Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2015)

Myšlenka má navzdory všem svým vazbám na širší až nejširší kontexty jistou samostatnost a svébytnost, což umožňuje, aby byla různě interpretována. Tak se může stát, že původně byla vyslovena (formulována) v určitých kontextech, které se časem prokáží jako nedržitelné a neplatné. Navzdory tomu se takové myšlenka může ukázat jak cenná a platná, takže si zaslouží, aby byla nově formulována a nově interpretována. Často dochází k tomu, že taková poprvé vyslovená myšlenka musí být domýšlena tak, že proti původní formulaci musí být nově formulována, ba že musí být jakoby zatažena do jiných, nových kontextů. A také obráceně: někdy má myšlenka takovou vnitřní „energii“, že vyvolá přímo nutnost revize původního kontextu, v němž došlo k jejímu vzniku. Myšlenka může mít tedy v sobě něco, co přerůstá okolnosti jejího původního vyslovení a co dokonce vyvolává v „život“ a „působení“ okolnosti zcela nové, zprvu netušené. Proto také popis jejího vzniku a původního tvaru musí vždycky zůstávat myšlence to podstatné dlužen – to je právě bída tzv. historismu, historicistického přístupu k ní. Pochopit myšlenku neznamená přesně popsat, jak byla vyslovena, formulována, ba i myšlena, ale jít za tuto pouhou „nahodilost“ a dostat se k myšlence samé, sledovat tu myšlenku, jít za ní, nechat se jí vést.
(Písek, 150307-1.)

Emanuel Rádl (1932)

… Proto ze spisů filosofických z doby před Sokratem je cítit odvahu k myšlence, chuť jít věci na kloub, radost z polemiky.
Nebylo ještě literatury filosofické, ani knihoven, ani předchůdců. Knihovny byly nahrazovány cestováním. Filosofem byl muž, jenž mnoho viděl a ve světě slyšel názory cizích národů. Proto se zpravidla vyskytuje u nejstarších řeckých filosofů připomínka, že cestovali po celém tehdy známém světě. Byli to mužové vynikající, často zámožní. Zachovaly se po nich jen některá jména a jen několik výroků, z nichž je si těžko utvořit obraz, kam konec konců svými výroky mířili.
(0948/I, Dějiny filosofie I., Praha 1932, str. 71.)

Emanuel Rádl (1932)

Takto tedy mluvil Orient; filosofie však vznikla v prostředí, kde sdílný člověk stál proti člověku, myšlenka proti myšlence. Odtud povstala chuť k důkazům, /71/ k logice, dialektice; odtud dialogická forma Platonových spisů jako vrchol antického spisovatelství. Proto ze spisů filosofických z doby před Sokratem je cítit odvahu k myšlence, chuť jít věci na kloub, radost z polemiky.
Nebylo ještě literatury filosofické, ani knihoven, ani předchůdců. Knihovny byly nahrazovány cestováním. …
(0948/I, Dějiny filosofie I., Praha 1932, str. 70-71.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Některé myšlenky jsou v určitých dobách tak „na spadnutí“, tj. do té míry se takřka vnucují těm, kdo se pokoušejí lépe porozumět své době a její situaci (jako „své“ situaci), že na ně odpovídají („reagují“ na jejich nepředmětné výzvy) velmi různí (různě orientovaní) myslitelé. Tak dochází k tomu, že někteří se medializují rychleji, než by odpovídali míře promyšlenosti jejich konceptů a projektů. Naproti tomu ti, kteří své koncepty a projekty promýšlejí důkladněji – anebo jsou třeba jen trochu pomalejší -, přicházejí jakoby opožděně a nevzbudí hned náležitou pozornost, eventuelně také jsou bez důkladnějšího porozumění přiřazováni k těm, kteří pronikli k vědomí veřejnosti dříve a rychleji. Tak třeba v naší době jsou k tzv. postmoderně připočítáváni lidé, jejich myšlenky jen vzdáleně a povrchně mohou připomínat celý tento proud. To samo o sobě by nebylo tolik na škodu, ale zároveň to způsobuje, že sám přístup k takovým myslitelům je vlastně na překážku náležitému porozumění. K tomu ovšem dochází velmi často i v jiných situacích, takže motivy podobných nepochopení a neporozumění musí být analyzovány a odhalovány pokaždé individuálně bylo by např. velmi zajímavé pokusit se najít hlavní nebo „poslední“ motivy Patočkovy nechuti porozumět Masarykovi jako překonavateli pozitivismu, apod.). (Písek, 080303-1.)

Jan Patočka (197.)

... Comte se u nás znal jen z Cours de philosophie positive, Cours de politique positive byl znám jen z kritických poznámek Masarykových, který o myslitelích, kteří jej zajímali, říkal skoro jen samé špatné věci. To byl jeho způsob výkladu vlastních myšlenek: pomocí toho, co viděl nesprávného u druhých. Ve svém myšlení je Masaryk určen kritikou myslitelů, kteří jsou nám vzdáleni. Kolega správně zdůraznil, že my se dnes snažíme myslet jinak. Masaryk filosof je v tradici 19.století, je určen pozitivismem, třebas negativně – je proti pozitivismu, ale kdo něco neguje, je tím samým určen – na dialektickém principu je v tom něco pravdivého.
(Diskuse ad: Česká filosofie mezi dvěma válkami – in: 6748, Masaryk (samizdatový soubor), Praha 1979, str. 327.)