Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

Křesťanská (popravdě teologická, dogmatická) myšlenka o „stvoření z ničeho“ vlastně zavádí koncepci původu z „ničeho“ resp. z „nicoty“, a to zřejmě v polemice proti řecké všeobecně rozšířené myšlence nějaké věčné arché, event. archai, případně také věčných počátků (stoicheia). Tato myšlenka, pokud ji náležitě domyslíme, nepřipouští jako předpoklad chápání „Stvořitele“ jako někoho nebo něčeho „skutečného“, tj. „jsoucího“, co by tu mohlo obstát vedle „nicoty“ resp. proti ní. Pak ovšem nezbývá než buď rozšířit chápání „jsoucen“ a „jsoucnosti“, anebo rozšířit chápání „skutečnosti“, a to tak, že příslušným pojmem zahrneme nejen jsoucí, ale také nejsoucí (jsoucna i nejsoucna). Když Nietzsche mluví o specificky křesťansky-morálním výkladu nihilismu (odlišném tedy od jiných nihilismů), vůbec nemá na mysli žádný úpadek, který by mohl být něčím způsoben, vyvolán, nýbrž spíše o jakýsi vnitřní rozklad a zánik křesťanství na jeho vlastní „morálku“, kterou křesťanství v duchu smyslu pro pravdivost vysoce rozvinulo (Nietzsche připomíná tezi „Bůh je Pravda“ – „Gott ist die Wahrheit“ – in: Der europäische Nihilismus, Wille zur Macht, Leipzig 1906, S. 7). Pozoruhodně pak působí srovnání s Nietzschovou myšlenkou z roku 1884, že lidstvo možná uhyne na pravdu (a sám volá: Nechť! – Wohlan! – 4581, S. 88 – 25 [305] – o našem „pokusu s pravdou“ – ř. 24-25); a také, že nejvyšší stupeň morality se obrací pokusně proti sobě samé (tamtéž, S. 146 – 25[503]). Zdá se dokonce, že se vší důkladností domyšleno, vlastně neplatí a nemůže platit to, co napsal v uvozovkách, totiž „Nichts ist wahr, alles ist erlaubt“ (dtto, S. 88 – 25 [304], v tom smyslu, že „nic není pravda“. nýbrž naopak že pravda, to pravé je právě nic, nicota (a ovšem chápaná pozitivně, velmi pozitivně ! – to „ne-jsoucí“).
(Písek, 130917-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Jestliže přijmeme za svou myšlenku, že všechno skutečné se děje, že svět je dění, a dále, že toto dění spočívá v událostech (pravých i nepravých), pak musíme dříve nebo později dospět k závěru, že každá událost musí nějak začít, proběhnout a posléze skončit. Pokud pravá událost (tj. pravé jsoucno) pojme či zahrne do svého průběhu ještě průběh jiných událostí/jsoucen, můžeme pochopitelně zjišťovat, že leccos z určité události této události předcházelo, podobně jako naopak leccos může ještě pokračovat ve svém běhu i poté, co ona dočasně je v sobě (v sebe) integrující událost již skončila. To však nám nesmí zastřít skutečnost, že každá pravá událost/pravé jsoucno musí jak svůj průběh, tak i eventuelní (ale nejčastěji se vyskytující) dočasnou (a někdy jen relativní) integraci jiných událostných dění sama vykonávat, a to od samého počátku, a až do samého (svého) konce. Ani začátek (počátek), ani konec jsoucna/události tím ovšem není relativizován ani oslaben, neboť vždycky musíme počítat s tím, že nějaké jeho (její) složky či součásti mohou mít svůj vlastní počátek ještě dříve než samo toto jsoucno/událost, stejně jako některé takové složky či součásti mohou přetrvávat ještě i potom, co samo jsoucno/událost již skončilo. Nic z toho, co nějaké události předcházelo, nemůže být považováno za „příčinu“ jejího skutečného počátku (ledaže by vůbec nešlo o svébytnou událost); takže každá skutečná událost/jsoucno počíná tím, že vzniká (stává se skutečností) z „ničeho“. A naprosto analogicky každá taková událost končí v „ničem“ resp. do „ničeho“, a to bez ohledu na to, že z ní ještě nějakou dobu „zůstávají“ nějaké „pozůstatky“, relikty, které do jejího průběhu byly nějak spolu-pojaty, vintegrovány, zapojeny, ale nyní toto zapojení bylo ukončeno, zrušeno (v některých případech mluvíme o tom, že ona proběhnuvší a nyní končící událost/jsoucno se začala „rozkládat“). Tak dospíváme k pochopení, že vše, co yse děje, začíná (vzniká) z „ničeho“, a po té, co proběhne, zase do „ničeho“ zaniká, v „ničem“ končí. A tak si můžeme klást otázku: znamená tato okolnost, že to, co v ničem počíná a do ničeho opět končí, je po celou dobu svého průběhu „ničím“? Každodenní zkušenost bvy nás ovšem usvědčovala z omylu: to, že události/jsoucna mohou na sebe reagovat, mohou na sebe navazovat a dokonce mohou vytvářet (spolu s jinými) jakási složitější, komplikovanější události/jsoucna, z nichž některá mohou být dokonce daleko trvalejší než ta původní, nižší, ale že i ta nejtrvalejší mohou zase vytvářet události/jsoucna ještě komplikovanější (komplexnější), byť méně trvalá – to vše svědčí jednoznačně pro to, že celý obrovský, složitě uspořádaný (i chaotický) svět všech skutečností není žádnou pouhou „nicotou“, i když svůj původ v „nicotě“ nepochybně má a i když vposledu v nicotě jednou (asi) skončí.
(Písek, 140424-1.)

Friedrich Nietzsche (1884)

Herolds Rufe
reich an Geist
aus Nichts und Witz geschaffen
28 [37]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 315.)

František Xaver Šalda (1934)

Tedy ty literární nicky pracují hlavně pomluvami a lžemi, jakož bylo a bude až do skonání světa. Kdo nedovede myslit, musí pomlouvat a klevetit; jinak by se musil oběsit.
(Kaliban přichází, in: 3162, Šaldův Zápisník, Praha 1934-35, s. 97.)

Stephen W. Hawking (1988)

Inflační modely by také mohly vysvětlit, proč je ve vesmíru tak mnoho hmoty. V pozorovatelné části vesmíru se nachází přinejmenším 1080 částic. Odkud se vzaly? Na to kvantová mechanika odpovídá, že částice vznikly z energie v podobě dvojic částice-antičástice. A z čeho vznikla energie? Hmota vesmíru má kladnou energii. Působí ovšem sama na sebe gravitační přitažlivostí. Dva kusy hmoty, které jsou blízko sebe, obsahují méně energie než stejné dva kusy hmoty ve větší vzájemné vzdálenosti, poněvadž na jejich oddálení proti síle gravitace musíme určitou energii vynaložit. V tomto smyslu má gravitační pole zápornou energii. V případě prostorově stejnorodého vesmíru lze dokázat, že záporná energie gravitačního pole přesně ruší kladnou energii ostatní hmoty, takže celkový energetický obsah je nulový.
Dvakrát nic je zase nic. Vesmír může zdvojnásobit kladnou energii hmoty a zároveň zdvojnásobit zápornou gravitační energii, aniž se celková energie jakkoli změní. V průběhu normálního rozpínání k tomu nedochází a hustota energie s narůstajícím objemem vesmíru klesá. Celková energie hmoty se však znásobuje během inflační expanze. Z Guthova modelu vyplynulo, že v inflačním období se hustota energie podchlazeného vesmíru nemění; když vesmír zdvojnásobí svůj rozměr, zdvojnásobí se zároveň kladná energie hmoty i záporná gravitační energie, takže celkový obsah energie zůstane na nule. Během inflační fáze rozměr vesmíru mnohokrát vzroste, takže i energie využitelná k tvorbě částic je nesmírně veliká. Guth jedenkrát poznamenal: „Říká se, že z ničeho jen nic pochází. Přesto je vesmír ztělesněním právě opačného principu v nejvyšší dokonalosti.“
(6806, Stručná historie času, Praha 1991, s. 128.)