Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1931)

Že křesťanská theologie a církev našly tak intimní vztah právě k antické filosofii a umění a k římskému právu, nebylo způsobeno pouze dějinnými a zeměpisnými okolnostmi. Z mých výkladů je, doufám, patrno, a bude ještě patrnější, proč to byli Plato a Aristoteles, kterých mohla theologie a církev především upotřebit ve svém myšlení i praksi, a proč římské právo stalo se intimním spolupracovníkem církve na výchově západních národů evropských. Ne každá filosofie a ne každé /162/ právo mohlo vejít v synthesu s křesťanskou věrou a církví. Ale církev nepřijela antické filosofie, umění a římského práva, aby je v dobách kulturní a politické anarchie je nezachránila a předala nezměněně novým národům. Theologie i církev zápasily vnitřně s tendencemi antického myšlení i římského právního řádu.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 237.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Myšlenka komunismu znamená původně rozšíření ideálních poměrů rodinných na celé společenství. Také v rodině je původně a normálně mnoho věcí i záležitostí společných, a jednotliví členové rodiny cítí radosti a strasti těch druhých jako svoje. To je také myšlenka bratrství, která se i v minulosti opětovně vracela jako „regulativní idea“ v mnoha křesťanských společenstvích: jeden je Bůh, a všichni lidé jsou si bratry a sestrami. V sekularizované podobě se tato myšlenka jako „bratrství“ objevuje ve francouzské revoluci vedle myšlenky svobody a rovnosti. Po porážce revoluce v ovzduší bezperspektivního pokusu o restauraci se připravovaly nové radikální myšlenky a nové revoluční pokusy. Jedním z nich byla také pařížská Komuna, která sice byla opět tvrdě zlikvidována, ale po které zůstaly nejen vzpomínky, ale zejména politické zkušenosti. Marxův a Engelsův program politického zápasu byl postaven na těchto zkušenostech. Ruský disident Uljanov se tohoto programu i zkušeností ze sociálních a politických zápasů socialistů zčásti přidržel a zčásti je opřel o některé skutečnosti a tradice ruského odporu proti carskému samoděržaví a proti pravoslaví. Každá revoluce (i kontrarevoluce) musí ideje, z nichž od počátku čerpala, upravovat a přizpůsobovat okolnostem. Někdy se ovšem stane, že okolnosti umožní vzestup a soustředění moci do rukou bezideových pragmatiků, a někdy dokonce do rukou zločinců a psychopatů. K tomu došlo po postřelení a pak smrti Leninově, když se vedoucího postavení zmocnil Džugašvuili-Stalin. Fenomén komunismu je proto značně složitý, takže jej nelze odbýt několika slovy (a tím méně beze slov, což vlastně naznačují a k čemu vyzývají iniciátoři a signatáři výzvy „s komunisty nemluvit“). Komunismus má dlouhou historii, během které se vyskytoval v nejrůznějších podobách a přitom se měnil i bytostně. Ale po celou tu dobu si zachoval něco z atraktivity „bratrství“ mezi lidmi. Největším bytostným problémem ideje komunismu však byl přesun prvotního a převažujícího interesu z člověka-spolubratra na jeho majetek. Komunismus totiž znamená od křesťanských počátků důraz na věci, které byly všem společné (communis = společný), přičemž člověk, lidé, lidskost a bratrství se dostaly až na druhé a později někdy až na poslední místo. (Písek, 030827-1.)

Ladislav Hejdánek (1991)

Machovec se vyrovnává s fenoménem „křesťanství“, ale nečiní tak dost filosoficky (a teď nechme stranou otázku, nakolik se vůbec filosofie může s takovým fenoménem vyrovnat; na jedné straně tu je otázka, zda se filosofie může vyrovnat s jakýmkoliv jiným fenoménem „dostatečně“, a na druhé zase otázka, proč by se filosofie neměla s fenoménem křesťanství vyrovnat alespoň natolik, jak to může a umí v případě jiných fenoménů). Zdá se nám však, že se vůbec nevyrovnává s fenoménem „Ježíš“, alespoň nikoliv právě jako filosof. Že o Ježíšovi, jaký skutečně byl, toho např. historik nemůže dost vědět, to by nemělo být na závadu, protože např. o presokraticích nebo dokonce o Sókratovi toho neví víc a je stejně jako filosof odkázán na svědectví jiných filosofů i nefilosofů. Jestliže je legitimním filosofickým úkolem stále znovu se pokoušet o jakousi „rekonstrukci“ postavy Sókratovy a jeho díla a působení, pak by nemělo být na překážku pokusit se o filosofickou „rekonstrukci“ postavy, „učení“ a působení Ježíše z Nazaréta (event. Ježíše Nazarejce). Aby to však bylo možné, je metodicky naprosto nezbytné oddělit od sebe vlastní filosofické pochopení a „uchopení“ fenoménu „Ježíš“ a pochopení jiných lidí, ať už v tomto případě církevních učitelů, anebo jiných myslitelů, křesťanských či mimokřesťanských. Že se obojí ve skutečných dějinách k nerozpoznání prolíná, není pro filosofa ani omluvou, ani přípustnou výmluvou. Jediným problémem je dosavadní tradice evropského myšlení, založená na řeckém typu pojmovosti, která dost dobře nedovede zpřítomnit ve svém vylíčení živého člověka, ale objektivuje jej v jakési fixované schéma. To však nelze překonat smazáním hranice mezi „historickým“ Ježíšem a „kérygmatickým“ Kristem. (Praha, 910621-n.)04-02 st.

Josef Lukl Hromádka (1931)

... Ale to neznamená, že směry náboženské nehnětou lidských duší a že nedávají pečeť myšlení a životu jednotlivých vyznavačů a celých národů. Je třeba velmi jemného rozboru, abychom porozuměli jejich vlivu a abychom vystihli a zhodnotili ty náboženské síly a pravdy, které tvoří dějiny. V dnešním poválečném a revolučním údobí evropských dějin, kdy se ozývají hlasy o krisi a pádu evropské kultury, kdy jsou všichni zmateni nejrůznějšími hesly a kdy až hluboko do osobního a rodinného života zasahuje mravní, náboženská i kulturní skepse, je rozbor křesťanských myšlenkových, mravních a kulturních složek úlohou velmi naléhavou. Jde o to, nalézt kořeny našeho života v pravé jejich hloubce a odhadnout jejich zdraví. Znalost křesťanství v jeho plnosti a rozmanitosti je jedním z předpokladů spolehlivé dějinně filosofické konstrukce i kulturní hygieny.
Ale porozumět ústředním pravdám křesťanským je nutno také k tomu, abychom poradili otcům, matkám, učitelům, vychovatelům, soudcům, lékařům a osvětovým pracovníkům, zda něco a co z křesťanské zbožnosti a mravnosti je dobrým pomocníkem ve všední praksi a nejtišší výchovné práci. Člověk potřeboval vždy a bude potřebovat spolehlivých norem pro své osobní rozhodování, direktivy pro své svědomí, útěchy v nezdarech a neštěstí, posily ve své slabosti a podnětů ve chvílích únavy a resignace.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 9-11.)

Ladislav Hejdánek (2015)

LN: Zmínil jste vyčpělé křesťanství. Čím to, že vyčpělo?
V minulé době se zavedl takový divný mrav, který přežívá: že křesťané jsou tady od toho, aby byli na sebe hodní a aby byli hodní na ty druhé. Nic proti starosti o staré lidi nebo opuštěnou mládež, ale tohle není jádro věci. Oni mají zbožné formule, ale sami jim dost nerozumějí.
LN: Bude křesťanství dále čpět?
To záleží na křesťanech. Patočka má takovou krásnou myšlenku: Z velkých světových náboženství jedině křesťanství porozumělo do hloubky tomu, že cílem není odstup od reality, ale nový přístup k ní. Že to je jen jakási příprava na to – znovu se do světa dostat. Všechna ostatní náboženství jsou zaměřena na odchod – do nirvány nebo do sedmého nebe. Jedině křesťanství má myšlenku inkarnace: Bůh nám je k ničemu, jestliže nepřijde jako člověk doprostřed tohoto světa.
(Potřebujeme novináře, kteří začnou dělat věci jinak; rozhovor pro Lidové noviny, táže se Bob Fiedler; Orientace, příloha, roč. 2, č. 12, 21.398, str. II – III.)