Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Novodobé a moderní pojetí příčin a příčinnosti je ochuzeným a zjednodušeným zbytkem pojetí staršího, původně řeckého. Tzv. „příčinné vysvětlení“ bylo původně chápána v mnohem větší šíři, i když bylo vysoce hodnoceno. Byl to teprve Aristotelés, který se svým opravdu mimořádným zaujetím pro „vědeckost“ a pro myšlenkovou soustavnost svého učení vymezil čtyři druhy „příčin“, z nichž dvě bychom už dnes vůbec nemohli za příčiny uznat (totiž látku a formu, MORFÉ a HYLÉ, causa formalis a causa materialis), zatímco proti příčině finální (télické) bylo od počátku nové doby sneseno tolik námitek a kritik (už v rámci zavržení aristotelství), že byla převážnou většinou nejen vědců, ale i filosofů zcela zavržena. Výsledkem byla pak právě ona redukce příčin na příčiny působící z minulosti (causae efilosoficientes). Pokusy o resuscitaci příčin finálních, k nimž čas od času, ale opětovně docházelo, troskotaly na neudržitelném pojetí času a časovosti, v jehož důsledku se nakonec i každá causa finalis jevila jako časově předchůdná, antecedentní – a tudíž vlastně jako causa efilosoficiens, jen jiným způsobem působící. Nejhlubší kritikou kauzality přispěl do dějin myšlení o „příčinách“ David Hume. Zjednodušeně lze říci, že kauzální souvislost lze vidět buď jako setrvačnost téhož (takže v tzv. kauzálním procesu se vlastně vůbec nic nestane, jen se to pak trochu jinak „jeví)“, anebo jako změnu něčeho v něco jiného, což ovšem musí zůstávat racionálně zcela neprůhledné a podle Huma je založeno pouze na zkušenosti s „obvyklým“. Humova kritika pojetí kauzality nebyla ve své podstatě nikdy vyvrácena, jen se obchází a zapomíná. Náprava se může – jako tak často – inspirovat českým jazykem, který slovem „příčina“ zřetelně poukazuje k aktivitě, k činění resp. „při-činění“. Nesmíme to však ponechat v rámci tradičního připisování onoho činění resp. aktivity „příčině“ samé, ale musí tu aktivitu po právu připisovat subjektům, které na onu tzv. „příčinu“ reagují (každá re-akce je přece „akcí“). Tak docházíme k jazykovému paradoxu (tedy jen zdánlivému paralogismu), že to je reagující subjekt, který z nějakého antecedentu teprve svou reakcí „udělá“ příčinu. Právě v tomto bodě se rozhoduje o celé povaze nové koncepce, která má a musí nahradit neudržitelné pojetí „kauzality“.
(Písek, 070926-3.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Novodobé a moderní pojetí příčin a příčinnosti je ochuzeným a zjednodušeným zbytkem pojetí staršího, původně řeckého. Tzv. „příčinné vysvětlení“ bylo původně chápána v mnohem větší šíři, i když bylo vysoce hodnoceno. Byl to teprve Aristotelés, který se svým opravdu mimořádným zaujetím pro „vědeckost“ a pro myšlenkovou soustavnost svého učení vymezil čtyři druhy „příčin“, z nichž dvě bychom už dnes vůbec nemohli za příčiny uznat (totiž látku a formu, MORFÉ a HYLÉ, causa formalis a causa materialis), zatímco proti příčině finální (télické) bylo od počátku nové doby sneseno tolik námitek a kritik (už v rámci zavržení aristotelství), že byla převážnou většinou nejen vědců, ale i filosofů zcela zavržena. Výsledkem byla pak právě ona redukce příčin na příčiny působící z minulosti (causae efilosoficientes). Pokusy o resuscitaci příčin finálních, k nimž čas od času, ale opětovně docházelo, troskotaly na neudržitelném pojetí času a časovosti, v jehož důsledku se nakonec i každá causa finalis jevila jako časově předchůdná, antecedentní – a tudíž vlastně jako causa efilosoficiens, jen jiným způsobem působící. Nejhlubší kritikou kauzality přispěl do dějin myšlení o „příčinách“ David Hume. Zjednodušeně lze říci, že kauzální souvislost lze vidět buď jako setrvačnost téhož (takže v tzv. kauzálním procesu se vlastně vůbec nic nestane, jen se to pak trochu jinak „jeví)“, anebo jako změnu něčeho v něco jiného, což ovšem musí zůstávat racionálně zcela neprůhledné a podle Huma je založeno pouze na zkušenosti s „obvyklým“. Humova kritika pojetí kauzality nebyla ve své podstatě nikdy vyvrácena, jen se obchází a zapomíná. Náprava se může – jako tak často – inspirovat českým jazykem, který slovem „příčina“ zřetelně poukazuje k aktivitě, k činění resp. „při-činění“. Nesmíme to však ponechat v rámci tradičního připisování onoho činění resp. aktivity „příčině“ samé, ale musí tu aktivitu po právu připisovat subjektům, které na onu tzv. „příčinu“ reagují (každá re-akce je přece „akcí“). Tak docházíme k jazykovému paradoxu (tedy jen zdánlivému paralogismu), že to je reagující subjekt, který z nějakého antecedentu teprve svou reakcí „udělá“ příčinu. Právě v tomto bodě se rozhoduje o celé povaze nové koncepce, která má a musí nahradit neudržitelné pojetí „kauzality“.
(Písek, 070926-3.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Za pozornost myslím stojí i to, že nesouhlasíte s kauzalitou a nahrazujete ji reaktibilitou. Pokud nelze hovořit o vyplývání a navazování jedné události na druhou, jak se dá v takovém případě uvažovat o kontinuitě a spojitosti dění?
Především je třeba upřesnit: nemám námitky proti „kauzalitě“, nýbrž proti „myšlence kauzality“; to je důležitý rozdíl (nejsem pseudofenomenolog, abych tvrdil, že to je jedno a totéž). Myšlenka kauzality je nedržitelná, nesmyslná, je to jeden z nejhorších odkazů starých Řeků. Nikdo nikdy nevyložil, jak může něco být příčinou něčeho jiného, odlišného; v té věci měla Humova kritika naprostou pravdu a zatím nikdy nebyla vyvrácena. Jsme jen uvyklí, že některé věci přicházejí po sobě (ovšem zatímco jiné nikoli). Jak může jedna jediná, tzv. „první“ příčina, která je právě jedna jediná, mít takovou spoustu rozlišných „následků“? Kde se ta „mnohost“ bere, když na začátku je „jedinost“? Vy sama mluvíte o navazování: ale to už předpokládáte, že následek navazuje na příčinu (já bych zdůraznil, že aktivně navazuje); ale to pak znamená, že příčina se stává příčinou, teprve když na ni (jako na příčinu) aktivně „naváže“ nějaký následek. Takže by se dalo tím tak nesmyslným starým „režimem jazyka“ říci, že je to všechno vlastně naopak, že totiž „příčina“ je následkem „následku“ (pokud na ni jako na příčinu aktivně sám naváže). – Snad nemusím podotýkat, že tím fenomény či přesněji „úkazy“ samy nejsou nijak popřeny, jen jinak vykládány.
Spojitost událostí je tedy dána zvnějšku (zvykem) nebo zevnitř (vlastní vnitřní souvislostí události)? A kdeže se bere ta „mnohost“, když na začátku je „jedinost“?
Je to trochu jinak a zejména složitější (a samozřejmě hodno dalšího zkoumání). Žádná „spojitost“ není automatická, ale je to vztah, který musí být někým (něčím, co se chová jako subjekt, tedy ne čímkoli) vykonáván jako akce. Vnitřní spojitost pravých událostí zajišťuje právě tu celkovost či integritu události samé; ale subjekt-událost musí také pečovat o nějakou integritu svých akcí navenek, směrem k jiným subjektům-událostem (a často k jejich shlukům, hromadám), tedy o integritu svých reakcí (a ta je vždycky a nutně zčásti kompromisem s okolními skutečnostmi). Výsledkem nesčetných takových reakcí mnoha subjektů-událostí na určitém společném místě a v určité společné chvíli je vždy se trochu měnící (ale trochu také trvající) situace, na kterou ty subjekty-události musí také brát zřetel, pokud toho jsou úrovní své reaktibility schopny. „Celková“ (nebo možná přesněji: „úhrnná“) spojitost událostí v jisté situaci není tedy „dána“ ani jen zevnitř, ani jen zvnějšku, ale rozhodně není jen zdánlivá, protože se s ní dá „pracovat“, může se na ni reagovat a tak do ní zasahovat (jenže to lze právě z různých stran a různých „pozic“).
(Rozhovor s Bárou Řebíkovou; Písek, 101009-3.)