Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2006)

Všude tam, kde se setkáváme s jednotou (integritou) ve skutečnosti, tedy „skutečnou“, „uskutečněnou“ jednotou, otvírá se otázka, odkud pramení, kde je její zdroj a moc či mohutnost ji nejen ustavit, ale i udržovat v jakési bytostné kontinuitě (neboť taková skutečná jednota je nutně děním v čase, přesněji jednotou dění onoho v čase). V případě jednoty myšlené a tedy ustavené a udržované myšlenkou jde ovšem také o jednotu skutečnou, zejména v tom smyslu, že někde za onou myšlením udržovanou jednotou je jednota zakládajícího a udržujícího subjektu – a to musí být nutně jednota skutečná. Protože však se s jednotou setkáváme také ve světě živých bytostí, nemůžeme takovou živou integritu odvozovat z myšlenkové (ani jakékoli jiné) aktivity lidského subjektu. Je tedy jen logické, že budeme nakloněni zdroj takové „přírodní“ jednoty hledat také v subjektu, ovšemže nikoli lidském, nýbrž v subjektu jiného druhu a nižší úrovně. A budeme-li důsledně pokračovat dál, budeme muset myšlenkový model subjektu myslit a upravit tak, aby vyhovoval a aspoň zhruba platil i na úrovních velmi nízkých, totiž na úrovni atomů a ještě menších subjaderných částic, na úrovni kvant a v nějakém smyslu možná i na úrovni takových superstran nebo něčeho podobného. A na všech těchto úrovních se nám klade otázka jednoty, totiž jednoty událostného (a tedy v jistém ohledu přetržitého) dění, v němž (s výjimkou primordiální úrovně) je třeba respektovat přinejmenším časový rozdíl mezi počátkem, sebekratším průběhem a posléze koncem příslušné události. Pouhý poukaz na subjekt nestačí – je to potom jen pojmenování, ale nikoli řešení problému. Není to řešení už také proto, že událost není sama o sobě a původně subjektem už tím, že se děje, nýbrž že se subjektem musí stát. Takže jednota události nemůže být vysvětlována nějakým odvozením ze subjektu, ale musí aktivnímu ustavení subjektu buď předcházet, anebo s ním musí být velmi těsně (paralelně nebo až do totožnosti) spojena. Událost musí být vnitřně jednotná bez ohledu na to, zda už se subjektem stala anebo zatím nikoliv.
(Písek, 060821-3.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Jednota nesmí být ztotožňována s jednoduchostí; jednota je skutečným problémem pouze tam, kde předpokládáme nějakou mnohost: jednota je vždycky buď nějakou jednotou v mnohosti – anebo to je mnohost v jednotě. Eisler (I,257) praví, že slovo „jednota“ (unitas, unité, „Einheit“) pochází od Lebnize, zatímco dříve se říkalo „jednotnost“ („Einigkeit“). Pokud tomu tak je, bylo by to dokladem toho, že mnohost a její částečné integrování do jakýchsi jednotností či sjednoceností se považovalo za něco mnohem zřejmějšího než jakási „vnitřní jednota“, která by měla „původní“, „bytostný“ charakter. Stranou můžeme nechat extrémní případy tzv. primordiálních událostí (srv. A.N.Whitehead). Všude na vyšších úrovních jde o jednotu, která integruje (sjednocuje) jakousi mnohost, tj. rozmanitost něčeho, co původně jednotou nebylo, ale co se jednotou právě oním procesem sjednocování stává. „Jednota“ není tedy žádný pevný stav, nýbrž právě proces sjednocování, je to událostné dění, součást celku události, která je takto sjednocována. Je to tedy událost sama, která se musí sjednocovat, které musí o svou jednotu pečovat jejím udržováním, pokud nebyla narušena, a jejím obnovováním, když k narušení došlo. (Proto také tzv. jednota míněného je jenom abstrakcí resp. konstrukcí, ve skutečnosti musí být provedena zvnějšku a pak prověřována co do logické konsistence.
(Písek, 060823-2.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Pojem „jednoty“ (event. „jednotky“) je neodlučně spjat s pojmem „mnohosti“, a to způsobem přísně logickým: není mnohosti tam, kde nejde o mnohost jednot(ek); změny a pohyby nejsou mnohostí, dokud je nerozdělíme na jednotky (stanovením míry nebo dokonce extrémním rozsekáním úsečky na body, které mají nulovou délku. A na druhé straně. To ovšem se týká spíše onoho „míněného“ (intentum), nikoli aktu mínění (intencionálního aktu), který by sice měl být sám také sjednocen (integrován), ale může být někdy integrován více nebo méně, lépe nebo jindy hůře. Pojem je myšlenkový nástroj (instrument, prostředek) jimiž myšlení vylepšuje a upřesňuje sjednocenost svého intencionálního zaměření, tj. svých intencionálních aktů. V jistém smyslu je takový pojem (nikdy není jediný, ale vždy více pojmů ve vztazích, v nichž při aktuálním výkonu intence mají některé centrálnější a jiné jakoby perifernější úlohu) jednou ze složek intencionální aktu, ale je od intencionálního aktu odlišitelný (byť neodlučitelný, tj. bez nějakého příslušného aktu není žádný pojem uplatnitelný a „uskutečnitelný“, v onom aktu je teprve prováděn, uskutečňován, uplatňován), a je zejména uplatnitelný vždy znovu, opakovaně a v různých souvislostech (i když nikoli v souvislostech libovolných). Takže pokud jde o jednotu pojmu (v našem případě pojmu jednoty), je to záležitost intencionálního aktu, který je za udržení jednoty pojmu odpovědný. Naproti tomu vynikající pomůckou k tomu, aby intencionální akt udržel jednotu pojmu, je „jednota“ (spíše pseudojednota, jak si hned ukážeme) intencionálního „předmětu“ (eventuelně „ne-předmětu“, ale to bude zapotřebí zkoumat zvlášť). Ta pochopitelně nemůže být považována za nějakou „skutečnou“ jednotu, ale je založena na celém komplexu logicky souvisících soudů a aktů nasouzení a opětovného nasuzování, takže „navenek“ není hned zřejmá a musí být prověřována všude tam, kde je pouze předpokládána. Tak např. „jednota“ míněného rovnostranného trojúhelníku nebo pravoúhlého čtyřúhelníku není přímo nahlédnutelná (byť jen „duševním zrakem“), nýbrž musí být ověřována a tudíž i ověřitelná právě v celé řadě logických souvislostí.
(Písek, 060821-1.)

Friedrich Wilhelm Joseph Schelling (1821)

(Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling: Über die Natur der Philosophie als Wissenschaft, Kapitel 1, ex (ed.): Fischer, 1970, Philos. Lesebuch 3, Seite 35-63)

František Xaver Šalda (1935-36)

Povšimněte si toho, že mluvím o tradicích, ne o tradici. Tradice sama po svém pojmu je mi něco množného, ne jednotného.
… /207/
To nám budiž mementem. I já budu tedy mluvit v této přednášce o tradicích, ne o tradici. Křičí-li se každou chvíli na české spisovatele s jisté strany: Buďte tradiční! Držte se tradice!, mají plné právo odpovědět: Které tradice? Balbínovy? Nebo Chelčického? V samém pojmu tradice je, aby byla mnohotná, alespoň dvojitá. Jen tak může být živlem dynamickým a dramatickým, jen tak mohou se ta různá pojetí životní bojovné nebo smířlivé pronikat, na sobě zažehovat a vydražďovat, uvědomovat se do uvědomění určitějšího a určitějších, na sobě sílit a se tříbit; kdyby byla tradice jedna, je tu brzy stagnace a močál.
…
Tradice není špatná věc, ale musí se jí rozumět – a u nás se jí příliš často rozumělo i dnes ještě rozumí špatně. Tradice tě má zbavit tíhy rozpaků, rozhodovat se stále znova a znova před každým činem; vede tě a řídí tě směrově, asi jako řeka, které jsi se svěřil se svou loďkou – jsi-li na ní jednou, stačí již, aby ses jen ne/208/chal jí unášet a rozumně vesloval nebo kormidloval. Ale než jsi se takovému proudu svěřil, musil jsi se rozhodnout pro něj a proti proudům jiným, musil jsi se rozhodnout mezi několika řekami, které plynou každá jiným směrem. Na prahu tradičnosti, má-li mít smysl a užitek, musí stát tvé volné rozhodnutí mravní, tvá zodpovědnost, přitakání celou tvou bytostí; jinak nemá ceny. Hodnota tradičnosti je v tom, že se vyvíjí a stupňuje tvou polaritu, že tě sjednocuje vnitřně; ale aby to mohlo nastat, musil jsi se dříve rozhodnout pro určitou sjednocenost, pro určitou jednotu, ne pro jednotu vůbec. Taková jednota je prázdné gesto, pustý tlach.
(O smyslu literárních dějin českých, in: 7424, Zápisník VIII, 1935-36, Praha 21994, fotoreprint, str. 206-08.)