Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2009)

Běžné pořekadlo, že „čísla nelžou“, je mylné, jakmile jde o to, postihnout cokoli skutečného. Předpokladem vytvoření nějakého čísla je např. spočítání kusů nějakých „předmětů“, např. jablek nebo krav. Abychom však mohli spočítat, kolik jablek máme na stole, musíme odhlédnout od toho, že ta jablka nejsou totožná, že každé je trochu jiné. Jejich odlišnosti musíme proto zanedbat, a v tom bude vždy naše počítání nepřesné. Přesně lze spočítat pouze naprosto totožné „předměty“, ale takové se v našem světě nevyskytují. Z praktických důvodů nám uvedené nepřesnosti nemusí v některých ohledech vadit, někdy může být docela výhodné takových nepřesností nedbat, ale je třeba stále vědět a počítat s tím, že tam nepřesnosti jsou, neboť naopak v jiných ohledech nám může jít především o individuální odlišnosti, specifické, třeba zvláštní nebo i řídké a vzácné odchylky. Také počet odchylek lze spočítat (například v procentech výskytu), a statistikové to stále dělají. Ale jdeme-li v rozlišování odchylností dost daleko, dostáváme se do sféry kvazi-jedinečného nebo dokonce plně jedinečného, které sice opět může být nějak kvantifikováno, avšak vždy jen na nižších úrovních a spíše pouhými seznamy a výčty. Kvantifikace tak představuje jednu velmi starou a velmi úzce specializovanou cestu, jak poznávat skutečnost resp. skutečnosti. Předpokladem kvantifikací jen redukovaný (a redukující) způsob registrování fenoménů. (Není divu, že vynálezcem a zakladatelem fenomenologie byl původně matematik. Husserl si uvědomoval, že matematika – a vůbec kvantifikace – je použitelná právě jen za předpokladu, že přednost dáme jevům, fenoménům před skutečnostmi. Pod vlivem empirismu však sám už dával přednost zkušenosti ne-li pouze, tak rozhodně především a na prvním místě smyslové – ta nesměla chybět právě jako základ nikde, kde šlo o tzv. vykazatelnost.)
(Písek, 100423-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Základním předpokladem možností kvantifikace je myšlenka (nemusí ještě jít o pojem) „jednoho“ (nominativ „jedno“, tedy genitiv také „jedna“). Máme-li o něčem říci, že to „jest“, musí jít o něco, co je „jedním“. A tak se musíme tázat, co vlastně dělá jedno jedním? Bez bližšího vymezení právě toho, co to je „jedno“ a co ho tímto „jedním“ dělá, nelze od jednoho přejít ke dvěma, třem a více. Už v antice platilo, že „jest“ lze platně vypovědět pouze o tom, co je „jedno“. Předpokladem kvantifikace je však „jedno“ pouze tehdy, když odhlížíme (abstrahujeme) od jedinečnosti příslušného „jednoho“. A tak se před námi objevuje problém, zda vůbec může vypovídat, že „jest“, o něčem, co je zbaveno své jedinečnosti (své individuality), neboť individualita se vždy vyznačuje také jedinečností jako jednou ze svých „stránek“ (či vlastností). Počítat lze pouze abstrakta, nikoli jedinečná „jsoucna“.
(Písek, 130121–1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Je třeba si osvojit (a tudíž skutečně brát za svou a stále upevňovat) zásadu či pravidlo, že všude tam, kde se (a to sebeúspěšněji) pokoušíme o kvantifikace čili o měření a počítání, touž měrou se vzdalujeme od skutečnosti, byť jen v jistém smyslu (neboť měříme-li něco, nepřestává tu ono „něco“ být čímsi skutečným). Je to možno dokumentovat už na samých počátcích „filosofie“ (která se zrodila vlastně jako dvojče s geometrií či vůbec matematikou): již do krajnosti domyšlené „jedno a všechno“ nepřehlédnutelně ukazuje onen nepřekročitelný rozpor se „skutečností“, která je (jak všichni víme) pluralitní. A i tam, kde je pluralita zavedena do samých počátků, je veškerá „skutečnost“ zbavena své skutečnosti – vše jsou jen atomy a prázdno; ostatek je pouhé zdání. Docela zvláštním způsobem to dokládá vývoj teoretického myšlení v současné fyzice, v níž jsou zbavovány „skutečnosti“ i takové ještě relativně nedávno zdůrazňované jevy, jako je gravitace, nebo dokonce jakékoli „síly“ vůbec (a vše je nahrazováno matematickými formulemi). A co nelze kvantifikovat, tj. uchopit matematicky a pak s tím matematicky pracovat, je odkázáno do říše předsudků (a tedy neskutečností).
(Písek, 150326-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Když chceme „něco“ počítat resp. když chceme s takovým počítáním začít, jsme orientováni na to, co je tomu „počítanému“ společné, zatímco od jednotlivých odlišností odhlížíme jako od „detailů“. Ne tedy, že bychom ty rozdíly neviděli nebo dokonce popírali, ale necháváme je jakoby stranou, nezajímáme se o ně (aspoň v tu chvíli, když je počítáme). Tak např. při prodeji nebo kupování třeba jablek nebo melounů apod. se pokoušíme zvládnou jisté rozdíly mezi velikostí |(nebo kvalitou atd.) jednotlivých jablek nebo melounů tím, že určité množství jablek zvážíme (a odhlédneme od toho, kolik jich vlastně prodáváme nebo kupujeme), nebo že různě veliké melouny zvážíme a budeme finančně hodnotit podle váhy a nikoli podle kusů. Právě v takovýchto situacích praktického rozhodování se vlastně pokoušíme odvést pozornost zejména kupce od jedinečnosti toho, co kupuje, a započítáváme mu jen cosi co do váhy přesně určeného, ale skutečnou kvalitu vlastně zamlouváme či necháváme stranou, mimo hlavní pozornost. Jinak bude ovšem k celé věc přistupovat ten, kdo nepovažuje „míru“ za nejdůležitější, ale bude si vybírat „to nejlepší“.
(Písek, 150626-2.)