LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek ()

Díky své schopnosti reflexe a díky na této reflexi založené a jí umožněné schopnosti filosofie ustavičně znovu revidovat jak své výchozí pozice a své principy, tak způsoby, jimiž k určité skutečnosti dosud přistupovala, nebo jimiž vůbec lze podle jejích dosavadních představ k té skutečnosti přistoupit, tedy díky této reflexi a možnostem s ní spojeným, je filosofie v stavu, je s to, ukazovat skutečnost v takovém světle, v němž se jeví tak, jak jest, tj. jak vskutku jest. Tato schopnost filosofie ukazovat skutečnost tak jak jest, nebo možná daleko přiměřeněji a přesněji řečeno: tato schopnost filosofie nechat vyvstat skutečnost v plnosti její pravé tváře, její pravé povahy, může být nazvána vazbou filosofie na pravdu, ev. může být s takovou vazbou filosofie na pravdu spojována v samotném pojmu. Neboť ono světlo, v němž se skutečnost jeví tak jak jest, jeví se v pravém světle, jeví se v pravé podobě. A to pravé, pravost pravého světla a pravost pravé podoby, jest vposledu založeno na pravdě. – Vzniká otázka, zda není nezbytí pokročit ještě o krok dál. Jestliže pravda je základem toho, aby se skutečnost objevila, vyjevila, ukázala v pravém světle a tedy tak, jak jest, pak se musíme tázat, není-li někde ještě hlubší základ, který umožňuje, aby se skutečnost nejenom ukázala v pravém světle, a tedy ukázala tak, jak vskutku jest, nýbrž aby skutečnost tak jak jest, tak jak vskutku jest, vskutku byla. Pak tedy na jedné straně, je-li pravda základem toho, aby se skutečnost ve své pravé podobě vyjevila, pak ono druhé by představovalo základ toho, aby skutečnost ve své pravé jsoucnosti vskutku byla. Tedy byl by to základ pravé jsoucnosti, jsoucnost po pravdě, každé skutečnosti. A tady stojíme tedy před terminologickou otázkou, jak tento základ nazvat. Určité filosofické tradice, filosofičtí předchůdcové již vytvořili základní kroky k tomu, aby základ toho, že skutečnost vskutku jest tím, čím vskutku jest, byl nazýván bytím. Musíme prozkoumat, zda ono slovo, které na jedné straně se do značné míry vyprázdnilo, ale na druhé straně přesto ještě nese veliké břemeno konotací, které – o kterých nemůžeme předem říci, že je budeme – pokud budou nevhodné – moci snadno anebo vůbec odpreparovat, že budeme moci příslušný pojem, spjatý s tímto termínem, očistit od těchto konotací. Budeme muset také přezkoumat onen velmi nepříznivý moment, spočívající v tom, že se obvykle termínu bytí přisuzoval význam velmi abstraktní, totiž jako něčeho, co je společné všemu jsoucímu. Tady budeme muset udělat velké diference a pojmová rozlišení, a budeme muset terminologicky celou věc zvládnout, třeba oním rozlišením mezi jsoucností a bytím, apod. (Krouž.blok, 73/001, Praha, 730210-1.)

Alfred North Whitehead (1941)

… Tento příklad objasňuje pravdu, že žádné jsoucno není charakterizováno pouze svou individuální povahou nebo pouze svými vztažnostmi. Každé jsoucno má podstatně individuální povahu a také je podstatně pólem vztažností, potenciálním nebo skutečným. Některé z faktorů individuálnosti do těch vztažností vstupují, a obráceně vztažnosti vstupují do té individuálnosti. Jinými slovy, žádné jsoucno nelze uvažovat abstrahovaně od vesmíru a žádné jsoucno nemůže být zbaveno vlastní individuality. Tradiční logika příliš zdůrazňovala pojem individuálnosti. Pojem „kterýkoliv“ nás od individuálního charakteru osvobozuje: avšak není jsoucna, jež by bylo pouze „kterékoliv“. Jestliže se tedy použije algebry, pak jsou pro celkovou situaci relevantní činitelé mimo algebraické myšlení. …
(Matematika a dobro, XI., in: 5800, Matematika a dobro, Mladá Fronta 1970, str.33.)
(Mathematics and the Good, in: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 84.)

Aristotelés (-384-324)

A již odedávna a také v přítomné době stále opakovaná a nikdy dostatečně nerozřešená otázka, co jest jsoucno, neznamená nic jiného, než otázku, co jest podstata. Neboť jedni soudí, že toto jsoucno jest jedno, druzí, že jest jich více než jedno, jiní, že jest jich neomezený počet, a opět jiní, že počet nekonečný. Proto také my nejvíce a předně a takřka jenom k tomu musíme zaměřit své zkoumání, co jest jsoucno v tomto smyslu.
(0176, Metafysika, př. A.Kříž, Praha 1946, str. 174 – VII, 1028b 2-3.)
(d) Und die Frage, welche von alters her so gut wie jetzt und immer aufgeworfen und Gegenstad des Zweifels ist, die Frage, was das Seiende ist, bedeutet nichts anderes als, was Wesen ist. Denn von dem Seienden sagen einige, es sei Eines, andere, mehr als Eines, einige, es sei begrenzt, andere, es sei unbegrenzt. Darum müssen auch wir hauptsächlich und zuerst und so gut wie einzig darauf unsere Betrachtung richten, was denn das in diesem Sinne Seiende ist.
(6444, Metaphysik II, übs. Hermann Bonitz, Hamburg 21984, S. 7.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Každé pravé (tj. vnitřně sjednocené) jsoucno má událostný charakter, tj. je událostným děním, v jehož průběhu se mění. Tyto jeho proměny jsou vnějšího i vnitřního charakteru, ale jsou integrovány (sjednoceny), takže tvoří celek. žádný takto událostný celek nemůže být jako takový, tj. jakožto celek a tudíž celý, o nic neochuzený, nýbrž úplný, zcela přístupný zvenčí. a to hned ze dvou důvodů. Především není zvenčí přístupná jeho vnitřní, „subjektní“, „nepředmětná“ stránka, nýbrž pouze jeho stránka vnější. Proto každý přístup k „jsoucímu“, který zapomíná na jeho nepředmětnou stránku, je redukující (a tedy v některých ohledech zmatený i matoucí). Ale to není všechno: žádné jsoucno se nemůže jako celé ani ukázat, protože jeho vnější stránka prochází také změnami. To ovšem znamená, že v každé chvíli takové vnitřně sjednocené jsoucno navenek vypadá jinak, má jinou tvářnost, jinou podobu, jiný způsob toho, jak se ukazuje. (Tak např. týž strom se nemůže zároveň ukázat jako bezlistý – v zimě – a zároveň jako kvetoucí a olistěný – na jaře nebo v létě; žádné zvíře se nemůže zároveň ukázat jako mládě a zároveň jako dospělé, i když jde o totéž zvíře.) To, co se skutečně ze jsoucna ukazuje, je jeho vnější stránka, a to ještě ne celá jeho vnější stránky, nýbrž jen to, jak vypadá právě v tuto chvíli (a na tomto místě, tj. někde, kde to může být registrováno; dál to už nebudeme rozvádět).
(Písek, 080323-2.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Především musíme rozlišovat mezi jsoucny pravými a nepravými: pravá jsoucna jsou vnitřně sjednocena, kdežto nepravá jsoucna jsou buď pouhé hromady, anebo jsou pořádána a „sjednocována“ zvenčí, tj. aktivitou jiných jsoucen, ovšem „pravých“. O „bytí“ můžeme mluvit pouze u jsoucen pravých, tj. u jsoucen-událostí. Každá událost (vyšší než primordiální) se děje takříkajíc „po etapách“, přičemž každou takovou krátkou „etapu“, která je právě zvenčí přístupná, nazýváme „jsoucností“ onoho (pravého) jsoucna. Zvenčí pozorováno (resp. registrováno) se dění daného jsoucna-události jeví jako postupná řada jsoucností, které po sobě následují tak, že každá právě aktuální přichází z budosti jsoucna, aby vystřídalo právě předchozí, která už přestává být aktuální a přechází mezi jsoucnosti již minulé (které byly aktuální ještě dříve). Událostné dění pravého jsoucna tedy probíhá tak, že se to zvenčí jeví jako série jsoucností, které se od nejblíže předchozích a nejblíže následujících liší většinou jen zcela nepatrně. (Náhlé resp. nápadně hluboké, ale časově velmi zhuštěné změny nacházíme jen na nízkých – molekulárních a atomárních – a na nejnižších – kvantových a snad subkvantových? – úrovních.) Tradiční chápání slovesa „jest“ a substantivizovaného adjektiva „jsoucí“ se orientovalo výhradně na předmětnou stránku jednotlivých jsoucností. Každá jsoucnost je však zapojena do celku události svou vnitřní, nepředmětnou stránkou, takže se ve skutečnosti (i když nikoli zvenčí zaregistrovatelně a vykazatelně) děje po celou dobu trvání celku události. Můžeme proto říkat, že událost se neděje po etapách, jak by se mohlo zdát při pozorování zvenčí, nýbrž děje se celá v každém okamžiku svého průběhu. Po celou tuto dobu, od svého počátku až po svůj konec, je událost čímsi „aktuálně“ skutečným a také „přítomným“ (neboť v každé své jsoucnosti je celá událost se všemi – tj. i neaktuálními – jsoucnostmi „při tom“, tedy pří-tomná). Tato skutečná pří-tomnost celé události v každém okamžiku, v každé fázi svého událostného dění má charakter, dovolující celou událost považovat za „jedno“, protože integrované jsoucno (jsoucno-událost). Chceme-li vyjádřit, že taková událost jako celek je skutečností, tj. navenek se její průběh vyjevuje (zvnějšňuje) někde mezi jejím počátkem a koncem, mluvíme o jejím „bytí“. Bytí jsoucna-události je tedy „koextenzivní“ s její trváním, tj. nejen zahrnuje, nýbrž sjednocuje a integruje všechny její jednotlivé jsoucnosti, ať už je „aktuálně jsoucí“ kterákoli z nich. (Písek, 050813-3.)