Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

To, oč kdysi šlo Sókratovi, když mluvil o maieutickém umění, může být (a to zcela legitimně) rozšířeno, neboť „rozením“ je charakterizováno vše, co vzniká, událostně probíhá (= děje se) a posléze zaniká, tedy všechno „jsoucí“. Má-li totiž něco (tj. něco určitého, jednotlivina) vzniknout, tedy má-li to být zrozeno, předně to musí nutně nějak „být“ již před svým zrozením, tj. musí to „být“ ještě jako „ne-jsoucí“. Pak tu musí být někdo, bez něhož žádné zrození není možné, tedy „rodič“ (eventuelně rodička). Případně také někdo, kdo při porodu pomáhá (něco nebo někdo jako porodní bába). A konečně tu musí být nějaké prostředí, do něhož se ono „zrozené“ či „porozené“ rodí a v němž se postupně zabydluje. Myslím, že tu nejde o pouhou metaforu; jde o významové souvislosti, které spolu s příslušnými kontexty mají zásadnější a hlubší povahu než rovněž stará (byť přece jen o něco mladší) myšlenka inkarnace, která je mnohem „řečtější“ než koncept „rození“ a s ním souvisící maieutiky. Nicméně také myšlenka inkarnace má v dějinách myšlení svou důležitost, i když je příliš spjata s představou (resp. myšlenkou) podvojnosti duch contra tělo (resp. contra maso)
(Písek, 130206-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Co je vlastně cílem vzdělání? Dnes to vypadá tak, že je třeba do žáka (či studenta) nacpat co nejvíce vědomostí, dovedností atd. Naproti tomu myšlenka „maieutiky“, tj. asistence při porodu něčeho, co samotnému asistentovi třeba ani není k dispozici a co sám třeba nemá a nezná, je přímo opakem tohoto podivného úpadku pedagogiky a pedagogů. Učitel by měl odborně dělat vše potřebné k tomu, aby si žák (či student) začal vybavovat resp. vymýšlet a rozvrhovat některé myšlenky jako své, nikoli jako převzaté. Jde vposledu o to, aby si každý jedinec vybudoval po svém (byť s pomocí jiných lidí) svůj osobní vztah k univerzu, ke světu jako celku. Naproti tomu vzdělání orientované na pouhé technické dovednosti a zručnosti ponechávají tento bod (toto téma) zcela stranou, jako by o to nešlo nebo jako by to byla jen nějaká soukromá až úzce intimní, „subjektivní“ záležitost bez většího významu pro společnost a vůbec celé lidstvo.
(Písek, 130206-2.)

Sókratés ()

... Ale moudří jste, tuším, vy, rapsódové, herci a ti, jejichž básně vy zpíváte, kdežto já nedělám nic než mluvím pravdu, jak je pochopitelno u neodborníka. Například i v tom, nač jsem se tě nyní otázal, podívej se, jak je prosté a neodbornické a každému přístupné poznat, co jsem pravil, ...
(Sókratés v dialogu Ión, in: 7569, Hippias Větší, Menší, Ión, Menexenos, Praha 1996, str. 88.)

Sókratés ()

Sókr. Nuže, takové jen zaměstnání porodních pomocnic; přece však je méně důležité nežli má činnost. Neboť u žen se nevyskytuje, že by rodily jednou pouhé přeludy, jindy pak opravdové děti a že by to bylo nesnadno rozeznati. Kdyby se to vyskytovalo, jistě by to byl pro porodní pomocnice největší a nejkrásnější úkol, rozeznávati, co je pravé a co ne; či nemyslíš?
Theait. Zajisté.
Sókr. Mé babické umění má všechny ostatní znaky jako umění jejich, liší se však od nich tím, že pomáhá k porodu mužům a ne ženám a že ošetřuje jejich rodící duše a ne těla. Ale nejdůležitější věc v mém umění je schopnost vším způsobem zkoušeti, zdali mysl mladého člověka rodí pouhý přelud a nepravdu či plod zdárný a pravý. Neboť tuto vlastnost mám i já jako pomocnice k porodu: nejsem schopen roditi moudrost, a co mi už mnozí vytýkali, že se ostatních dotazuji, ale sám o ničem nic neprojevuji, protože v sobě nemám nic moudrého, to mi vytýkají po pravdě. Příčina toho je tato: bůh mě nutí pomáhat k porodu, ale roditi mi zabránil. A tak tedy sám nejsem nijak moudrý ani se nemohu vykázat nějakým moudrým nálezem, který by byl plodem mé duše; ale na těch, kteří se se mnou stýkají, je vidět, že někteří jsou nejprve zcela nevědomí, ale postupem styků že všichni, kterým toho bůh dopřává, dělají podivuhodné pokroky, jak se zdá jim samým i ostatním; a to je zřejmé, že ode mne se nikdy ničemu nenaučili, nýbrž sami ze sebe nalezli a zrodili mnoho krásných věcí. Ale pomocníkem toho rození je bůh a já. To je patrno takto. Již mnozí, kteří to nepoznali a pokládali se za soběstačné a mnou pohrdli, odešli ode mne – buď sami nebo z návodu jiných – dříve než měli a potom zbývající zárodek působením špatných styků potratili a plody, které byly s mou pomocí přivedeny na svět, špatným ošetřováním zahubili, větší cenu přikládajíce plodům nepravým a přeludům nežli pravdě, a na konec se sami sobě i ostatním zdáli nevědomými. Jedním z nich byl Aristeidés Lysimachův a mimo něho dosti mnoho jiných; druhdy se vrátí a prosí, aby se směli se mnou stýkat a dělají neuvěřitelné věci, aby toho dosáhli; a tu mi daimonion, které se ve mně ozývá, s některými zabraňuje se stýkati, s některými pak dovoluje a ti zase dělají pokroky. A také tohle cítí ti, kdo se se mnou stýkají, stejně jako rodící ženy: mají bolesti a jsou naplňováni nepokojem celé noci i dni, a to mnohem více nežli ony; a tyto bolesti dovede mé umění vzbuzovati i zastavovati. S těmito je tedy tak. U některých zase, Theaitéte, o kterých se mi zdá, že nejsou těhotní, když poznám, že mne nic nepotřebují, stávám se velmi dobromyslně prostředníkem a s pomocí boží velmi vhodně nalézám, s kým by měli obcovati, aby měli prospěch; mnohé z nich jsem dohodil Prodikovi, mnohé pak jiným moudrým a božským mužům.
Tyhle věci jsem ti, můj drahý, proto tak obšírně vyložil, že se domnívám, jak i ty sám myslíš, že jsi uvnitř obtěžkán /24/ a že cítíš bolesti. Obrať se tedy ke mně, jako k synu porodní pomocnice a také znalci babického umění, a snaž se ...
(7466, Theaitétos, př. Fr.Novotný, Praha 1995, s. 22-24; 150a-151b.)
Maieutika Sókratés
(Sókr.) Tyhle věci jsem ti, můj drahý, proto tak obšírně vyložil, že se domnívám, jak i ty sám myslíš, že jsi uvnitř obtěžkán /24/ a že cítíš bolesti. Obrať se tedy ke mně, jako k synu porodní pomocnice a také znalci babického umění, a snaž se ochotně odpověděti, jak jen budeš s to, na mé otázky; a jestliže snad zkoumaje tvé výroky usoudím, že některý jest jen přelud a plod nepravý, a pak je vezmu a odhodím, nerozčiluj se, jako se rozčilují prvničky pro své děti. Mnozí totiž už, výtečný hochu, se dostali do takového stavu vůči mně, že jsou prostě hotovi kousati, když jim odnímám nějaký tlach, a nemyslí, že to dělám z dobré mysli; jsou daleci toho, aby věděli, že žádný bůh není nepřízniv lidem a že ani já nedělám nic takového z nepřízně, nýbrž proto, že mi nikterak není dovoleno připustit nepravdu a pravdu potlačiti. Nuže tedy, Theaitéte, pokus se znova ze začátku říci, co asi je vědění; že nejsi s to, už nikdy neříkej. Neboť jestliže bůh bude chtít a ty se vzmužíš, budeš s to.
(7466, Theaitétos, př. Fr.Novotný, Praha 1995, s. 22-24; 150a-151b.)

Sókratés ()

(Sókr.) Tyhle věci jsem ti, můj drahý, proto tak obšírně vyložil, že se domnívám, jak i ty sám myslíš, že jsi uvnitř obtěžkán /24/ a že cítíš bolesti. Obrať se tedy ke mně, jako k synu porodní pomocnice a také znalci babického umění, a snaž se ochotně odpověděti, jak jen budeš s to, na mé otázky; a jestliže snad zkoumaje tvé výroky usoudím, že některý jest jen přelud a plod nepravý, a pak je vezmu a odhodím, nerozčiluj se, jako se rozčilují prvničky pro své děti. Mnozí totiž už, výtečný hochu, se dostali do takového stavu vůči mně, že jsou prostě hotovi kousati, když jim odnímám nějaký tlach, a nemyslí, že to dělám z dobré mysli; jsou daleci toho, aby věděli, že žádný bůh není nepřízniv lidem a že ani já nedělám nic takového z nepřízně, nýbrž proto, že mi nikterak není dovoleno připustit nepravdu a pravdu potlačiti. Nuže tedy, Theaitéte, pokus se znova ze začátku říci, co asi je vědění; že nejsi s to, už nikdy neříkej. Neboť jestliže bůh bude chtít a ty se vzmužíš, budeš s to.
(7466, Theaitétos, př. Fr.Novotný, Praha 1995, s. 22-24; 150a-151b.)