Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2006)

Leibniz praví: „Ce qui n´est pas véritablement un estre, n´est pas non plus véritablement un estre.“ (cituje Eisler I, 6024, S. 258 – Gerh. II, 97). Z toho je zřejmé, že o jsoucnu v pravém slova smyslu lze hovořit jen tehdy, je-li „jedno“ ve smyslu sjednocenosti, eventuelně ve smyslu individuace (viz raný spisek Disputatio metaphysica de Principio Individui). Mluví-li tedy v pozdním textu Monadologie o „složených“ monádách, nesmíme tomu rozumět tak, že by bylo možno tuto „složenost“ chápat na pouhou nahromaděnost: nahromaděnost ještě nezakládá jednotu, takže o „hromadě“ nemůžeme říci, že je „jedna“. „Jedno“ může být nejen jednoduché, ale také složené (resp. složité); jeho složenost nejen nebrání jeho jednotě a jedinosti, ale je dokonce garantem jeho individuálnosti. Přitom ovšem nesmíme chápat individuálnost jako nedělitelnost ve smyslu nemožnosti rozdělení, nýbrž tak, že každým rozdělením je taková složitá (složená) jednota zrušena, likvidována. A tím je ona původní jednota zrušena jakožto „jsoucno“ a stává se pouhou hromadou mnoha jsoucen, jež byla původně sjednocena a nyní se opět rozpadla na mnohost.
(Písek, 060802-2.)

Platón (-774)

Host To jsme ještě neprobrali všechny, kteří podrobně vykládají o jsoucnu a nejsoucnu, ale přesto pokládejme to za dostatečné. Nyní se zase musíme podívat na ty, kteří mluví jinak, abychom z pozorování všech uviděli, že nijak není snazší říci, co asi jest jsoucno, nežli co je nejsoucno.
(Sofistes, př. Fr. Novotný, Spisy 1, Praha 2003, str. 376 – 245e.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Každé (pravé) jsoucno je jakousi dějící se jednotou, která má svůj počátek (vznik, zrod), průběh (událostné dění) a konec (zánik, úhyn, smrt). Můžeme pak o něm říci právě to, že jde o „jsoucno“, protože po celou dobu, tj. od počátku až do konce, můžeme o něm mluvit (a myslet) jako o „jsoucím“, tedy říkat (a mínit), že „jest“. Oč však můžeme opírat svůj dojem a své tvrzení, že něco „jest“? A v čem toto jeho „jest“ vlastně spočívá? Oč se opíráme v přesvědčení, že se nám něco jen nezdá, že se nám to jen nemihlo před očima, že to nebyla vidina? Z čeho usuzujeme na „jsoucnost“ takového údajného (možná jen zdánlivého) „jsoucna“? Zajisté především z toho, že když to pozorujeme déle, ono to nemizí, aspoň chvilku to můžeme pozorovat, i když to potom třeba „uteče“. Významné je tedy zejména jisté trvání toho, co se nám jeví jako „jsoucí“; a pro trvání je podstatná časovost.
(Písek, 140626-1.)

Platón (-774)

Host Při naší obraně bude nám nutno podrobit zkoušení nauku otce Parmenida a násilně dokazovat, že nejsoucno v jistém smyslu jest, a naopak zase že jsoucno jakýmsi způsobem není.
(Sofistes, př. Fr. Novotný, Spisy 1, Praha 2003, str. 370 – 241d.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Pojetí jsoucna (pravého) jako integrity (sjednocenosti resp. vždy nového sjednocování) jeho vnitřní a vnější „stránky“ otevírá řadu nových perspektiv, pokud jde jak o aktivní, „praktický“ přístup ke „skutečnosti“ (event. „skutečnostem“), tak pokud jde o nové cesty myšlení a chápání „skutečnosti“ (event. „skutečností“) na základě reflexe oné „praxe“.
(Písek, 110420-1.)