Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Milý Honzo,
jsem rád, že vůbec někdo na tu knížku (z jejíhož vydání jsem byl dost nervózní) nějak reaguje; že by někdo napsal kritickou recenzi, není u nás snad vůbec možné. Žel však, že ani Ty neuvádíš nic než své dojmy (a ještě velmi stručně, takže si asi všechno mám domyslet sám, např. proč ti „něco“ přijde jako dost podivné, ale ani mi – s jednou výjimkou – nesdělíš, co vlastně, a proč tam shledáváš rozpor s něčím jiným, s čím naopak souhlasíš, ale také zde nevím, oč jde). Jsem také obecně a za jiných okolností pro rozmluvu „tváří v tvář“, ale právě zde bych dal přednost přesným formulacím, k nimž je možno se vracet ne po paměti, ale jako k tomu, co bylo napsáno a co tedy „zůstává“.
Jako jedinou věcnou poznámku uvádíš příklad té mé „velké apodiktičnosti“, s níž se rozhoduji věnovat tomu, co se mění, „jako kdyby to šlo oddělit od toho, co zůstává a čím se jedině dá změna zjistit a poměřit“. Pokud vím, tak 1) rozdíly mezi změnami rychlými a pomalejšími nebo hodně pomalými lze měřit, i když nemáme „po ruce“ nic spolehlivě věčně a neměnně trvalého (což nemáme, aspoň o tom nic nevím – leda bys něco mohl mně neznalému uvést; ovšem v tom případě by výtka „velké apodiktičnosti“ musela být spíše adresována Tobě); relativně nejtrvalejší částice v nám známém Vesmíru je, pokud se ještě pamatuji, proton, jehož poločas rozpadu je prý mnohem delší než kdysi odhadovaná délka trvání celého našeho Vesmíru (dnes panuje mezi teoretickými fyziky spíš názor, že se Vesmír bude rozpadat čím dál pomaleji, takže velmi, velmi dlouho, ale bude se rozpadat, a to je změna). Po celou tu dobu ovšem v rámci Vesmíru budou vznikat a také zanikat některé protony, a to proto, že jejich vnitřní struktura není spjata se žádnou neměnnou trvalostí, ale naopak je to jen ohromně rychlé hemžení čehosi ještě mnohem menšího a stále se mrskajícího (zatím tomu někteří říkají superstruny, ale je to jen „názor“, nic „apodiktického“, jen matematicky vypočítaného). Jakékoli „konstanty“ jsou pouhou naší konstrukcí na základě rovněž konstruovaných „čísel“ a naší prací s nimi; zatím nikdo v reálném světě nenašel ani žádná čísla, ani žádné trojúhelníky či trojhrany, jenom tu a tam něco, co se jim trochu, ale ne zcela, a jenom po nějakou dobu podobá. A po tu dobu se nám může zdát, že tam nejde o žádnou změnu. – Takže je na Tobě, abys buď něco „reálného“ jako příklad neměnné trvalosti uvedl, anebo výtku mé „velké apodiktičnosti“ aspoň v tomto případě odvolal (anebo si ji nechal jen soukromě pro sebe jako svůj subjektivní dojem). Až na další tedy to opět beru ne jako věcnou výtku, ale jeho Tvé příliš apomiktické vyjádření osobního dojmu. (Nakonec ještě pouze in margine bych chtěl položit otázku: kdybys opravdu „měl“ něco, co se nemění, jak bys to vůbec chtěl „poměřit“ s tím, co se rychle nebo pomalu mění? To nechme pro budoucnost, kyne-li mi ještě nějaká.)
Ten druhý text, který komentuješ zevrubněji (asi proto, že je kratší), není „chartistický“, ale pochází „z dob Charty 77“, a tak je můj. Avšak i zde jsi poněkud jednostranný; ale nešť. Není mi jasno, jak daleko s tím „jemnějším rozlišováním“ různých „mocí“ chceš jít – to bys musel nějak vysvětlovat; zatím by mi stačilo, kdybys uvedl aspoň jeden – nebo raději několik málo různých – příkladů „možnosti „uplatnit svou vůli, případě i proti vůli jiných“, kdy takto chápaná „moc“ není vůbec nebezpečná (ten příklad, který Ty sám uvádíš, je dost pochybný, protože mluvit o bříze, která pomocí kořínků prosazuje svou „vůli“, je poněkud extravagantní; a to nemluvě o „nevůli“ cihel nebo malty na staré zdi; ale Ty se přec jen omezuješ na živé bytosti). A proto snad ani nemusím prokazovat, jak ona druhá „moc“, totiž v podobě „jakési kumulace lidských ‚mocí‘ ve společnosti“, nutně bývá a musí být daleko nebezpečnější než jen to individuální prosazování vůle jednotlivce (eventuelně několika málo jednotlivců). Právě tato kumulace musí být pod náležitou kontrolou, a to navzdory tomu, že se bez „moci“ a „pořádku“ nemůžeme obejít. Už z vlastní zkušenosti dobře vím, že udržovat v jistých mezích některou část vegetace na zahradě vyžaduje jisté úsilí; protože na to se ženou už takřka nemáme sil, musíme někoho občas zjednat, aby tu vznikající džungli podrobil troše „násilí“ (nevím, jak to děláte Vy v Hošťálkově ulici, ale já se často musím těch ušlechtilých travin, nemluvě už o jarních cibulovinách, kterých tady máme „přírodně požehnaně“, po odkvětu a v době čerpání sil na další rok, u Hedy přímluvně zastat před nerozlišující sekačkou). Oč nejen komplikovanější, ale zejména naléhavější je potřeba držet pod kontrolou onu „Herrschaft“ ve společnosti, která má stále znovu nezadržitelnou chuť se emancipovat ze své služebné role (pro lidi) a osobovat si „panování“ za hranicemi své omezené kompetence (nad lidmi)! Právě toto rozlišení mi u Tebe daleko víc a citelněji chybí (a osmašedesátníky „a jim podobné“ sem nepleť! Ty sofisto!).
O dialogu se znovu šířit – alespoň teď – nehodlám; zůstanu jen u jediné připomínky k tomu, co’s napsal. Dialog je něco docela jiného než jednání; rozdíl je především v tom, že v dialogu nezáleží na „pozicích“ stran, ale na dobré vůli myslet a setkat se s myslícím druhým, kdežto v „jednání“ jde o to vyjednat, sjednat (máme na to pěkný germanismus: „vyhandlovat“) nejvíc, co se jenom dá (s těmi kartami, které zrovna máme v ruce). Veřejná diskuse je zápas – a proto to nikdy nemůže být opravdový dialog. Proto také „přítomnost“ pravdy není „nutnou podmínkou pro dialog“, ale naopak: opravdový dialog je velmi příhodnou (byť nikoli nutnou) podmínkou pro to, aby se pravda vyjevila, a to pravda, o které účastníci dialogu původně nejspíš nevěděli, často ani nic netušili.
Zatím srdečně zdravím! (A velmi srdečně i paní Františku!) Zdar a sílu! L v H .
(z e-mailu Janu Sokolovi; Písek, 120707-1b.)