quia „„nisi credidero, non intelligam“.
… Nepokouším se, Pane, proniknout tvé výšiny, protože na to mé nahlédnutí ani zdaleka nestačí. Toužím však alespoň poněkud nahlédnout tvou pravdu, v kterou věří a kterou miluje mé srdce. Nesnažím se totiž nahlédnout, abych věřil, ale věřím, abych nahlédl. Neboť věřím také tomu, že pokud nebudu věřit, nemohu ani nahlédnout.
(6825, Fides quaerens intellectum, Praha 1990, lat. str. 32, česky str. 33.)

Ladislav Hejdánek (2006)

1) Integrita je „fenoménem“, tj. můžeme ji v některých případech „vykázat“ (např. u živých bytostí, ale poměrně snadno lze prokázat, že ji musíme předpokládat i na úrovních nižších, před-lidských a před-živých, dokonce i na úrovni „primordiální“, ovšem pokud do ní nezahrneme i tzv. skutečnosti „virtuální“, které se nemohou nijak „ukazovat“, aniž by se staly „reálnými“)
2) Integrita – nemůže být pochopena jinak než jako „výsledek“ výkonu (přesně řečeno: opakovaných výkonů).
3) Za jakých podmínek je možno chápat nějakou integritu jako způsobenou (vyvolanou, uskutečněnou) odjinud, zvenčí?
4) Integrita založená „zvenčí“ není (nemůže být) „pravou“ integritou; „pravá“ integrita musí být založena „zevnitř“. (Odtud nutnost nového pochopení „subjektu“.)
5) Integrita „nepravé“ události však musí být rovněž „založena“ výkonem – a tento výkon představuje tedy samostatnou (svébytnou) „událost“ – a pak vzniká znovu otázka pravé integrity této „události“, zakládající nepravou integritu nepravé události; nakonec tedy je třeba řešit otázku pravé integrity, založené „vnitřně“ a nikoli „zvenčí“. Jinak se totiž k pochopení pravé integrity nikdy nedostaneme.
6) Kdo by chtěl tuto argumentaci odmítnout, tomu zbývá jediná (ovšem historicky už se znemožnivší) možnost: musí předpokládat „hybatele“, který je sám „nehybný“; jinak řečeno, musí původ pohybu hledat v nehybnosti, a tak prozradit svou svázanost s relikty aristotelství (a tomismu).
7) Protože jakékoli (skutečné) integrity může být dosahováno pouze výkonem (skutkem), který je sám událostným děním, nemůžeme nadále předpokládat základ či zdroj integrity mimo událost, tedy jako něco přicházejícího zvenčí.
8) Jediným možným závěrem těchto úvah je přijetí úkolu, pochopit zdroj (pravé) integrity jako cosi přicházejícího zevnitř; a to předpokládá zase ono zmíněné rozlišování mezi „vnitřním“ a „vnějším“, tudíž také u „události“ a u „subjektu“.
9) Jak událost, tak „subjekt“ je třeba chápat jako skutečnosti „konkrétní“ (odvozeno od concrescere, srůstati) tedy „srostlice“ vnitřní a vnější stránky. Pravé události jsou srostlé zevnitř, tj. mají aktéra srůstání čili integrity samy v sobě, zatímco integrita nepravých událostí musí být aktivně založena a udržována zvenčí, tedy aktéry, kteří mají opět zdroj vlastní (tentokrát pravé) integrity v „sobě“, jsou tedy schopny se k „sobě“ také vztahovat – a tudíž mohou být považovány za (pravé) subjekty.
(Písek, 060617-2.)

Marcus Tullius Cicero ()

In primique hominis est propria veri inquisitio atque investigatio. … Huic veri videndi cupiditati adiuncta est appetitio quaedam principatus, ut nemini parere animus bene informatus a natura velit nisi praecipienti aut docenti aut utilitatis causa iuste et legitime imperanti; ex quo magnitudo animi exsistit …
(De offciis IV, 13.)
Je pak význačnou vlastostí člověka především hledání a zkoumání pravdy. … S touto touhou po poznání pravdy je spojena jakási touha po samostatnosti, že totiž duch přírodou dobře utvářený nechce nikoho poslouchati, leda takového člověka, který ho radami řídí a poučuje, nebo mu v zájmu obecného prospěchu podle práva a zákonů rozkazuje. Odtud zase vyrůstá velikost ducha …“
(O povinnostech, přel. Jarosl.Ludvíkovský, Melantrich, Praha 1940.)
k tomu několik bodů výkladu – LvH (Písek, 12.5.83):
1. inquisitio atque investigatio: ve fr. překladu (de rechercher et d´étudier la vérité“, tedy vyšetřování (zkoumání) a studování, event. vyšetřování a zkoumání, příp. vyhledávání a průzkum, apod. (nikoli však hledání, neboť předmět obojího, totiž inquisitio atque investigatio, je už tu, dán, k dispozici)
2. „veri videndi cupiditati“ – touhou viděti pravdu
3. appetitio principatus – přitažlivost prvenství, touha po prvenství
4. animus bene informatus a natura – duch od přirozenosti dobře utvářený (sformovaný, event. vyvinutý)
5. nemini … nisi praecipienti aut docenti aut utilitatis causa – nikoho … leč z důvodů poskytnutí návodu (předpisu), vyučování (z důvodů v.) nebo z důvodů užitečnosti (prospěšnosti)

()

Nihil enim est … veritatis luce dulcius. (Cicero Acad. ad Varronem II, 10, 31)
Simplex ratio veritatis. (Cicero, De or. I, 53, 229)
Veritatis simplex oratio est. (Seneca, Ep. 49, 12)
Patet omnibus veritas. (Seneca, Ep. 33, 11)
Satis diserte pro se loquitur veritas. (Publius Syrus, Sent. S. 50)
O magna vis veritatis, quae contra hominum ingenia, calliditatem, sollertiam contraque fictas omnium insidias facile se per se ipsa defendat! (Cicero, Cael. 26, 63)
Veritas temporis filia est. (Gellius, Noct.Att. XII, 11, 7)
Veritatem dies aperit. (Seneca, De ira II, 22, 2)
Vulgoque veritas iam attributa vino est. (Plinius st., Nat XIV, 22 (28), 141)
Quam nocet saepe verum dicere! (Phaedrus, Fab. Appendix 15)
Veritas odium parit. (Ausonius, Ludus, Bias 3)
Vulgus veritatis pessimus interpres. (Seneca, Vit 2, 1)
Veritatem laborare nimis saepe aiunt, exstingui numquam. (Livius, Urb. XXII, 39, 19)
Errore enim veritas originis non amittitur. (Ulpianus, Dig. L, 1, 6)
Veritas visu et mora, falsa festinatione et incertis valescunt. (Tacitus, Ann. II, 39)
Nimium altercando veritas avertitur. (Publius Syrus, Sent. N. 40)
(citováno ex: 6556, Moudrost starých Římanů, Praha 1990, str. 43 nn. – tam jsou i české překlady)