LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (1993)

Tak jako chodit můžeme jen tehdy, máme-li k tomu dost místa, ba máme-li vůbec nějaké místo, nějaký terén, po kterém lze chodit, tak také myslit můžeme jen za předpokladu, že pro myšlení tu je také nějaký „prostor“, nějaký myšlenkový svět, do něhož jsme mohli vstoupit a jímž můžeme – tím, že myslíme – procházet, podnikat cesty tím či oním směrem. Tím prostorem pro myšlení je především (ale zdfaleka ne pouze) jazyk. Člověk se nerodí ani s jazykem (s dovedností mluvit), ani do jazyka, tak že by se hned od počátku musel v tomto jazykovém „živlu“ nějak orientovat, protože už v něm prostě je. Obvykle říkáme, že se malé dítě musí naučit mluvit. Ale to je jenom jedna stránka celé věci, neboť to, čemu se dítě naučí, je vlastně jen chození v elementu jazyka, procházení prostředím jazyka; musí se zkrátka naučit v jazyce, ve světě jazyka nějak chovat. Ale to může jen tenkrát, když už tu toto prostředí, tento svět jazyka jest, tj. je mu přítomen. Být pří-tom-en znamená – jak naznačuje samo slovo – být „při tom“, v tomto případě tedy být při člověku, při dítěti, které se začíná učit mluvit (a myslet, protože obojí nemůžeme od sebe odtrhovat). Když se tedy člověk (malé dítě) učí mluvit, nestačí tu jen jeho tělesná výbava (ústa, jazyk, hrtan, hlasivky, mozek atd.), nýbrž musí mu něco být přítomno, musí to být při něm, být mu nakloněno, otevřít se mu. Ovšem tato nakloněnost není jen pohybem k tomu, kdo je uváděn do světa jazyka, nýbrž je to zároveň výzva, pozvání: pojď, vstup, snaž se! Je to nárok, počítající s tím, že se dítě podvolí, že opravdu vstoupí a vykročí po cestách a cestičkách jazyka. Je to dost složitá záležitost a my ji nesmíme předem zjednodušovat, např. tím, že tuto nakloněnost a zároveň nárok ztotožníme s druhým člověkem, který je dítěti pří-tomen a je mu nakloněn a zároveň od něho chce, aby samo začalo něco podnikat, aby se samo začalo snažit do jazyka vstoupit, proniknout do jeho vnitřního světa, obeznámit se důvěrně s jeho nejvlastnější povahou a najít v něm svůj nový domov, svůj vlastní svět, v němž by se cítilo doma (např. s matkou nebo jiným blízkým člověkem, který dítě uvádí do světa jazyka). Ten „druhý“ (většinou matka) je tu spíše jalko vyslanec, pověřenec, neboť i on stále odpovídá na výzvy (nejen jazyka). (Berlín, 930312-1)

Ladislav Hejdánek (2007)

Přinejmenším od počátků nové doby se jako základní rozdíl mezi vědou (přesně vědami) a filosofií (filosofiemi) vyjevuje jejich způsob diskurzu resp. kritického rozhovoru: ve vědách se předpokládá společné východisko a spory se týkají jeho aplikace na typické konkrétní případy, zatímco ve filosofiích jde o různá východiska (o která nemá smysl vést spor), kde každý přístup má ukázat (v „praxi“ předvést) své přednosti při řešení problémů v konkrétních případech (a situacích). V důsledku toho ve vědeckém přístupu je každá „jedinečnost“ převáděna na „obecnost“, zatímco ve filosofii je cílem z „obecností“ dospět k lepšímu rozpoznání „jedinečností“, a to právě odlišným, novým způsobem, který dovolí vidět i to, co zatím unikalo pozornosti. Dalo by se to říci i tak, že filosofie hledá odlišné, svébytné východisko právě proto, aby našla cestu k rozpoznání odlišnosti, svébytnosti toho, co učinila předmětem svého zájmu, svým tématem, svým problémem, na co zaměřila své dotazování. Zatímco vědecký (zejména a původně přírodovědecký) přístup chce nepoznané „vysvělit“, „objasnit“ na základě toho, co už víme, filosofický postup hledá nová východiska a nový přístup, aby uprostřed převládajícího „známého“ rozpoznal to, co je „jiné“, co se „liší“, eventuelně co třeba i zpochybňuje ty přístupy jimž jsme zvyklí a které už považujeme za samozřejmé. Zdá se, že tendence filosofů se odlišit od jiných (která bohužel dnes často zaniká v stále víc převládajících tendencích, jak zvládnout rychleji než ostatní totéž a jak se rychleji a účinněji přizpůsobit předvládajícím trendům a tendencím a chovat se jako nadaná rybka, která v ničem nezůstává pozadu) nemusí být vždycky znehodnocována jako neracionální (např. individualistická) chuť se odlišit, ale jako cosi věcně funkčního, řekněme jako profesionálně konstituovaná metoda najít zvláštnosti, odlišnosti, výjimečnosti, jedinečnosti – a nepřevádět je na to, co už známe nebo co tu už bylo, ale včas rozpoznat „to nové“, co to ještě nebylo a co „přichází“. – Pravé „myšlení“ musí ovšem umět obojí.
(Písek, 070908-3.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Věnujete se dnes filosofii? Co čtete? Co myslíte?
Dnes jako kdykoli jindy. Ale neznamená to vlastně nic jiného než myslet pod normou jistých nároků a také zkušeností. Když hrajete na nějaký nástroj, přijdou také chvíle, kdy nástroj odložíte a nehrajete. Myšlení odložit nelze, můžete jen myslet na něco jiného; myšlení neustává dokonce ani ve spánku (ovšem Pascal měl pravdu, když žehral na to, že i bzukot mouchy může způsobit, že nám myšlenka uteče). Pokud jde o četbu, její rozsah je ovšem menší, než býval; čtu spíš jen některé významnější domácí novinky, jinak se vracím k textům již vícekrát přečteným, abych v nich našel i něco, co jsem dříve přehlédl nebo co mne náležitě neoslovilo; takže si jen vybírám (na základě toho, co tak trochu už „znám“). – A co má znamenat to „co“, tedy „co myslím“? Kdybych si mohl být jist, že to bude obecně pochopeno přinejmenším tak, jak to snad pochopíte vy sama, řekl bych provokativně, že se velmi intenzivně pokouším myslet „nic“, což je ovšem naprosto protilehlý extrém proti „nemyšlení na nic“. Zkrátka řečeno: pokouším se naučit své myšlenkové akty co nejpřesněji mířit na „ne-předměty“, „non-objekty“, které tradiční a ergo tradičně předsudečné myšlení považuje za „nic“. A to je právě to, co mi dá takovou práci, protože i já (a protože si to uvědomuji, tedy právě já) jsem stále ještě pod obrovským tlakem onoho „zpředmětňování“, které vše nepředmětné pomíjí, jako by to bylo „nic“.
(Písek, 060323-4.)
(odpovědi na otázky Barbory Řebíkové, 1. verze.)