Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-384-324)

… Dále jest třeba přihlédnouti k tomu, že se o počátcích může říci, že vůbec jsou stejné, jednak nikoli.
Prvním počátkem všeho jest totiž to, co nejprve ve skutečnosti jest určité toto, a něco jiného, možnost. To /306/ tedy nemůže býti obecno. Neboť počátkem jednotliviny jest jednotlivina. Může se sice říci, že člověk jest počátkem člověka vůbec, ale není člověka vůbec; spíše Peleus jest počátkem Achillea, počátkem tebe jest tvůj otec, toto určité b jest počátkem tohoto určitého ba, vůbec pak b jest počátkem ba prostě.
…
… Také to, co jest první, jest ve skutečnosti. Avšak v jiném smyslu jest tolik různých počátků, kolik jest protiv, jimiž se nemíní ani rody, ani se neoznačují v mnoha významech; a mimo tj. různost látek.
Je tedy vyloženo, co jsou počátky věcí smysly vnímatelných, kolik jich jest a v jakém smyslu jsou stejné a v jakém různé.
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 305-06 – XII, 5 – 1071a.)

Aristotelés (–384-324)

It remains to disarm the considerations urged in /263/ support of the existence of the unlimited not only as a potentiality but as actually compassed. Some of them do not follow as alleged from the admitted premises; and the rest can be met along some other line od sound reasoning.
(1)Admitting that things never cease to come into being, it does not follow that there actually exists some sense-perceptible body unlimited in quantity; for though the sum of things be limited, things may come out of and pass into each other without end.
(2)Again, being in contact and being limited are different things. Contact is a relation with something else, for there must be something to touch the touched; and this may happen to something limited incidentally; but ,being limited‘ is not a relation. Also a limited thing need not be touched by a thing homogeneous with itself and cannot be touched by any other.
(3)It is futil to trust to what we can conceive as a guide to what is or can be; for the excess or defect in such a case lies not in the thing but in the conceiving. One might conceive any one of us to be many times as big as we are, without limit; but if there does not exist a man too big for the city to hold, for instance, or even bigger than the men we know of, that is not because we have conceived him to exist, but because he does; and whethe we have or have not conceived him to exist is a mere incident.
Fys. III, 8, 208a
(The Physics I, London etc. 1970, p. 261+263

Ladislav Hejdánek (2013)

Tradičně se o „jednotlivinách“ a „jednotlivém“ uvažuje v protivě vůči tzv. obecninám a obecnému. Nám půjde o něco jiného, což vyžaduje příslušné osvětlení. Problém „obecnosti“ teď necháme stranou a soustředíme se jen na ono „jednotlivé“. Máme-li upřesnit rozdíl mezi hromadou a celkem, půjde přece v obou případech o hromady jednotlivé, tedy „konkrétní“ (ovšem nikoli ve smyslu původním, tedy o srostlice), jakož ovšem i o celky jednotlivé, tedy konkrétní (nyní v plném původním slova smyslu). Naše otázka tedy bude znít: kdy a za jakých okolností můžeme považovat resp. považujeme hromadu za jednotlivost? Hromada je ex definitione mnohost; jak by tedy mohla být chápána jako jednotlivost? (Obecnost však rovněž předpokládá mnohost: abychom mohli vytknout nějakou vlastnost, nějaký znak apod. jako „obecný“, musíme předpokládat mnohost „jednotlivin“, které se touto vlastností či tímto znakem vyznačují, tj. navzájem se podobají). Každý celek je jednotlivostí, ale nemusí být jedinečný, nýbrž může vedle sebe mít množství podobných celků. To, čím se sobě takové celky podobají, je jejich „obecným“ rysem, charakterem, vlastností. Celek se nestává celkem tím, že je jedinečný a tedy v ničem (nebo v něčem) nepodoben jiným, nýbrž tím, že je „jeden“. Na druhé straně však i tam, kde je podobnost určitých celků obrovská, nemusí tím být (a skutečně není) narušena jedinečnost každého z nich. Ovšem takováto jedinečnost je pouze nepravá resp. je nižšího řádu (každý atom vodíku resp. každé jádro vodíku, navzdory obrovské podobnosti s jinými jádry vodíku – i když to vše záleží na naší rozlišovací schopnosti – je jedinečný v tom smyslu, že na témž místě v témž čase nemůže být víc než právě jeden jediný atom resp. jedno jediné jádro tohoto atomu; ovšem umístění v čase a prostoru, tj. situovanost, není v pravém smyslu vlastností, v našem případě vlastností určitého jádra – už jenom proto, že tato jeho situovanost se proměňuje). Nicméně k jednotlivým atomům nemáme náležitý přístup, takže předpoklad „totožnosti“ všech atomů téhož druhu je v nejlepším případě jen metodický či praktický, ale nikoli nepochybný a nezpochybnitelný. Obecná zkušenost s „věcmi“, zejména pak živými (tj. živými bytostmi) nám říká, že dokonalá „identita“ v tomto světě neexistuje. Takže je „jedinečné“ vlastně vůbec všechno jednotlivé. Jsme ovšem zvyklí tomuto druhu jedinečnosti nevěnovat náležitou pozornost, pokud nejde o lidi, o známé, tedy o konkrétního člověka.
(Písek, 130629-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Ze zkušenosti víme, že věci (skutečnosti) se nám „ukazují“ jako jednotlivé, a to i když se zároveň vždycky „ukazují“ spolu s jinými a tedy v určitých souvislostech. Tzv. „jednotlivost“ různých věcí (skutečností) je však také různá: některé souvislosti se nám jeví jako nahodilé, jiné jako naprosto nezbytné, a některé také jako více nebo méně pravděpodobné. Latinské slovo „individuum“ znamená to, co je „nedělitelné“. To může vést k četným nesnázím a omylům, neboť dříve nebo později zjistíme, že téměř všechno, co se jeví jako jednotlivé, lze dělit (např. rozbít na několik kusů). Ale ne vždy je výsledkem takového rozbití či rozdělení jen vznik několika dalších, menších „jednotlivin“, podobných té původní. Kámen nebo cihlu můžeme rozbít, a výsledkem je několik menších kamenů a nebo několik kusů cihly. Někdy opravdu potřebujeme několik menších kamenů, ale kusy cihel nám většinou k ničemu nejsou. Když však „rozbijeme“ (rozřežeme, rozsekáme) nějaký organismus, třeba strom nebo zvíře, výsledkem je cosi zcela odlišného, totiž záhuba či zničení onoho stromu nebo zvířete. Někdy i to může být užitečné, např. když řezník porcuje zabité zvíře na díly a na maso, ale tím není smazán onen zásadní výsledek, totiž uhynutí resp. zabití zvířete. V jistém smyslu i taková kýta je jednotlivina, ale je to zcela jiný druh jednotliviny než původní zvíře, ještě živé. Zvíře (jako ostatně téměř většina organismů) je „nedělitelné“ v tom smyslu, že není dělitelné bez zásadní ztráty, totiž živé integrity, jímž se zvíře jako celek vyznačovalo. Strom nebo zvíře jsou „celkem“; celek je nedělitelný v tom smyslu, že po rozdělení (rozsekání) přestává být celkem. To neznamená, že nemůže být rozbit, rozsekán na něco menšího. Ale zatímco kámen může být rozbit na menší kameny, organismus nemůže být rozsekán na menší organismy (výjimky jako schopnost regenerace rozsekaného nezmara zatím nechme stranou; malý kámen nikdy nedoroste na větší, pokud nejde o „růst“ krystalický).
(Písek, 130529-1.)