Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristofanés (-423)

SBOR
k divákůmA nyní ukáží ti dva vtipnými řečmi jakož
i úvahou a velikým bohatstvím průpovědí,
který z nich dvou bude líp umět bojovat v zápase slov.
Moudrost tu nyní podstoupí svůj velký boj. 955
Pro moudrost vedou moji druhové svůj velký zápas.
(7537, Oblaky, př. J.Šprincl, Praha 1996, str. 94.)

Aristotelés (-706)

Z našich dřívějších úvah, v nichž jsme vyložili názory jiných filosofů o počátcích, vyplývalo, že moudrost jest věděním o počátcích. Přitom se však může vyskytnouti otázka, zda se má moudrost pokládat za jedinou vědu, či obsahuje-li mnoho věd. Je-li třeba pokládati ji za vědu jedinou, jest nutno poznamenat, že jedna věda týká se vždy protiv. Ale počátky nejsou si navzájem protivné. Není-li však vědou jedinou, jaký ráz musí míti vědy, jež obsahuje?
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 268.)

Přísloví ()

15Mně pak to Bůh dal, abych mohl mluviti s rozumem, a přemyšlovati náležitě o těch věcech daných. On zajisté i moudrosti jest vůdce i moudrých správce. 16Nebo v rukou jeho my sme i řeči náše, též všecka opatrnost i umění řemesl. 17On zajisté dal mi těch věcí, kteréž v bytu jsou, známost pravou, abych věděl, jaká jest podstata světa i moc živlův; 18Počátek, dokonání i prostředek časů, 19Proměny běhu slunečného, rozdílnost počasí, běh roku a spořádání hvězd, 20Přirození živočichův, povahy zvířat, moc větrů a přemýšlívání lidská, rozdíl kmenů i moci koření; 21Anobrž cokoli tajného nebo zjevného jest, povědom sem; nebo všech věcí řemeslnice vyučila mne moudrost.
(7437, Apokryfy, pův.Kral., Praha 1952, str. 197.)
15Mihi autem dedit Deus dicere ex sententia, / Et praesumere digna horum quae mihi dantur, / Quoniam ipse sapientiae dux est, / Et sapientium emendator. / 16In manu enim illius et nos et sermones nostri, / Et omnis sapientia, et operum scientia, et disciplina. / 17Ipse enim dedit mihi horum quae sunt scientiam veram, / Ut sciam dispositionem orbis terrarum, et virtutes elementorum, / 18Initium et consumationem, et medietatem temporum, / Vicissitudinum permutationes, et commutationes temporum, / 19Anni cursus, et stellarum dispopsitiones, / 20Naturas animalium, et iras bestiarum, / Vim ventorum, et cogitationes hominum, / Differentias virgultorum, et virtutes radicum. / 21Et quaecumque sunt absconsa et improvisa didici: / Omnium enim artifex docuit me sapientia.
(6470, Vulgata, nova editio, 1985, p. 624-25.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Aristotelés zjevně opouští myšlenku, že filosofie je jen relativní lidský pokus o poznání resp. vědění, tedy myšlenku snad původně Pythagorovu, kterou však najdeme znovu u Platóna (např. zejména v Symposiu, kde je v jakési předfilosofické podobě vložena do úst ,theoložky‘ (asi kněžky) Diotimy, zatímco Sókratés to pak vlastně jen opakuje po ní, i když to formuluje lépe. Samu moudrost (SOFIA) hned na počátku Metafyziky ztotožňuje Aristotelés s „vědou“ či „věděním“, a navíc přisuzuje míru moudrosti různým vědám podle toho, čím se zabývají (Kříž sice překládá, „co je jejich předmětem“, ale slovo „předmět“ v textu vůbec není; jiní to překládají jako „týká se toho a toho“ anebo „vědění je věděním toho a toho). Tak např. Aristotelés má za to, že vědám teoretickým (což jsou tři vědy, představující „první filoosofii“, jak víme odjinud) náleží moudrost „ve větší míře“ než vědám poietickým (jindy mluví o vědách praktických, i když trvá na tom, že to všechno jsou disciplíny filosofické). Je tomu tak proto, že „moudrost je spíše věda vládnoucí než sloužící“; lidé, kteří filosofovali, „usilovali o vědění proto, aby rozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek“ (s. 37; 38). – Tak to vypadá, že pro Aristotela – aspoň pro začátky Metafyziky resp. její první knihy – je „moudrost“ i „filosofie“ prostě vědou resp. věděním, EPISTÉMÉ. Mezi Platónem a Aristotelem je tedy v tomto bodě vážná roztržka, přeryv, předěl, závažný rozdíl: Platón stále ještě ví o tom, že lidské poznání může k moudrosti (pravdě) jen mířit, že tedy „filosofie“ je správné pojmenování, protože nejde o to, moudrost mít, moudrostí disponovat, ale o moudrost (pravdu) se snažit, usilovat o ni, toužit po jí a milovat ji. Naproti tomu pro Aristotela je filosofie EPISTÉMÉ TÉS ALÉTHEIAS, věděním pravdy (nazíráním nahlížením pravdy). (Písek, 030924-1.)

Sirach ()

30Moudrosti skryté a pokladu zakopaného, jaký jest užitek obojího? 31Lepší jest člověk, kterýž skrývá nemoudrost svou, nežli ten člověk, který skrývá moudrost svou.
Sirach, 20, 30-31
(7437, Apokryfy, překlad Kralických, Praha 1952, str. 234.)