Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2006)

Každý myšlenkový akt (výkon) se vztahuje k něčemu tímto aktem myšlenému, co však není součástí tohoto aktu. V tom spočívá tzv. intencionalita myšlení. Tímto „myšleným“ bývá zhusta něco, nač můžeme ukázat prstem, a tak mnoho lidí má za to, že oním myšleným může být přímo nějaká věc, nějaká předmětná („objektivní“) skutečnost. To se však při bližším zkoumání ukazuje jako zcela chybný předpoklad: mezi skutečnou „věcí“ a myšlenkovým aktem, který se k takové „věci“ vztahuje (který ji „míní“), musí být vždycky ještě nějaké zprostředkování. Nějaký zprostředkující „člen“, a tudíž také příslušné vztahy; je možné – a dokonce pravděpodobné -, že takových členů (a příslušných vztahů) je ještě více. Možná jsme ještě některé zprostředkující členy a „činitele“ ještě neodhalili (tak jako staří Řekové začali pracovat s tím pozoruhodným vynálezem, jímž jsou pojmy, ale vlastně si je a jejich povahu vůbec neuvědomovali a nepotřebovali je samostatně pojmenovat jako něco zvláštního. A z toho zase dále vyplývá, že musíme počítat s tím, že „intence“ představuje fenomén mnohem komplikovanější, než by se na první pohled mohlo zdát (i když už tak trochu víme, co to je).
(Písek, 060813-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Intence (a intencionální vztah) jsou místem, kde se projevuje pravda, ale také nepravda, faleš. Nějaký čin nebo nějaká myšlenka se mohou k „něčemu“ (tj. ke svému předmětu či ne-přemětu) vztahovat pravým, ale také nepravým, podvodným způsobem. Jako prastarý příklad můžeme uvést jedno místo z proroka Zachariáše (kap. 7, verš 5). Je tu totiž zvláštním a mimořádně ostrým způsobem zpochybněn půst, rozumí se obřadní, rituální půst. Prorokovými ústy se táže Hospodin: když jste se postili, komu jste se vlastně postili? Nepostili jste se jen sami sobě? Vždyť i když jíte a pijete, děláte to pro sebe! Nejde tedy jenom o kritiku prázdných úkonů, kterými se má jen něco předstírat, ale v podezření je vlastně každý čin, každý úkon, protože jen zdánlivě může mířit k něčemu údajnému, zatímco se ve skutečnosti vztahuje někam docela jinam. Taková kritická problematizace platí přece nejen pro magické úkony, náboženské rituály, dokonce i světské, ale slavnostní obřady, ale také pro úkony zcela profánní, kde má být oklamán „ten druhý“, eventuelně „ten třetí“ (tedy člověk). Tak se to má v případech, kdy se něco podniká jen jakoby „na oko“, ale postihuje to nutně i takové případy, kdy to je míněno docela vážně (tzv. „opravdově“ resp. „upřímně“), ale kritickém,u pohledu se to vyjevuje jako sebepodvádění a sebeoklamání. Možná že tu je problematizována a podezřívána i sama symboličnost, která přece provází všechno naše jednání a všechny naše činy, které nikdy nejsou jen tím, čím se mají zdát, ba ani tím, čím se běžně a obvykle zdají, jakými jsou běžně (a zaběhaně) chápány. Až do jakých hloubek tu prorok vlastně jde ? – Mimořádně závažný je ovšem ten vůbec nejhlubší problém, totiž kde už začíná ten podivuhodný až úchvatný rozdíl a rozpor mezi „pravým“ a „nepravým“. Otázka „pravdy“ není a nemá (nesmí) být redukována na nějakou gnozeologii (noetiku), tedy na rovinu vědomí.
(Písek, 120218-1.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Pokud rozumíme intenci jako aktu (tj. jako výkonu tohoto aktu), musíme se tázat po její časovosti: jak je výkon intence orientován v čase? K čemu akt intence vlastně míří? Můžeme snad mít za to, že směřuje k něčemu, co tu už „je“, co je „dáno“? To se sice zdá být takřka samozřejmé, ale už první kroky, jimiž se to pokusíme ověřit a kontrolovat, ukazují, že skutečnost je mnohem složitější. Především se nesmíme nechat svést zdánlivými samozřejmostmi, které jsou však jen jakýmisi sedimenty prastarých předsudků. Tak např. kočka, pronásledující a chytající myš, která utíká, se jen zdánlivě zaměřuje na tuto utíkající myš, která „tu“ před ní „jest“, neboť ve skutečnosti se vším svým úsilím zaměřuje na její chycení, které „tu“ ještě „není“. Kočce přece nejde o myš, která stále ještě utíká, nýbrž o myš již chycenou; ale myš, která utíká, ještě chycena není. Utíkající myš je pouze výzvou k tomu, aby se kočka pokusila ji chytit; a tento pokus, utíkající myš chytit, je sice také odpovědí na tuto „předmětnou“ stránku výzvy, ale především je odpovědí na výzvu nepředmětnou, která kočce velí „chyť (si) ji!“ Tak tomu ovšem je i ve všech jiných případech, nejen v případě kočky, chytající myš. Cílem klavíristy není zahrát to, co má před sebou v notách, nýbrž za pomoci not, které má před sebou, zahrát skladbu, jak ještě nezněla, protože se k tomu, aby jeho osobní zásluhou zazněla, teprve schyluje. Co jsou tedy noty, co to je partitura? Je to jakýsi pomocný prostředek, jakýsi návod, jak uskutečnit nějakou skladbu, která vlastně „není“, ale kterou je třeba zahrát, aby byla. Podobně se tomu má i s každým textem, třeba s povídkou nebo i románem: je to pomůcka, návod, jak se setkat s dějem, který v textu není, protože ten je fixován až už v písmenech psaných nebo tištěných. Littera scripta manet – ale smyslem oněch písmen je přivést Vás k tomu, co se děje – a vy tomu musíte dát kus svého času, svého života. Je to výzva pro vás, abyste se setkali s postavami a s jejich činy, i když před sebou máte jen popsaný nebo spíš potištěný papír. Čtení je intencionální akt, který není přednostně ani vposledu zaměřen na fixovaný text, nýbrž na to, co se teprve má stát, a to naší zásluhou, díky našemu úsilí a naší dovednosti, která nám to umožňuje. (Písek, 051115-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

„Intence“ znamená směřování, přesněji jistý druh směřování; mluvit o nepředmětných intencích se zdá být protismyslné, pokud by to mělo znamenat, že jde o směřování k ničemu nebo nikam. Proto je třeba takovému chybnému porozumění předcházet opakovaným upozorňováním na to, že směřování k nepředmětu neznamená směřování nikam, nýbrž někam resp. k něčemu, co není sice předmětem, ale co také není „nicotou“, „ničím“. Zdánlivá protismyslnost termínu „nepředmět“ nebo „nepředmětný“ může být odstraněna, uvědomíme-li si, že to, k čemu nějaká intence směřuje, nemusí být myšlenkově uchopitelné jako „předmět“, jako „věc“, jako „předmětná skutečnost“ apod., ale že to může být skutečnost zvláštní povahy, tj. skutečnost vyznačující se tím, že buď předmětnou stránku (povahu) vůbec nemá, anebo že takovou skutečnost nemůžeme a nesmíme na pouhou předmětnost, tj. předmětnou stránku (povahu) redukovat (a tak ji chápat ochuzeně a chybně). Mohli bychom to s jistou zálibou v absurdnosti či formulovat také tak, že nepředmět je zvláštním případem (zvláštní formou) předmětu. (Takové formulace nejsou cizí ani tak exaktním disciplínám, jak je třeba teoretická fyzika: antihmota je jenom zvláštní formou hmoty; a „logika“ tam kulhá i v tom, že antihmota nejen není ne-hmota (non-materia), ale že to vlastně není ani naprostý opak hmoty, nýbrž jen částečný.)
(Písek, 141030-1.)