LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Karel Čapek (192)

Slovo se ujme spíše než myšlenka a také má více veřejného vlivu. Proto není docela zbytečno psát kritiku slov. Omyl, hloupost nebo lež nezačínají myšlenkou, nýbrž už slovem. A jelikož dále užíváme slov daleko častěji a účinněji nežli myšlenek, měla by mít kritika slov dvojí úkol: 1. kritizovat obsah slov, 2. kritizovat užití slov; neboť obé se naprosto nekryje.
(Kritika slov, in: V zajetí slov, Praha 1969; předml., str. 13.)

Miloš Forman (2002)

(Alena Plavcová: )Přestavuju si to období, než začnete natáčet. Chodíte se scénářem v hlavě jako žena s outěžkem? Odpíráte si v té době radosti života? Myslíte na to v noci? Mimochodem – přemýšlíte anglicky, nebo česky?
(Miloš Forman: )Od chvíle, kdy se rozhodnu něco dělat a dostanu zelenou, jde všechno, kromě rodiny, dobrého jídla a vína, stranou. Ne že bych na nic jiného nemyslel, ale ono mě ani myslet na nic jiného nebaví. Navíc je to moje myšlení trochu schizofrenní. Zjistil jsem, že o abstraktních věcech přemýšlím česky a o konkrétních anglicky.
(Dostal jsem lekci, rozhovor, in: Pátek, příloha Lidových novin, 30.8.2002, č. 35, str. 6.)

Jan Patočka (1936)

Myšlenka započíná tím, že se výslovně zmocňujeme toho. co se v naší předmyšlenkové zkušenosti vyvinulo téměř bez naší aktivní součinnosti; myšlení je rozvinutí spontaneity. Žádná předchozí zkušenostní forma je nevysvětlí – spočívá jen na základní formě lidské existence, na naší svobodě. Přitom původně zůstává myšlení nicméně zapjato do souvislosti našich praktických účelů; pokud není pouhou hrou, je rozvahou k dosažení cílů. To není svo/132/bodě na úkor; žijeť v něm i přesto tendence k ujasnění skutečnosti, k aktivnímu ideálnímu zmocnění se jí, tendence od okamžiku apercepce slovní značky nepřetržitě provázená slovem.
(3681, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 21970, str. 219-20.)

Ladislav Hejdánek (2002)

Myšlenka – pokud ji neredukujeme na jednu složku výkonu individuální subjektivity – má v sobě cosi, co připomíná život, živoucnost. Je to něco jako „semeno“, schopné začít růst a vplétat se svými rostoucími kořeny i neméně rostoucími haluzemi do okolního světa, v tomto případě „světa myšlenek“ (a tím své okolí také ovlivňovat). Ale kromě oné perspektivy růstu má myšlenka také svou svébytnost, tj. není „ničím“ bez širších kontextů, nýbrž naopak jakousi vnitřní mohutností k těm kontextům míří. Myšlenka je tak plná tíhnutí k rozvíjení; a protože ještě nemá dostatečně k dispozici příslušný reálný kontext, na nějž by mohla zapůsobit a který by mohla sobě resp. svému tíhnutí, svému „poslání“ přizpůsobit, alespoň se na takové působení vnitřně, niterně připravuje. A tato připravující se a připravená „niternost“ myšlenky je právě to, co myšlenku jakoby oživuje, co ji činí oním „semenem“ schopným se probudit a začít růst. Právě bez této niterné připravenosti (a to ovšem znamená také bez této niterné „vybavenosti“, byť ne prostě „dané“ – ale to už náleží do jiné souvislosti) by myšlenka nemohla být a nebyla by jakoby „živoucí“, nemohla by se „probouzet“ ani být „probouzena“ (jde přece právě o to, že také myšlenka není něčím hotovým, daným, ale že je pouze připravena k „vtělení“ do světa myšlení – a teprve odtud do „světa skutečností“; myšlenka může být také jen polo-probuzená, polo-bdělá, polo-uvědoměná, a teprve další myšlenky ji mohou probudit a pobídnout k rozvíjení její vlastní vnitřní tendence, pohnout ji k růstu a k působení na sebe i na další myšlenky a vůbec na celé myšlení a jeho způsob). A pro tohle všechno má svůj mimořádný smysl zabývat se také myšlenkou resp. myšlenkami po této jejich niterné stránce, tj. myšlenkou jako „energií“, jako pracující zevnitř a ne teprve a pouze ve „vnějších“ vztazích k jiným myšlenkám. Život myšlenky se neodehrává až ve vztahu k jiným myšlenkám, ale sám tento vztah je možný jen díky jejich vnitřnímu životu (nebo alespoň díky jejich vnitřní, niterné živoucnosti). (Písek, 020818-1.)

Ladislav Hejdánek (1998)

Lev Šestov (7485, str. 68, § LXIX) říká, že zvláště usilovně přemýšlíme v těžkých chvílích života že však píšeme jen tehdy, když už nemáme co na práci. „Potřebujeme-li přemýšlet, nemáme bohužel náladu na psaní.“ To není tak docela pravda. Především nejde nebo alespoň nemusí jít o to, zda máme nebo nemáme náladu na psaní. Psaní je někdy nutností či spíše povinností, posláním. Samo přemýšlení není jen naše činnost (ve smyslu aktivního vytváření, formování myšlenek), nýbrž také a dokonce v těch vrcholných okamžicích otevřené očekávání na myšlenku, na nápad. A někdy ovšem nápad přichází sám, nevolán, ba neočekáván: a pak je třeba jej zaznamenat, neboť hrozí, že jej či spíše na něj zapomeneme, tj. že nám třeba zmizí a už znovu nepřijde. Tak je tomu zejména tehdy, když odpočíváme nebo děláme něco okrajového, nebo dokonce když spíme a nápad nás probudí. Právě v takových chvílích je třeba nepodlehnout pohodlnosti, ale být kdykoli připraven vše odložit, vstát a jít onen nápad, onu myšlenku zapsat. Možná, že to neplatí pro ty, kdo mají vynikající paměť, ale pro všechny nás ostatní je zapsání nápadu naprostou nezbytností. Zápis nám také umožní se po čase k myšlence vrátit a přezkoumat, zda je opravdu tak cenná, jak se nám zprvu zdálo. Z toho důvodu je třeba také takovou myšlenku alespoň zčásti vypracovat a nezůstat jen u několika slov poznámek pro připomenutí. Pro vážně pracujícího myslitele je důležité a přímo instruktivní, když při novém zpracování tématu může své aktuální myšlení konfrontovat s tím, jak o věci myslil před lety. (Písek, 980927-1.)