Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (2015)

Marcelova myšlenka „metafyzického deníku“ velmi pěkná a plodná, pakliže provedena vskutku upřímně. Viděl jsem Journal métaphysique asi r. 1929, aniž jsem do něho vnikl; ale snad mi tento nápad byl přítomen, když jsem si zakládal přítomný poznámkový sešit. Takový deník byly ostatně již např. Kierkegaardovy Tagebücher a poznámky Novalisovy. Nejde o nic jiného než o přirozený růst myšlenek a jeho sledování. Obvyklý způsob filosofické expozice, dogmatický výklad problému, jeho diskuse a řešení, nechává leda tušit vlastní způsob metafyzikovy práce, jeho osobní život filosofa, zápasy, poklesy a znovuzmožení: krom toho zastírá, oč vlastně jde ve filosofickém žití: nikoli o happy end diskutorického řešení, nýbrž o happy beginning radikálního založení, sebe a druhých přezkoumání a konečného stanutí na nedosažené výši, z které lze přehlížet problémy jako údolí z nejvyšších hor.
(Studie k pojmu světa, in: Fenomenolog. spisy III/1, Praha 2014, str. 151.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Proč mám za to, že se Platón mýlil, když sám vrchol filosofování viděl jako něco, co nelze svěřit psanému textu? Protože si vůbec neuvědomil, že myšlenka vyslovená, tj. vyjádřená zvuky, jimž je třeba porozumět, nemá ve skutečnosti žádnou podstatnou přednost před myšlenkou vyjádřenou znaky, písmeny, jimž je také zapotřebí porozumět. Rozdíl je pouze v tom, že jinak vnímáme mluvený, promlouvaný text než text pouze napsaný (nebo vytištěný): rozumět jazykovému projevu „živému“ se malé dítě učí mnohem dříve, než se může začít učit psát jednotlivé litery a zase je pak skládat při čtení. To ovšem zdaleka není všechno: při živém promlouvání stále intervenuje „řeč tělem“, tj. grimasy, postoj, gestikulace atd. Zejména však živý hlasový projev předpokládá živého posluchače, jakož i to, že takový posluchač rozmanitými způsoby dává najevo nebo alespoň prozrazuje (třeba nevolky), že rozumí a chápe, nebo že nerozumí, že ho to nezajímá či dokonce nudí apod. Avšak přece jen se musíme tázat: jsou tyto výhody živého slova (projevu) opravdu tak důležité pro náležité pochopení vysloveného (ať už tedy myšlenky vyslovené živě anebo v písemné či vytištěné formě)? Je myšlenka vyslovená hlasem nějak chráněnější nebo zabezpečenější oproti myšlence zakódované do psaných šifer?
(Písek, 120517-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Problém „celku“ a celkovosti má docela zvláštní povahu a význam ve sféře myšlenkové: do jaké míry můžeme mluvit o „jednotlivosti“ a také „jednotě“ myšlenky, do jaké míry může být určitá myšlenka natolik „samostatná a „svébytná“ že může být převedena, transponována do jiných, nových kontextů? Překážkou při zkoumání tohoto problému (či spíše těchto problémů, této problematiky) je běžný zvyk mluvit o myšlení jako o kontinuu (či proudu) proměn vědomí, zatímco za určitou „myšlenku“ dosadíme automaticky ono její „myšlené“ (cogitatum). Abychom našli lepší nebo aspoň jiný způsob, jak se zabývat nejen myšlením jako psychickým procesem, ale jednotlivými myšlenkami, musíme se vydat jiným směrem, totiž nikoli k myšlenému (cogitatum) jakožzo „produktu“, výsledku myšlení, nýbrž k tomu, co každému myšlenkovému (psychickému) aktu a zejména každému pokusu o ono zvláštní myšlenkové „uchopení“, tj. o uchopení myšlenky samé, nutně „předchází“ – i když ovšem nikoli předmětně, minulostně, nýbrž ne-předmětně, tedy v budoucnosti, takže sama myšlenka, které tak má být uchopena, přichází z této budoucnosti, tedy nepředmětně, jako nepředmětná výzva k uchopení, tedy k přemýšlení, jako jejího uskutečnění ve vědomí, v myšlení (i psychicky) – a snad jednou, posléze, k formulaci a pak k pokusům o náležitou interpretaci v přístupu jiných, dalších. Možná bychom v tomto případě zvolit (ovšem v novém smyslu) starý termín „idea“ – ovšem za předpokladu,že to aspoň náznak nějaké samostatnosti lze předpokládat. To však nás vede k docela jinému problém, totiž jak se to má s náznaky jistého druhu odlišení a dokonce oddělení ve svět nepředmětných skutečností. Jistou pomocí – jen metodickou – může být lepší prozkoumání povahy tzv. umělecké díla, které principiálně odlišíme od artefaktu.
(Písek, 130703-2.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Jedna z fundamentálních povinností filosofa (a filosofie vůbec) je sledování „myšlenky“, „ideje“, – nebo jak tomu budeme říkat. Jde totiž o to, že každá myšlenka také sama někam ukazuje a vede, a filosof ji musí sledovat, chce-li co nejlépe vědět, tj. rozpoznat, jaká to je myšlenka, zač stojí a co pro ni může a má udělat, aby se mohla „prosazovat“ (a to jak v myšlení, tak vůbec v životě). Zároveň však toto sledování myšlenky může filosofa odvádět od toho hlavního, totiž od hledání a rozpoznávání hlavních úkolů v dané situaci; ty úkoly totiž nejsou jen myšlenkové, jen filosofické. Někdy totiž vede určitá myšlenka do problematiky, která je úzce nebo dokonce výhradně spjata s určitým filosofování, s určitým typem filosofie, takže problémy, které se tu vynořují a musí být nějak pojednány a řešeny, jsou vlastně jen vnitřními problémy určité filosofie. Když takové zřetele nabudou vrchu, může se celá filosofie dostat nejen mimo zájem současníků, ale vysloveně mimo rámec současnost (aktuální) vůbec. Což pochopitelně vůbec neznamená, že to nemůže dopadnout nakonec tak, že o generaci nebo několik generací později nemůže něco z toho být rozpoznáno jako mimořádně důležité pro aktuální situaci o mnoho novější, mladší – ale bývá to spíše výjimkou. Nelze proto takové „výsostné“ soustředění na to, kam nějaká myšlenka nebo idea ukazuje, odmítat nebo bagatelizovat, ale je třeba si uvědomit, že eventuelní pozitivní efekt to může mít jen za určitých podmínek, totiž tehdy a tam, kde filosofie žije, tj. kde filosofové pracují a jsou zvědaví i na to, co takoví filosofičtí „poustevníci“ vlastně dělají. Jinak to propadne zmaru jako vše, na co nikdo nenaváže. (To je např. důležité při posuzování významu tzv. akademické filosofie, což nemusí spadat v jedno s tzv. „profesorskou“ filosofií, která je ne-filosofická, ale jen „o“ filosofii referující – a často bohužel až z druhé nebo třetí ruky.)
(Písek, 110128-3.)

Jan Patočka (1952)

Některý mladý člověk přečte snad to, co zde napsáno, a bude protestovat, že taková složitá cesta musí vést jen k úbytku tvořivosti. Povede zajisté k úbytku falešné, zdánlivé tvořivosti, která pracuje fantazií a nezná plného dosahu svých slov. Ve filosofii nejde tak o nové myšlenky, jako o prohloubení a osvojení myšlenek, k nimž géniové myšlení otevřeli cestu. Kdo to pochopí, může se časem stát i tvůrčím filosofem.
(Mládí a filosofie, in: Sebrané spisy, sv. I, Péče o duši 1, Praha 1996, str. 125.)