Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Tendence k „redukcionismu“, tj. k přehlížení některých „pravých“, tj. skutečných, ale pohledu, resp. přístupu vnějšího pozorovatele „nevnímatelných“ (tj. zvnějšku nevnímatelných) rysů „skutečnosti“, je nesporně prastará. Dalo by se možná docela oprávněně říci, že „vnímavost“ či citlivost (senzitivita) jedinců pro nepředmětné stránky skutečnosti je již jaksi „od přírody“ různá, různě intenzivní. Ale stejně nepochybně platí, že tato „vnímavost“ může a vlastně musí být pěstována, kultivována, tak říkajíc „broušena“, a tím také zdokonalována (nicméně na druhou stranu rovněž oslabována a aktivně, někdy až urputně zpochybňována, takže zase obrušována, otupována). Jde tedy o terén či pole zápasů a bojů nejrůznější podoby a rozdílného cílového zaměření. Vynález rituálů a především rituálních zvuků a výkřiků (z nichž se „vyvinul“ jazyk) byl dlouho provázen charakteristickými rysy „magičnosti“: každé slovo mělo původně magický charakter, protože přivolávalo i z velké dálky to, co nebylo přítomno, do přítomnosti, která však mohla být (některými urputníky) odhalována jako „neskutečná“. I v tomto případě – tak jako ve všech vůbec – je třeba se vystříhat oné tendence k účelovému zjednodušována, tj. k redukcionismu. Všude tam, kde k redukcím a redukcionismu dochází, musí být filosof ve střehu a musí náležitě a výrazně protestovat.
(Písek, 111215–1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Každá myšlenka se vyznačuje tím, že se k něčemu odnáší, že na něco míří, že není prostě a pouze určitým myšlenkovým aktem, výkonem, ale že se vztahuje k něčemu dalšímu, co není její součástí ani složkou. Proto mluvíme o její intencionalitě, neboť jde o její aktivní vztahování, nikoli o pohled zvnějšku. A stalo se běžným zvykem mluvit o tom, k čemu se myšlenkový akt vztahuje, jako o jeho „předmětu“. Zároveň však slovo „předmět“ má ještě jiný význam, neboť je chápán (ať už vědomě či nevědomky) jako charakteristický rys určité věci, a to bez ohledu na to, zda se k ní nějaké myšlení vztahuje nebo nevztahuje. V prvním smyslu to, co se stane předmětem nějakého myšlenkového aktu, se samo nijak nemění – to, že něco míníme nebo že na něco myslíme, nepřidává tomu míněnému nebo myšlenému nic navíc, ale ani z něho nic neubírá: tím, že je něco míněno, nestává se nikterak čímsi předmětným nebo aspoň předmětnějším, než bylo (nebo je), i když míněno nebylo (není). Naproti tomu způsob myšlení, kterým celá staletí, ba dokonce půl třetího tisíciletí ovlivnili evropské (západní) myšlení staří Řekové, je – jak říkáme – zpředmětňující, tj. už jen tím, že je nějaká věc (skutečnost) tímto způsobem míněna (myšlena), bere ji toto zpředmětňující myšlení jako předmětnou, a to i když předmětná není, ať už je tomu tak, že není předmětná vůbec nebo že na svou předmětnost (předmětnou stránku) nemůže a nesmí být omezována, redukována. Ponětí o tom, že některé skutečnosti nemohou a nesmí být chápány jako předmětné, se ovšem v posledních tak dvou staletích silně rozšířilo, jak o tom svědčí dokonce slovní formulace. A tak musíme brát na vědomí, že učinit něco „předmětem“ svých úvah, nemůže a nesmí nezbytně znamenat, že to zpředmětňujeme, že to proměňujeme svým přístupem na předmětnou skutečnost, tedy na „předmět“ ve smyslu ontologickém. A pokud tak přece jen činíme, musíme to rozpoznávat jako chybu svého zpředmětňujícího přístupu.
(Písek, 140622-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

V jistém smyslu (a ovšem mutatis mutandis) lze jednu Hérakleitovu myšlenku vztáhnout na „ryzí nepředmětnost“ (pro Hérakleita logos), i když verbálně (ve formulaci) je vztažena k nepojmenovanému Apollónovi: „Vládce, jehož věštírna je v Delfách, ani nemluví, ani neskrývá, nýbrž naznačuje.“ (Jde o zl. B 93.) Sama struktura tohoto vlastně nefilosofického „obrazu“ je atraktivní. Ryzí nepředmětnost „vládne“, ale nemá „váhu“, dokonce ani v podobě vyslovení či slova (natož něčeho „fyzicky“ předmětného). Proto nemůže být ztotožněna se žádnou formulací, se žádným ustanoveným příkazem ani zákonem, ani s nějakou pevně závaznou normou. Ale to vůbec neznamená, že by byla něčím utajeným, skrytým, vymykajícím se porozumění a pochopení. Ryzí nepředmětnost (pro Hérakleita logos) je nedosažitelná, neuchopitelná pro nás (pro člověka, eventuelně – v našem pojetí – pro subjekt v celé myslitelné šíři, tj. z jeho strany, z jeho rozhodnutí a přičinění), ale naopak sama „aktivně“ („spontánně“) k němu přichází v podobě náznaku, jakési bezeslovné „nápovědi“, naším termínem „nepředmětné výzvy“, „nepředmětného apelu“, „oslovení beze slov“: logos nemluví, ale naznačuje.
(Písek, 120407-1.)