Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Rádl (v Útěše) vyslovuje údiv nad tím, že myšlenky „létají světem nedbajíce hranic ani prostorových ani časových“, a zdůrazňuje, že „myšlenka létá od člověka k člověku pouze na křídlech hmoty v pohybu“, že „nemůže přeletět z hlavy do hlavy jinak než na křídlech tištěného papíru, zvukového otřesu anebo jiného materiálního znamení“ (vše in: 7122, s. 28). Tady musíme ovšem vyžadovat větší přesnost: to, co může „létat“ nebo „přeletět“ od člověka k člověku, není táž myšlenka, o které Rádl říká, že „nemůže vystoupit z živých, myslících lidí“. Proto také, když Rádl řekne, že „tyto myšlenky žijí vskutku pouze v lidech, kteří se jim odevzdávají“, dopouští se přísně vzato chyby: to, čemu se lidé odevzdávají, není jejich vlastní myšlenkový výkon, akt myšlení, nýbrž to, k čemu se tento výkon vztahuje. A můžeme vskutku trvat na tom, že to, k čemu se myšlenkový akt vztahuje, v žádném případě samo nežije? Je text opravdu jen „příležitostí pro povzbuzení myšlenky, která z živých myslících lidí vystoupit nemůže“? Domluvíme-li se, co znamená slovo „existovat“, můžeme souhlasit s Rádlem, že myšlenka „neexistuje jinak než v těle daných lidí“ – ale co potom o ní můžeme říci, nechceme-li ji samu prohlásit za „nic“? Jak je možné, že od chvíle, kdy měl první člověk na mysli „trojúhelník“ a kdy si přesně uvědomoval, co to ten „trojúhelník“ jest (a zde opět musíme připomenout, že se musíme domluvit o přesném významu slova „jest“ a o tom, zda budeme čísla nebo geometrické obrazce, které můžeme „myslet“ s tak naprostou přesností, takže záměna není prostě možná, jmenovat také jako „jsoucna“, anebo zda budeme raději volit jiné pojmenování), že tedy od té chvíle už nikdy nemohl trojúhelník myslit jinak – protože myslit jej jinak by znamenalo myslit něco jiného? Myšlení jako náš výkon, jako myšlenkový akt, podléhá mnoha vlivům, je někdy velmi těkavé, přelétavé, a tak soustředěně myslit určité „něco“ je nutno se naučit, je to jakási řehole, pro kterou je nezbytný jistý trénink. Říká se tomu „udržet myšlenku“ nebo „držet se myšlenky“ – jak by to mohlo mít nějaký praktický smysl, kdybychom se ve své mysli drželi jen sami sebe? Takový rovnostranný trojúhelník nebo určité číslo, třeba „π“, je něco tak samostatného a pevného, na nás nezávislého a naopak pro nás závazně platného, že prostě nemůžeme prohlásit, že to je nic. Ale není-li to „nic“, pak „co“ to je? V čem spočívá ta jejich samostatnost a svébytnost, jejich přesnost a nezávislost na nás? Na nás je pouze to, zda se ve své mysli (ve své subjektivitě, svými myšlenkovými výkony či akty) k určitému trojúhelníku nebo číslu (eventuelně obecně, ale vždy „konkrétně“) vztáhneme, soustředíme se na ně – anebo zda budeme myslet na něco jiného. Ale o ničem jiném rozhodovat nemůžeme. Už Descartes a karteziáni smysluplně rozlišovali mezi myšlenkou ve dvojím smyslu: cogitatio cogitans (to je náš myšlenkový akt), a cogiatio cogitatum, to je to, k čemu se ve svém myšlenkovém aktu vztahujeme. A to ovšem nemusí být až nějaká „reálná“ skutečnost (a nikdy to není pouze taková „realita“). Právě tyto úvahy vedou k tomu, že musíme mluvit o „předmětu“ (eventuelně „ne-předmětu“) myšlenkového aktu. A ten že vskutku nežije a nemůže žít? Toť „idea“.
(Písek, 070723-7.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Termín „idea“ zakotvil nadlouho nejen do vědomí filosofů (a dokonce obecného povědomí), ale i do takřka již nepostradatelné slovní zásoby v nejrůznějších jazycích (pochopitelně nějak Evropou poznamenaných), ale bohužel také v mnoha málo spolu slučitelných významech. K nejstaršímu filosofickému použití ovšem došlo pod praporem maximální „objektivizace“, tedy zpředmětnění: „idea“ byla pojata jako neproměnné, a tedy dokonalé, ba nejvyšší jsoucno, tedy jako – jak se říkalo později – pozitivní jsoucno. Patočka v jednu dobu uvažoval o možnostech počítat s „ideou“ jako s „negativním“ jsoucnem, ale napsal několik menších textů a také jen poznámek k úvahám o tzv. negativním platonismu. To byl – aspoň pro mne – dobrý start k několika dalším krokům. V Platónově Timaiovi najdeme docela logickou konstrukci, která ukazuje na důležitost jakéhosi božského řemeslníka (demiurga), který vytváří skutečnosti tím, že ideje otiskuje jako nějaké formičky do beztvarého toku, v němž onen otisk nějaký čas podrží svůj tvar, než zase zmizí. Ideje samy však zůstávají nehybné a beze změny (a pasivní), ale může jich být použito znovu a znovu. Už Aristotelés toho demiurga kritizoval jako mýtus (tedy jako „nevědeckost“). Nabízí se tedy jiné pojetí: proč má nějaký „řemeslník“ používat „idejí“ jako pouhého materiálu či spíše prostředku, nástroje, když můžeme samy ideje pojmout jako hybné, aktivní, činné? Pak by tu ovšem před námi stále otázka, je-li tato aktivita jednotlivých idejí (původně na sobě nezávislých a spolu nekomunikujících, ačkoli – jak demiurg rozpoznává – některé je při otiskování možno kombinovat, zatímco jiné naprosto nikoli) ještě nějak koordinována, řízena, plánována – snad nějakými „super-ideami“ (či dokonce jen jednou jedinou? – u Platóna přece existovala jistá hierarchie a idea „dobra“ byla chápána jako „ta nejvyšší“). Pokud tedy takovou jakousi „primární“, předběžnou koordinaci předpokládat nebudeme, musíme počítat s tím, že „ideje“ samy aktivně přicházejí prostě „nahodile“. Ale to může být také náš omyl; pokud tato zdánlivá „nahodilost“ má přece jenom nějaký „smysl“, nemusí tento smysl být dán předem, ale může se rozvíjen a postupně být respektován a s větším nebo menším „umem“ uskutečňován nikoli „nahodile“, ale – řekněme – „kontingentně“ (napadavě, tj. že nás „napadají“ jako „nápady“). To pak můžeme docela dobře skloubit s oním „přicházením“ idejí z budoucnosti (čemuž dávám přednost před přicházením z „negativity“ či přímo z „nicoty“). Právě takto jsem byl doveden k myšlence „adventivnosti“ jako vhodnějšího pojmenování; a dobře to umožňuje i ono odlišení „skutečných“, byť „nereálných“, tj. ještě nerealizovaných, neuskutečněných idejí od pouhých skutečných, uskutečněných „nahodilostí“ (což je ovšem trochu rozpor: jak by vůbec mohlo k nějakému uskutečňování „opravdových“ nahodilostí docházet?).
(Písek, 100919-4.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Vzhledem k povrchnímu, málo promyšlenému nebo vůbec nepromýšlenému užívání obou termínů by nemělo žádný smysl se pokoušet najít něco společného všem těm různým (a těžko slučitelným) způsobům užití. Konec konců nikomu, kdo chce myslet přesněji, nezbývá nic jiného, než že si významy obou termínů upřesní sám a po svém, a že se dokonce pokusí o upřesnění pojmové. Tím se ovšem dostane do jistých potíží, protože bude muset upřesňovat a vymezovat význam slova „pojem“ za pomoci pojmového myšlení a tedy pojmů (, tj. vymezit „pojem pojmu“, a analogicky totéž pochopitelně bude muset udělat s významem slova „idea“, tedy vymezit „pojem ideje“, aniž by se mohl prostě odvolat na starého Platóna). Budeme tedy sami trvat a) na tom, že pojem sám je něčím, co musíme důsledně odlišovat od toho, čeho je pojmem; dále b) na tom, že pojem sám je vnitřní záležitostí výkonu myšlení (cogitans), zatímco to, k čemu se pojem vztahuje a tedy čeho je pojmem (pojetím), může být aspoň v některém ohledu smyslově vnímatelné (a tak registrovatelné) ještě jinak než myšlenkově, tj. že na to může být reagováno ještě jinak než myšlenkou a „míněním“, nebo případně i pojmově), ale že to může být také jenom a pouze myšleno (eventuelně vymyšleno), a to lépe či hůře, platně nebo neplatně (to je třeba ještě blíže objasnit, zda to vůbec může a má být nějak zahrnuto do rámce resp. kontextu našeho problému). Naproti tomu pod „ideou“ budeme sami mít na mysli něco zásadně, principiálně odlišného: idea není součástí žádného myšlenkového výkonu, dokud takovým výkonem není „uchopena“ (což je nevhodný a nepatřičný výraz, i když je ho tak někdy užíváno), přesněji uplatněna, prováděna, prosazována); idea má „direktivní“ charakter, ale jen ve smyslu ukazování směru. Idea není ničím „předmětným“, není to plán ani rozvrh, jen jakýsi „poukaz“ k plánu (plánování) či směru (směřování). Jistá analogie mezi ideou a pojmem tu však přece jenom je, totiž v tom, že se vnějšně, „předmětně“ nikterak nepodobají tomu, k čemu směřujíc a nač poukazují; a zejména v tom, že samy nemohou být předmětně uchopeny, tj. že nemůže být ustaven a upřesněn jejich „pojem“, alespoň nikoli ve smyslu dosavadní tradice pojmovosti, založené kdysi ve starém Řecku. Zatímco pojem má především charakter jakéhosi „vnitřního“ programu (vědomí a myšlení), jak správně a co nejpřesněji myslit (mínit) to, co má být myšlenkově pojato, idea jakoby „ukazuje“ směrem, kterým má být něco uskutečněno a tedy kterým se má zasáhnout do nějaké skutečné situace (a to nejen myšlenkově, ale zejména prakticky, „skutkem“, tedy skutečně – což pochopitelně myšlenkovou aktivitu zahrnuje, rozhodně nevylučuje).
(Písek, 101107-1.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Navrhuji nový termín pro tzv. „transcendentálie“ (nebo spíše v náhradu za ně), i když asi není zrovna nejatraktivnější. Jde mi o to, že sloveso transcendere sugeruje nějaké stoupání, lezení, šplhání do výše (tedy ne pouze přesahování, ba ani pouze překračování – Němci překládají „übersteigen“, což je lepší než „überschreiten“, vzhledem ke „scando“). Pokud náležitě rozlišíme mezi „transcendentálním“ pojmem a tím, čeho je pojmem, a toto „co“, jež je pojmem míněno, přesněji „pojato“, nazveme „intencionáliem“ (eventuelně „intencionálií“), pak je zřejmé, že to, co je „pojato“, není nebo aspoň nemusí být „výše“ než samo pojímání, takže příslušný intencionální vztah vůbec nemusí mít charakter nějakého překračování či přelézání, přešplhávání k něčemu vyššímu. A tak se otvírá otázka, zda nemáme z rámce všech intencionálií vyzvednout ty, které jsou vskutku nějak „výš“ ve smyslu pojmové nebo jiné hierarchie (uvádím pojmovou hierarchii na předním místě, protože existuje pradávná tradice vydělovat ze všech možných pojmů právě ty nejobecnější, které nelze vymezovat, pojmově upřesňovat onou nejběžnější formou definování, totiž že udáme genus proximum a potom differentiam specificam, a těmto nejvyšším říkat „kategorie“. (V tomto smyslu by bylo např. možno tzv. transcendentálie blíže vymezit jako intencionálie, příslušné ke kategoriím.)
(Písek, 090307-1.)

José Ortega y Gasset (19nn)

Být intelektuálem znamená být věru málo; především vzhledem k množství těch, kdo jimi nejsou; dále vzhledem k nesmírnému množství věcí, které ani ten nejbystřejší intelektuál nezná, počítáme-li ještě jen ty poznatelné; a konečně vzhledem k totalitě nás samých. Za osvětlenou scénou, na níž je intelektuál sám v sobě přítomen, když myslí, leží propast všeho toho, co je v našem životě a v nás samých neviditelné, ale zasahuje de profundis na ono jeviště na povrchu, kde odříkáváme, herci sebe samých, svou roli intelektuálů.
(Bylo jako motto otištěno na pozvánce k diskusnímu večeru „Boje, směry a konflikty českého studentstva kdysi a dnes“, který se konal dne 24.4.1968 v OKD Praha 6, Radimova 2; zvaní účastníci viz pozvánka.)