LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Aristotelés (-706)

Jedno a jsoucno jsou totožné a jednoho rázu, ježto se navzájem provázejí tak, jako počátek a příčina, i když oboje nespadá do jednoho pojmu; nevadí ovšem, chápeme-li je stejně, ba je to i prospěšné. Neboť je totéž, řekne-li se „jeden člověk“ nebo „jsoucí člověk“ anebo jenom „člověk“; a zdvojený výraz „jest jeden člověk“ neříká nic jiného než výrok „jest člověk“; podle toho zřejmě není jsoucno od jednoho odloučeno, ani když něco vzniká, ani když něco zaniklá, a právě tak jedno od jsoucna. A tak jest zjevno, že přídavek u těchto výrazů znamená totéž a že jedno neznamená nic jiného než jsoucno. Mimo to podstata každé jednotlivé věci jest jedním, a to nikoli mimochodem, a stejně tak jest i jsoucnem.
A tak kolik jest druhů jednoho, tolik i jsoucna, a zkoumání toho, „co jest to“ u těch druhů náleží téže všeobecné vědě; míním tím například totožnost, podobnost a také jejich protivy; skoro všechny protivy dají se uvésti na tento počátek; to však bude zkoumáno ve výběru perotiv. A filosofie má tolik částí, kolik je podstat, takže jedna z nich musí býti filosofií první a druhá musí následovati za ní. Neboť v jsoucnu a v jednom jsou od začátku rody. Proto se k nim musí přidružovat také vědy. ...
(00176, Metafyzika, kniha 4, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 98 – Г 1003c-04a.)

Eberhard Jüngel (1976/77)

4. Für das christliche Wahrheitsverständnis ist die Identifikation der Wahrheit mit der Person Jesu Christi konstitutiv.
4.1 Ihren unmißverständlichen Ausdruck hat diese Identifikation in der Selbstprädikation des johanneischen Christus gefunden: Ich bin der Weg und die Wahrheit und das Leben. Niemand kommt zum Vater denn durch mich. Wen ihr mich erkennt, werdet iohr auch meinen Vater erkennen (Joh. 14,6f).
4.2 Die Exklusivität dieses Anspruches läßt sich – auch durch andere biblische Texte – nicht relativieren, ohne das zugrundeliegende Wahrheitsverständnis der Lüge zu überführen. Diese exklusive Identifikation von Wahrheit und Jesus Christus verträgt keine Korrekturen oder auch nur Ergänzungen, ohne ad absurdum feführt zu werden.
5. Wird die Identifikation der Wahrheit mit der Person Jesu Christi ernst genommen, so besagt sie
5.1 in hermeneutischer Sicht: daß es keine wahre Erkenntnis Gottes gibt, die nicht als solche eine durch Jesus Christus – wie auch immer – bewirkte und auf Jesus Christus als ihren Gegenstand – wie auch immer – bezogene Erkenntnis ist. Kann eine durch Jesus Christus bewirkte Erkenntnis Gottes ohne die Kenntnis dessen geschehen, ohne daß sie Jesus Christus beim Namen nennen können muß (wenn auch nicht notwendig nennen muß)? Wenn ja, wie?
5.2 In soteriologischer Hinsicht: extra Christum nullam salutem esse.
6. Die hermeneutische und soteriologische Exklusivität Jesu Christi gilt jedoch gerade deshalb, weil in Jesus Christus und nur in ihm alle Menschen Gottes Kinder sind, mithin auch dann in einem Verhältnis zu dem Gott.der der Vater Jesu Christi und eben deshalb auch aller Menschen Vater ist, „leben, weben und sind“, wenn sie sich ihrerseits auf andere Götter oder aber überhaupt nicht auf so etwas wie einen Gott beziehen.
6.1 ...
(Gelegentliche Thesen zum Problem der natürlichen Theologie, in: 7717, Entsprechungen, München 1980, S. 199.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Co je vlastně jsoucí? Obvykle se tím míní, že něco jest, tj. že to je skutečné. A co když to není skutečné, můžeme o tom říci, že to „jest“? Tak třeba taková sedmička, tj. číslo 7: můžeme říci, že „jest“? Říkáme to ovšem, když třeba počítáme: 10 bez 3 „jest“ 7. Jak jinak bychom to mohli říci – že to „dělá“ 7? Ale nechme toho – jde o čísla: můžeme o číslech říci, že „jsou“? Někteří z nejstarších filosofů měli za to, že jen to, co se naprosto a nikterak nemění, je tou „pravou skutečností“; a právě pythagorejci byli přesvědčeni, že čísla jsou základem všeho. Jak tedy rozhodneme? Nechme tedy zatím stranou, zda lze čísla považovat co cosi „skutečného“, ale odepřeme jim „jsoucnost“ třeba s odůvodněním, že nemají žádnou svou „jsoucnost právě nyní“ (aspoň pokud je právě nemáme na mysli, tedy ve svém vědomí), tedy svou „aktuálnost“. Abychom mohlo o něčem říci, že to opravdu „jest“, musí to mít nějakou svou „aktuálnost“, tj. musí to být právě teď a právě tady. Dnes už takřka nikdo vážně nepočítá s tím, že „jsou“ nějaké skutečnosti, které by mohly být „aktuální“ vždy a trvale. Také to ovšem musíme dobře uvážit: především nemůžeme na ni takového ukázat, protože i to, nač bychom mohli tak dlouho ukazovat, kolik bychom stačili, a které by se (zdánlivě) vůbec neměnilo, by přinejmenším stále měnilo svou polohu, své místo, své „tady“. Víme přece, že tato planeta se pohybu velkou rychlostí jednak kolem slunce, jednak i se sluncem (a ostatními planetami a jejich měsíci) ještě větší rychlostí kolem centra naší Galaxie, ale dokonce ještě větší rychlostí spolu s celou galaxií prostorem mezigalaktickým (a mohli bychom pokračovat dále, ale stejně už dávno nevíme, kam vlastně se pohybujeme). A jak to je s tím „teď“, když to vůbec nejde s tím „tady“? Můžeme uvést třeba jen jako příklad nějaké jsoucno, které by zůstávalo naprosto identické se sebou samým (a tudíž zcela bez proměny), i když je „místně“ unášeno velkou rychlostí neznámo kam? Je sice pravda, že některá (předpokládaná) jsoucna jsou trvalejší než jiná, takže když se některá mění, jiná se zdají zůstávat. Ale to je právě jenom pouhé zdání, závislá na tempu našeho vlastního pozorování a vůbec života. Tzv. jsoucna můžeme seřadit podle toho jak dlouho jsou schopna „trvat“ beze změny tím, čím „jsou“ v každé chvilce, dokud trvají. Ale především neznáme žádné ani nejdéle trvající „jsoucno“, které by někdy nevzniklo a které by – třeba někdy za hodně dlouhou dobu – zase nezaniklo (byť v daleké budoucnosti). Zatím víme, že takovým nesmírně vytrvalým, byť velmi maličkým „jsoucnem“ je proton; nicméně i protony vznikají a zanikají, i když některé vznikly s počátkem našeho Vesmíru, jen málo z jich v dosavadním průběhu vesmírného vývoje už zanikly (a některé ještě zaniknou), a většina z nich možná zanikne až spolu se zánikem Vesmíru. Ale ještě vážnější to je s jejich „nitrem“, s tím, z čeho se „skládají“ (což je nevhodný termín, neboť nejde o žádnou „složeninu“). Nejen uvnitř atomů, ale i uvnitř subatomárních částic se stále něco děje, a nemáme nejmenšího důvodu, proč se domnívat, že by snad na nějakém velmi nízkém nebo nejnižším stupni panovala jakákoli nehybnost.
(Písek, 121023-1.)

Friedrich Wilhelm Joseph Schelling (1821)

Wer etwas wissen will, will zugleich, daß sein Wissen Realität habe. Ein Wissen ohne Realität ist kein Wissen. Was folgt daraus?
Entweder muß unser Wissen schlechthin ohne Realität – ein ewiger Kreislauf, ein beständiges wechselseitiges Verfließen aller einzelnen Sätze ineinander, ein Chaos sein, in dem kein Element sich scheidet, oder –
Es muß einen letzten Punkt der Realität geben, an dem alles hängt, von dem aller Bestand und alle Form unsers Wissens ausgeht, der die Elemente scheidet und jedem den Kreis seiner fortgehenden Wirkung im Universum des Wissens beschreibt.
Es muß etwas geben, in dem und durch welches alles, was da ist, zum Dasein, alles, was gedacht wird, zur Realität, und das Denken selbst zur Form der Einheit und Unwandelbarkeit gelangt. Dieses Etwas (wie wir es für jetzt problematisch bezeichnen können) müßte das Vollendende im ganzen System des menschlichen Wissens sein, es müßte überall, wo unser letztes Denken und Erkennen noch hinreicht – im ganzen kosmos unseres Wissens – zugleich als Urgrund aller Realität herrschen.
Gibt es überhaupt ein Wissen, so muß es ein Wissen geben, zu dem ich nicht wieder durch ein anderes Wissen gelange, und durch welches allein alles andere Wissen Wissen ist.
(Vom Ich als Prinzip der Philosophie – Kapitel 2, ex www:

Ladislav Hejdánek (2011)

První, co udělal (provedl) Ježíš, když přicházel do Jeruzaléma (po třech letech působení jinde, když „kázal a zvěstoval království Boží“, a když po dvakrát rozeslal i své učedlníky, aby „kázali království Boží a uzdravovali nemocné“), je líčeno (a tradičně vykládáno) jako mírové gesto: přichází Mesiáš a přichází nejen v míru, ale s dobrou zprávou, „žeť se jest přiblížilo k vám království Boží“. A na znamení toho, že přichází „Pomazaný“ (v zástupech se ozývalo volání: „Aj syn Davidův, Spasitel, Požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně!“), poslal své učedlníky pro oslici s oslátkem, a pak na ně nasedl a rozhodl se vejít do města. „A když vjel do Jeruzaléma, zbouřilo se všecko město, řkouce: I kdo jest tento?“ Proč takové „pobouření“? Inu, šlo přece o provokaci, která zpočátku ovšem nevyšla: zástupy lidí upřímně věřili, že Mesiáš přijde, a všichni věděli, že přijede na oslátku, a uvěřili, že „už je to tady!“ A všichni už si byli jisti, že „to prasklo“, že všechno už teď bude dobré – spása už přišla! To byl ovšem omyl, protože oni vlastně čekali osvoboditele od římské nadvlády. Proto musel ukázat nejen těm ve městě, kteří se podivovali, kdo že to přišel (a ovšem také těm – zákoníkům a farizeům -, kteří už předem vyšli mimo město Ježíšovi a jeho učedníkům vstříc, aby si o něm a o nich udělali obrázek a eventuelně jej i jeho lidi obviňovali z různých přestupků), ale vlastně „všem, všem, všem“, oč půjde a oč už od počátku jde. A tak po té první provokaci, která se tak trochu nezdařila, muselo dojít k druhé, a to mnohem větší a zejména nápadnější: „I všel Ježíš do chrámu Božího, a vymítal všecky prodavače a kupce z chrámu, a stoly penězoměnců a stolice prodávajících holubice převracel,“ a to s výtkou, že „dům modlitby učinili peleší lotrovskou“. Což ovšem přední kněží a zákoníky muselo velice rozhněvat, zvláště když slyšeli i malé děti, jak volají: „Aj syn Davidův, Spasitel!“
Takovým způsobem tedy začalo Ježíšovo „mírotvůrcovství“: odmítl se sice stát nějakým novým Makabejským, odmítl osvobozenecký boj proti Římu a jeho nadvládě, ale nechoval si nikterak „pokojně“, protože nejdůležitější „frontu“ viděl jinde. A proto vyvolal nepokoj. A aby nebylo pochyb, jak to (doufejme) myslel on sám, ocitujme několik dalších míst z evangelií.
Což se domníváte, že bych přišel pokoj uvésti na zemi? Nikoli, pravím vám, ale rozdělení. Nebo již od této chvíle bude jich pět v jednom domě rozděleno, tři proti dvěma, a dva proti třem. Bude rozdělen otec proti synu, a syn proti otci, mátě proti dceři, a dcera proti mateři, svegruše proti nevěstě své, a nevěsta proti svegruši své. (Luk. 12, 51-53)
Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl, ale meč. Přišel jsem zajisté, abych rozdělil člověka proti otci jeho, a dceru proti mateři její, a nevěstu proti svegruši její. A nepřátelé člověka domácí jeho. (Mat. 10, 34-36)
Vydáť pak bratr bratra na smrt, i otec syna, a povstanou dítky proti rodičům, a zmordují je. A budete v nenávisti všechněm pro jméno mé, ale kdož setrvá až do konce, tenť spasen bude. (Mat. 10, 21-22)
(text článku pro KR; vyšlo pak in
(Písek, 110322-1.)