Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Halík (2004)

Má odpověď a základní teze této úvahy zní: Evropa dneška není nekřesťanská ani nenáboženská. Je v určitém smyslu křesťanská a v určitém smyslu náboženská. Není však křesťansky náboženská. Náboženstvím Evropy dnes už není křesťanství a naše evropské křesťanství už není náboženství.
(Je Evropa dneška nekřesťanská a nenáboženská? in: 7330, Vzýván i nevzýván, Praha 2004, str. 22-23.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

Jsem si tedy vědom, že v dnešním ovzduší je těžkým úkolem vzbudit pozornost pro ústřední otázky křesťanského myšlení a pro problém církve. Jsme odcizeni křesťanství a církvi – odcizeni nábožensky, mravně, filosoficky, kulturně, sociálně. Neznalost toho, co je křesťanství, roste dnes tak, že přestává i uvědomělý boj proti církvi. Citovaný již historik-sociolog americký zmiňuje se o ... /25/ ... Tentýž autor připomíná ...Ve Velké Britanii není situace po této stránce mnoho odlišná; ve Francii bude prakticky činných křesťanů ještě méně. U nás je formálně vyšší procento církevních příslušníků, ale praktická účast na církevním životě nebude mnohem vyšší; ovzduší veřejného života je u nás nábožensky spíše slabší. O světodějném pokusu Sovětského Ruska vybudovat stát, společnost a vzdělanost na základech nenáboženských a protináboženských, nebudu zatím mluvit.
Ale právě proto, že veřejné mínění je dnes nábožensky lhostejné a že znalost křesťanství stále upadá, je již z kulturně dějinných důvodů důležito, abychom poznávali podstatu toho, co kdysi bylo zřejmou mocí, ale co dnes leží okolo nás jakoby v troskách, zkamenělinách a rozbitých střepech. Křesťanství a křesťanské církve tvořily dějiny. Třeba je jejich dějinný význam kulturními filosofy zmenšován, ukáže se snad rozborem křesťanských náboženských a myšlenkových základů, že křesťanství formovalo naše duše více než je navenek patrno. Opakuji, co jsem řekl na počátku, že je potřebí vskutku jemného a kladně zvídavého rozboru, abych vystihli ty skryté náboženské síly, které určovaly směr dějinného života i nejniternější základy našeho myšlení a mravního vědomí.
Nemýlí-li nás všechny příznaky, dojde i u nás v dohledné době ...
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 22-23.)

Søren Kierkegaard (1813-55)

Es gibt über das Christentum zwei entscheidende Missverständnisse:
1. Das Christentum ist keine Lehre. (Aus dieser Voraussetzung entstand das ganze Unwesen der Orthodoxie mit dem Streit über das und jenes, während die Existenz ganz unverändert bleibt, sodass man darüber, was das Christliche sei, ebenso streitet wie darüber, was platonische Philosophie und dergl. ist.) Das Christentum ist Existenz-Mitteilung. Deshalb muss mit jeder Generation von vorn angefangen werden; all diese Gelehrtenweisheit über frühere Generationen ist wesentlich überflüssig, doch nicht zu verachten, wenn sie sich selbst und ihre Grenze kennt, dagegen äusserst gefährlich. Wenn sie das nicht tut.
2. Weil das Christentum keine Lehre ist, ist es nicht wie bei einer Lehre gleichgültig, wer es darstellt, wenn er nur (objektiv) das Richtige sagt. Nein, Christus hat nicht Dozenten angestellt, sondern Nahfolger. Wenn das Christentum (gerade weil es keine Lehre ist) sich nicht in dem Darsteller redupliziert, dann stellt er nicht das Christentum dar; denn das Christentum ist Existenz-Mitteilung und kann nur durch die Existenz dargestellt werden. Überhaupt dies „in ihm existieren“, „es existierend ausdrücken“ usw., das ist ja: es reduplizieren.
(Tagebücher IX A 207)
(3916, Die Religion der Tat, Kröner, Leipzig s.d., S. 237-38.)

Ilja Herold (2009)

Ve své citlivé a přejné vzpomínce na Svatopluka Havelku (ETKJ 09/09) píše bratr Drápal, že – „ač pocházel z evangelické rodiny, patřil k lidem, kteří se po druhé světové válce nadchli pro komunismus“. Vyjadřuje tím obecně sdílený předpoklad, že správný křesťan má přece jen být „reakcionář“. Před časem jsem k tomu četl vzpomínku jednoho zasloužilého bratra faráře na příchod do pohraničí, kde ke svému pohoršení našel komunisty dokonce i přímo ve svém novém sboru. (Nepochybuji, že se s tím rychle vypořádal). A víceméně výslovně i v různých podtextech jsme tak i v církevním tisku – včetně ETKJ – i v kázáních a promluvách vyučováni a usměrňováni.
Nechci se zde pouštět do obhajoby socialismu ani evangelijně, ani politicky či ekonomicky. Spíše by mne zajímalo naopak, zda a jak je možno teologicky obhajovat ekonomiku tržní, případně její globální varianty liberální a postliberální, ať již teoretické nebo praktické. Kdybych měl dost peněz, vypsal bych na takové zdůvodnění tučnou odměnu. Nemám. I jinak je mi to líto. Ale byla by to práce průkopnická a zaslužná. „Teologie kapitalismu.“ „Teologie trhu.“ „Teologie postmoderního ekonomického liberalismu a postliberalismu.“ „Teologie ekonomických principů EU.“ Nebo tak nějak. Mohl by to někdo napsat „jen tak?“. Bratr Drápal? Za poděkování?
Ilja Herold [iherold@upcmail.cz]
(Co sluší křesťanu, in: Kost. jiskry – Evang. týd. 94, č. 16, 27.5.2009, str. 1.)

Božena Komárková (1952)

V křesťanství je přirozené právo prvkem cizorodým a mezi ním a křesťanskou vírou není vnitřní spojitosti. Biblická konkrétnost, mající svoje těžiště ve faktu vtělení, je v ostrém protikladu ke všem generalizujícím tendencím přirozeného lidského myšlení. Zákon, pod který člověka staví, není neurčitou generální linií. ale je v každém okamžiku docela konkrétní. Nezasazuje člověka do systému nadlidských skutečností, v nichž by neproměnně fungoval nezávisle na čase a jeho historických zvláštnostech. Staví jej před úkoly zcela konkrétní v lidském, což znamená velmi se měnícím, světě. Odmetafyzičťuje celou existenci člověka, zbavuje jeho pojmové výtvory ontologického charakteru, a tak od20/metafyzičťuje i právo, aby je učinilo prostou lidskou skutečností. Tak již právo není promítnutím věčných principů do lidských řádů, ale skutečností mnohem skromnější. Je nadáno všemi lidskými nedostatky, protože je dílem pouze lidským. Představa práva jako lidského díla však není pro křesťana blasfemií, nýbrž úkolem, jehož velikost je pro něho spíše skličující. Neboť profánnost práva, jeho čistě utilitární funkce neosvobozuje křesťanovo svědomí k žádné indiferenci vůči zákonu božímu. Činí křesťana odpovědným. Člověk tvoří své řády, v závazné formě vyjádřené právem, se vším rizikem omylů, ale tak může učinit a podle svých řádů žít s důvěrou, že Bůh je nad nimi pánem jako nade vším dílem lidských rukou a že jsou vydány jeho soudu, ať se jim říká křesťanské či profánní. Jsou vždycky provizorní a jejich zánik v křesťanově svědomí není oddělitelný od soudu, který nad ním provádí Bůh sám.
Všechno právo pozitivní i filosoficky reflektované je lidské. Je to reakce na životní podmínky, do nichž je společnost postavena, a tedy v posledu ničím jiným než lidskou konvencí. Jeho sankce je v postulát řádu, jak se jeví žádoucí v konsensu sociální skupiny, která má nad jeho platností největší moc. Právo má utilitární charakter a je zcela vysvětlitelné z podmínek, jež zcela organizuje, až na fakt řádu samého. Neboť řád. jako to, co „má být“, překračuje hranice empirie a spadá v jedno se základní iracionalitou lidské bytosti, jež transcenduje sama sebe a potřebuje ke své celosti nikoli vlastní výtvor (jímž je všechny kultura a tedy i právní řád), ale vlastního Stvořitele. Proto člověk svůj vlastní řád přesahuje, ale jako sociální bytost nemůže žít jinak než v řádu, vyjádřeném právním řádem společnosti. Právo není vskutku ničím více než „společenským poměrem“, ničím více, než kolik člověk do něho sám vložil. Proto se může stát. že v určité sociální situaci „moc předejde právo“, poněvadž postulát nového řádu nemůže být uskutečněn jinak než za cenu násilného odstranění předchozího.
(Přirozené právo a křesťanství, in: 7487, Sekularizovaný svět a evangelium, Konfrontace, Curych 1981, str. 19-20.)