Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

Patočka neochvějně podtrhuje „chórismos“, když mluví (píše) o ideji. Idea tedy nenáleží do (tohoto) světa, mezi světem „reálným“ a světem idejí je mezera, přeryv, snad propast. Jde o „oddělenost idejí od naší reality, od světa věcí a světa lidí ponechaných samým sobě a uvažovaných jako ryzí reality“. Zkušenost svobody je totéž co „tajemství chórismu“, je to zkušenost distance vůči reálným věcem (vše ex Negat. plat.) Co však můžeme vůbec říci o ideji? Je idea pouze jedna jediná – anebo je idejí mnoho (jako u Platóna)? Jaké vztahy panují mezi jednotlivými ideami? Jsou to vztahy „skutečné“ – anebo to jen my je vidíme či chápeme v těchto vztazích, v souvislostech, v kontextech? A můžeme vůbec ty „ideje“ vidět, byť vnitřním zrakem, nikoliv očima? Mají ideje nějakou svou „formu“? Jsou „a se“, „o sobě“, anebo to takto nemůžeme říkat? Nejsou spíše „pro nás“, „pro nobis“? Jsou-li mnohé, podobají se navzájem něčím? Jsou si některé bližší a jiné vzdálenější? Jsou si některé „příbuznější“, zatímco jiné si jsou „cizí“? Pokud jsou mnohé a aspoň do jisté míry samostatné, jak si udržují od sebe odstup? Jsou si navzájem vnější?
(Písek, 140922-3.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Alexandr Kliment se o identitě vyslovil dost kuriózně, když se ho jeho vnuk Štěpán se svou ženou Janou ptali, jak se cítil „před tím“, než se – podle svých slov – cítil jako dospělý až ve třiceti.
„Jak jsi se cítil před tím?
Nijak. Já prostě žil. Měl jsem obrovské problémy, celou tu dobu jsem hledal svoji identitu, a když jsem ji nalezl, tak jsem přišel na to, že žádnou nepotřebuju.“
(Tři žíně, Torst, Praha 2011, str. 65.)
A tak se ptám: potřebuje člověk nějakou svou identitu – anebo žádnou nepotřebuje? A pokud ji nepotřebuje, proč ji hledá? Ovšem pokud ji hledá, má asi dojem, že ji potřebuje. Odkud se takový dojem vlastně bere? Je to snad jen nějaký tlak zvenčí, je to požadavek druhých lidí, kteří chtějí vědět, s kým mají tu čest? Anebo to je potřeba především vnitřní, zejména když ten tlak zvenčí z nás chce udělat někoho jiného, než kým jsme?, eventuelně někoho jiného, než kým bychom chtěli (nebo měli chtít) být? Je to vnitřní potřeba – anebo jen nějaký obecný předsudek, který nám vnuká jen divná výchova a kterého je lépe se zbavit? A pokud je to opravdu nějaká vnitřní potřeba, tedy něco, bez čeho se sám člověk necítí dobře a vlastně ani sám sebe nemůže brát vážně, není potom takové „shledání“ či „zjištění“, že vlastně žádnou identitu nepotřebuje, jen pokusem o zakrytí, skrytí toho, že ta údajně „nalezená“ identita za moc nestojí, že to vlastně žádná identita není, eventuelně také pokus o skrytí toho, že se nám žádnou opravdovou identitu vůbec najít nepodařilo? Nebo snad že jsme prostě jen rezignovali, že jsme se onoho hledání vzdali? A je to vůbec přiměřené, mluvit o tom, že tu svou „identitu“ člověk „hledá“ a že se pokouší ji „najít“? Je taková identita vskutku něčím, co lze jen hledat a eventuelně nacházet? Není to spíš úkol, poslání, požadavek, na který je třeba odpovídat nikoli hledáním, ale tvořením, vytvářením, budováním identity, totiž sjednocováním, integrováním vlastního života a vlastní osobnosti? Možná, že člověku prostě nestačí „jen žít“, ale že nanejvýš potřebuje ten svůj život nějak uspořádat, dát mu jednotný řád, vtisknout mu něco, co sám ze sebe dost nemá (i když život vždycky je nějak sjednocen, pokud „řádně“ třeba jen biologicky „funguje“). Takže je nejspíš lépe mluvit o „integritě“ osobní či životní; identita příliš sugeruje něco neměnného, a hledání identity jako by chtělo předpokládat, že tam od počátku až dokonce nějaká identita už „je“ a že je jenom zapotřebí ji odkrýt, odhalit a tak „najít“.
(Písek, 110424-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Jaspers neřeší problém individuace: jak se může „vydělit“ a osamostatnit něco konkrétního (konkrescentního) z onoho údajně původního „objímajícího“? A jak si při tomto vydělení může „ponechat“ kousek onoho „objímajícího“, takže se stává (může stávat) relativně samostatným „celkem“, tj. jsoucnem, které kromě své vnější stránky má i svou stránku vnitřní? Tak se především jen opakuje odedávna neřešený problém, jak se může z původní arché vynořovat – a tak „vznikat“ – cokoli, co časem opět „zaniká“ tím, že se opět vrací do téže arché, z níž se vynořilo (Anaximandros)? – A pak tu je ona další otázka: jak se může takové konkrétní jsoucno vydělit z původního „objímajícího“, ale zároveň v něm jakoby zůstat, neboť „objímající“ je nutně nadále objímá? Jaký je vlastně rozdíl mezi tím, jak „objímající“ objímá něco ještě nevzniklého, a mezi tím, jak je objímá poté, co už vzniklo a tak se z původního „objímání“ vydělilo? – A konečně: nemusí nakonec to „objímající“ objímat i samo vydělování ze sebe (nebo z nějakého „nižšího“ objímajícího)? A může v tom případě – řekněme, že už půjde o „objímající objímajícího“ (resp. „objímající všech objímajících) – toto „nejvyšší objímající“ být původcem či zdrojem samotného vydělování (toho či onoho druhu)?
(Písek, 140525-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Ze zkušenosti víme, že věci (skutečnosti) se nám „ukazují“ jako jednotlivé, a to i když se zároveň vždycky „ukazují“ spolu s jinými a tedy v určitých souvislostech. Tzv. „jednotlivost“ různých věcí (skutečností) je však také různá: některé souvislosti se nám jeví jako nahodilé, jiné jako naprosto nezbytné, a některé také jako více nebo méně pravděpodobné. Latinské slovo „individuum“ znamená to, co je „nedělitelné“. To může vést k četným nesnázím a omylům, neboť dříve nebo později zjistíme, že téměř všechno, co se jeví jako jednotlivé, lze dělit (např. rozbít na několik kusů). Ale ne vždy je výsledkem takového rozbití či rozdělení jen vznik několika dalších, menších „jednotlivin“, podobných té původní. Kámen nebo cihlu můžeme rozbít, a výsledkem je několik menších kamenů a nebo několik kusů cihly. Někdy opravdu potřebujeme několik menších kamenů, ale kusy cihel nám většinou k ničemu nejsou. Když však „rozbijeme“ (rozřežeme, rozsekáme) nějaký organismus, třeba strom nebo zvíře, výsledkem je cosi zcela odlišného, totiž záhuba či zničení onoho stromu nebo zvířete. Někdy i to může být užitečné, např. když řezník porcuje zabité zvíře na díly a na maso, ale tím není smazán onen zásadní výsledek, totiž uhynutí resp. zabití zvířete. V jistém smyslu i taková kýta je jednotlivina, ale je to zcela jiný druh jednotliviny než původní zvíře, ještě živé. Zvíře (jako ostatně téměř většina organismů) je „nedělitelné“ v tom smyslu, že není dělitelné bez zásadní ztráty, totiž živé integrity, jímž se zvíře jako celek vyznačovalo. Strom nebo zvíře jsou „celkem“; celek je nedělitelný v tom smyslu, že po rozdělení (rozsekání) přestává být celkem. To neznamená, že nemůže být rozbit, rozsekán na něco menšího. Ale zatímco kámen může být rozbit na menší kameny, organismus nemůže být rozsekán na menší organismy (výjimky jako schopnost regenerace rozsekaného nezmara zatím nechme stranou; malý kámen nikdy nedoroste na větší, pokud nejde o „růst“ krystalický).
(Písek, 130529-1.)