LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Alfred North Whitehead (1941)

… I venture upon one remark which applies to all philosophic work: – Philosophy is an attempt to express the infinity of the universe in terms of the limitations of language.
… Dovolím si jednu poznámku, jež se týká veškeré filosofické práce: – Filosofie je pokus vyjádřit nekonečnost vesmíru omezenými výrazy jazyka.
(Autobiographical Notes, in: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 15.)
(Autobiografické poznámky, in: 5800, Matematika a dobro, Mladá Fronta 1970, str.18.)

Aristotelés (–384-324)

It remains to disarm the considerations urged in /263/ support of the existence of the unlimited not only as a potentiality but as actually compassed. Some of them do not follow as alleged from the admitted premises; and the rest can be met along some other line od sound reasoning.
(1)Admitting that things never cease to come into being, it does not follow that there actually exists some sense-perceptible body unlimited in quantity; for though the sum of things be limited, things may come out of and pass into each other without end.
(2)Again, being in contact and being limited are different things. Contact is a relation with something else, for there must be something to touch the touched; and this may happen to something limited incidentally; but ,being limited‘ is not a relation. Also a limited thing need not be touched by a thing homogeneous with itself and cannot be touched by any other.
(3)It is futil to trust to what we can conceive as a guide to what is or can be; for the excess or defect in such a case lies not in the thing but in the conceiving. One might conceive any one of us to be many times as big as we are, without limit; but if there does not exist a man too big for the city to hold, for instance, or even bigger than the men we know of, that is not because we have conceived him to exist, but because he does; and whethe we have or have not conceived him to exist is a mere incident.
Fys. III, 8, 208a
(The Physics I, London etc. 1970, p. 261+263

Ladislav Hejdánek (2012)

a jejich „osvětí“
Všechna pravá jsoucna jsou nejen vnitřně integrovaná, ale jsou nutně také aktivní (neboť integrovanosti může být dosaženo pouze aktivně). Aktivity pravých jsoucen však nejsou orientovány pouze dovnitř jsoucna/události (za účelem vnitřní integrace), ale také za její meze, hranice. Zase je tomu dokonce tak, že se pravé jsoucno/událost může k sobě vztáhnout vlastně teprve přes svou aktivitu navenek a díky svému návratu k sobě z onoho „zvnějšnění“ příslušných akcí. To zároveň znamená, že každé pravé jsoucno/událost se nejen jednotlivými akcemi vztahuje ke svému okolí, ale že se nějak ve svém okolí jakoby „zabydluje“, tj. že se k němu vztahuje nikoli jako k něčemu cizímu a tedy cize vnějšímu, ale jako ke svému, tj. osvojenému okolí, osvojenému kousku světa, tedy k „osvětí“. Tady ovšem musíme být velmi opatrní a přesní ve svém chápání povahy takového „osvětí“: to, co je do osvětí ze „skutečného“ okolí vtaženo, nemá povahu čiré subjektivity, není to pouhé zdání, eventuelně fikce, ale je to „jev“, v němž se to, co je původně jakoby vnější a cizí, vyjevuje jako něco, co má určitý smysl, tedy jako něco již osvojeného. A díky této osvojenosti se vyjevuje v novém světle, v nové perspektivě, která však není pouhou iluzí, pouhým domněním, nýbrž která může být a zejména opravdu bývá znovu a znovu ověřována a prověřována dalšími a dalšími aktivitami, které s oněmi „skutečnostmi“ počítají už jako s osvojenými a tedy smysl („nový smysl“) majícími. K pravým jsoucnům proto vždy náleží jakési „pole“, v němž se ony „vnější“ a „cizí“ skutečnosti vyjevují v novém kontextu jako mnohem bohatší a komplikovanější, než jaké byly (resp. jak se jevily) bez tohoto kontextu a mimo něj. A tato jakoby nová bohatost je součástí jejich skutečností tou měrou, kterou jsou pravým jsoucnem jako subjektem/událostí zapojovány do způsobu života pravého jsoucna. A pokud extrapolujeme celou tuto strukturu tím, že ji pozvedneme na vyšší úroveň, platí vše mutatis mutandis také pro vtahování osvojených skutečností do světa řeči, logu, do světa skutečného myšlení a jeho prostřednictvím do světa „myšleného“ (cogitatum). Je to jen zdánlivě způsob, jak se událost/subjekt „vzdaluje“ od „skutečnosti“ – platí dokonce právě naopak, že to je způsob, jak se z roviny pouhého vyjevování dostává ke skutečnosti samé.
(Písek, 121207-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Aristotelův termín „oysia“ (ουσια) je možno (a po mém soudu třeba) chápat ve smyslu „samostatné bytosti“ či „samostatného jsoucího“ (jak už to někteří autoři udělali, např. Maurice Blondel). Zvláštní důraz ovšem – na rozdíl od Aristotela – je třeba položit na adjektivum „samostatný“, protože právě v tomto ohledu tu „straší“ – jak na to poukazoval Whitehead – hrubě chybné ztotožnění oné „samostatnosti“ s tím, co je svébytné již tím že „jest“, a to samo „sebou“ a „o sobě“, tj. bez čehokoli dalšího. Sám proto provádím tato upřesnění resp. tyto úpravy (už tedy nikoli s nárokem, že jde o interpretaci Aristotelova pojetí!): o oysia nelze mluvit všeobecně pro každou skutečnost, o které se tradičně mluvilo (a myslilo) jako o „jsoucnu“, nýbrž jen v případě některých „jsoucen“. Dělám proto rozdíl mezi jsoucny „pravými“ (u kterých mluvit o oysia má dobrý smysl) a „nepravými“ (u kterých mluvit o oysia nemá dobrý smysl). V čem tedy vidím základní odlišnost mezi obojím? Nepravá jsoucna jsou hromady, ať už hromady hromad anebo vposledu hromady pravých jsoucen; naproti tomu pravá jsoucna jsou celky (zajisté pouze relativní celky), tj. jsou to buď primordiální jsoucna (která je zapotřebí promyšleně přezkoumávat, což nyní nechávám stranou) anebo více či méně komplikované dynamické struktury aktivně zevnitř sjednocované. K tomu je ovšem třeba ještě něco důležitého dodat: žádné pravé jsoucno neobstojí (nemůže existovat, „být“, tj. vykonávat své „bytí“) bez vazeb na jiná jsoucna, ať už také pravá anebo na jejich hromady (a hromady hromad – ale také ty hromady mohou mít různou povahu, nikdy nejde o pouhé „položení vedle sebe“ při vzájemné netečnosti). A všechny ty „vazby“ musí být vykonávány, prováděny – a to na základě reaktibility toho či jiného druhu a úrovně. Jinak řečeno (a předběžně, protože by to potřebovalo velmi důkladný rozbor): Každé pravé jsoucno (zatím s výjimkou, jíž jsou ona primordiální jsoucna) je schopno vykonávat své bytí (tj. své událostné stávání se) pouze v „reálném“ (tj. dějícím se) kontextu s jinými jsoucny. Primordiální jsoucna musíme zatím považovat za nepříliš vyjasněnou výjimku, protože u nich se rozhoduje o tom, zda zůstanou pouze jsoucny virtuálními (protože z nějakých důvodů – či „příčin“? – nedošlo k žádnému navázání nějakých jejich styků resp. vazeb s jinými jsoucny) anebo zda k takovému aktivnímu navázání (byť zpočátku velmi primitivnímu) vskutku došlo, takže virtuální jsoucno se tím proměnilo v „reálné“ (což nutně má vliv na povahu jeho „výkonu bytí“ – nutně tím např. narůstá jak jeho komplikovanost, a v jejím rámci i časový rozsah jejího „bytí“ či „dějícího se trvání“).
(Písek, 111018-1.)

Jan Patočka (≈1950)

Metafyzika svou objektivitou (či pseudoobjektivitou) snaží se paralyzovat filosofický praimpuls, který pochází z otázky po jsoucnu jako takovém a po jsoucnu jako odhaleném („pravdivém“, odkrytém). Metafyzický rozvrh celkového vědění snaží se uzavřít otázku po bytí, která je odlišné od otázky po jsoucnech, do mezí ontického rozboru jsoucen; na ní pak konstruuje nauky o φύσις, konkrétní popis realit našeho světa, s ontickým vysvětlením. Problém pravdy lokalizuje v logice, problém jednání v etice.
Klasifikace filosofických disciplín i filosofických problémů je metafyzického původu.
Tím se stává problematickým celý výklad „presokratovské“ filosofie jakožto „fyzikální“ etapy filosofie.
(7190, Nemetafyzická filosofie a věda, in: Péče o duši 3, Praha 2002, str. 610.)