Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka
Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Nihilismus: Heidegger a Nietzsche | Nihilismus u Heideggera | Heidegger a Nietzsche
Pavel Kouba
(1996)
Heidegger má – vedle Löwitha a Jasperse – nespornou zásluhu v tom, že již ve třicátých letech řadil Nietzscheho, tehdy ještě chápaného spíše jako filosofujícího spisovatele a esejistu, mezi myslitele zásadního významu. Postavil jej ale příliš jednoznačně do ontologické linie metafyziky, předvedl ho jako filosofa, jehož ústředním motivem je otázka po bytí a který se od ostatních myslitelů této tradice liší pouze svou verzí odpovědi. Výrazem toho je i okolnost, že se Heidegger téměř výlučně soustřeďuje na pozdní Nietzschovu pozůstalost a v podstatě ignoruje velkou část jeho vydaného díla. Pro většinu mladších Heideggerových následovníků však Nietzsche nedává jen jinou odpověď na tradiční otázku: Nietzsche se jinak ptá, něco jiného od filosofie očekává, či lépe řečeno – liší se od metafyzické tradice právě tím, že od filosofie již cosi podstatného neočekává. Neočekává, že bychom se díky filosofickému myšlení mohli vztahovat přímo k „bytí samému“, nebo že by prostřednictvím tohoto myšlení „bytí samo“ mohlo promlouvat. Heidegger je naproti tomu v tomto bodě přinejmenším dvojznačný a současní myslitelé mu často vytýkají, že jeho způsob vyjadřování svádí k představě, že bytností člověka může promluvit i „bytí samo“; je-li bytí zapomenuto, je-li ve svém scházení příslibem sebe sama apod., pak to sugeruje možnost „příchodu“ nejsoucího bytí samého – arci nikoli přičiněním a zásluhou člověka. Bytí samo určuje nadto u Heideggera skutečnost skutečného, a zůstává proto umožňujícím základem jsoucna, byť nikoli základem objektivním (příčinou), ani subjektivním (a priori). Heidegger popírá jsoucnost tohoto základu a vyjímá jej z dosahu člověka, dějinné bytí je skryté, nemanipulovatelné a nejsoucí, avšak zůstává fundamentem; i v onticko- ontologické diferenci zůstává zachována myšlenka jednosměrné závislosti jsoucna na bytí.Heideggerovo řešení otázky nihilismu je neobyčejně důvtipné, neboť nenabízí žádné nové nejvyšší jsoucno, přijímá bez vý/hrad skutečnost rozpadu všech metafyzických idejí, avšak zároveň chápe „nicotu“, která se tak ohlašuje, pozitivně (s trochou zlomyslnosti bychom mohli říci: obrací její hodnocení) a využívá jí pro zachování nosné fundační struktury. Svědčí o tom i dalekosáhlé paralely mezi Heideggerovou kritikou nihilismu romantického; v obou případech se po ztrátě boha staví na jeho místo lidský tělesný subjekt, ničím neomezený, ničemu nepodřízený, který vládne vším podle své libovůle, a tedy destruktivně. Scházení boha či bytí může být v takové epoše eklatantního nihilismu tím nejautewntičtějším vztahem k němu. Podobnou myšlenkovou figuru najdeme ostatně i u J. Patočky, samostatně a výrazně provedenou například v Negativním platonismu.Tento moment je v Heideggerově pojetí nihilismu nesporně přítomen, a novější myslitelé vytýkají proto Heideggerovi nedůslednost. Jestliže podle Heideggera bytí není jsoucí, je něčím zcela jiným, „jest ničím“, pak pro většinu těchto myslitelů bytí nenjí ničím než různými způsoby zjevnosti jsoucna, tzn. bytí „samo“ není ničím. Heidegger odmítá podle nich přijmout nihilistické konsekvence své koncepce bytí, tzn. nahlédnout, že bytí samo není nic než to, jako co se „událo“, tedy nic než různé podoby a formy zjevnosti jsoucna. V tomto smyslu je bytí vždy jen stopou, zanechanou otevřenou hrou měnící se zjevnosti, je to – řečeno s Nietzschem – vždy jen „nutný omyl“. K překročení metafyziky nevede potom připomínání zapomenutosti skrytého bytí, překročením metafyziky je právě tato „zapomenutost“ dovedená do důsledlů, tj. důsledný nihilismus: bytí není nic než své události.
(Heidegger a problém nihilismu, in: 7521, Praha 1996, s. 47-48.) 04-01 st.; (93-06)
vznik lístku: leden 2004
Nihilismus
Friedrich Nietzsche
(1885-86)
3 [127]
Der Nihilismus steht vor der Thür: woher kommt uns dieser unheimlichste aller Gäste? –
I.1. Ausgangspunkt: es ist ein Irrthum, auf „sociale Nothstände“ oder gar auf Corruption hinzuweisen als Ursache des Nihilismus. Diese erleuben immer noch ganz verschiedene Ausdeutungen. Sondern in einer ganz bestimmten Ausdeutung, in der christlich-moral steckt der Nihilismus. Es ist die honnetteste, mitfühlendste Zeit. Noth, seelische, leibliche, intellektuelle Noth ist an sich durchaus nicht vermögend, Nihilismus d.h. die radikale Ablehnung von Werth, Sinn, Wünschbarkeit hervorzubringen
2. Der Untergang des Christenthums – an seiner Moral (die unablösbar ist –) welche sich gegen den chritlichen Gott wendet (der Sinn der Wahrhaftigkeit, durch das Christenthum hoch entwickelt, bekommt Ekel vor der /126/ Falschheit und Verlogenheit aller christlichen Welt- und Gechichtsdeutung. Rückschlag von „Gott ist die Wahrheit“ in den fanatischen Glauben „Alles ist falsch“. Buddhismus der That …
3. Skepsis an der Moral ist das Entscheidende. Der Untergang der moral Weltauslegung, der ungeheuere Kraft gewidmet worden ist – erweckt das Mißtrauen ob nicht alle Weltauselegungen falsch sind –) Buddhistischer Zug, Sehnsucht in´s Nichts. …
(Nachlaß, in: 4582, SW Bd. 12, München-Berlin 1980, S. 125-26.)
vznik lístku: duben 2003
Nihilismus u Nietzsche
Pavel Kouba
(1996)
Nietzschův nihilismus je odmítnutím představy posledního základu či pravdy samé; rozlišování původního a odvozeného, pravého a nepravého se u něho odbývá vždy ve světě, a je tudíž obecně vzato „pohyblivé“, ale zároveň – na rozdíl od postmoderní „hry bez pravdy a původu“ – v dané situaci také nutné a opodstatněné. Rovněž bytí má ve světě různé významy: je bytím jsoucna a žádným „nic“, a zároveň je „zcela jiné“ než jsoucno a totožné s nicotou. U Nietzscheho však tyto významy nejsou spojeny v jednotu, ani se jednoduše nevylučují, ochovávají si oba svou platnost a podílejí se na teroetickém rozklenutí dvojznačného prostoru světa. Tuto dvojznačnost se snaží postihnout i Heidegger, jenž však pokládá za nutné myslet obě určení jako jednotu. Výsledná Heideggerova koncepce nihilismu má potom zvláštní charakter, jímž se prozatím vyznačuje i většina dalších kroků k dekonstrukci metafyziky: lze ji pokládat jak za pokus uchovat fundační strukturu v negativním modu, tak za pokus tuto strukturu negovat; obě řešení by však z hlediska Nietzscheho byla poslední, a tedy nihilistická.
(Heidegger a problém nihilismu, in: 7521, Praha 1996, s. 49.)
vznik lístku: leden 2004
Metafyzika – obnova
Ludwig Landgrebe
(1958)
V rámci německé filosofie bylo toto odklánění od pozitivismu a materialismu a od spatřování ideálu v exaktních vědách chápáno v době po první světové válce jako „vzkříšení metafyziky“ (jak se také jmenuje často připomínaná kniha Petra Wusta). Tento obrat je třeba chápat z více hledisek. Když byl otřesen optimismus doby před první světovou válkou,, pro který byla charakteristická víra ve vědu, stalo se také sporným určovat podstatu filosofie jako pouhou vědeckou teorii a kritiku poznání, jak se dělo na přelomu století. Filosofové si uvědomili, že nestačí pouze diskutovat o metodách a uvažovat o problému, jak je možná věda, což bylo typické zejména pro novokantismus. „Hlad po realitě“, po „nezkrácené skutečnosti“, který se proti tomu prosazoval, vyvolal požadavek vyrovnat se bezprostředně s „věcí samou“ – heslo, které vyhlásil pozitivismus konce 19. století, chápaje je svým způsobem, a které bylo potom pojato do Husserlovy fenomenologie.3 Smyslem onoho požadavku bylo nevycházet při výkladu světa a jsoucna vcelku ze zkušenosti, kterou nám o něm zprostředkovala věda, jako by „vědecký obraz světa“ v sobě již zahrnoval svět sám, ale klást otázky, které jdou až za tento vědecký výklad, ptát se po tom, co je jsoucno předtím, než je vyloženo vědou, a pochopit sám tento výklad jako výsledek toho, jak se život vyrovnává se světem. Byl-li pro konec 19. století vědecky vyložený svět a jeho kultura poslední nespornou daností, je nutno chápat hnutí začínající po první světové válce jako výsledek /17/ definitivního zhroucení tohoto pojetí. Tak bylo možno pojímat „vzkříšení metafyziky“ ve dvojím smyslu: jednak jako „obrat k objektu“, k jsoucnu v jeho rozmanitosti a v jeho podstatných určeních, obrat, jeho vlastním tématem je podstata věcí, prostá faktická existence, kterou lze uchopit eidetickým názorem:4 na druhé straně je toto vzkříšení metafyziky chápáno jako návrat k živému subjektu a jeho tvořivé aktivitě, která je základem všech výtvorů vědy a kultury.
(5672, Filosofie přítomnosti, Praha 1968, str. 16-17.)
vznik lístku: srpen 2011
Nejsoucnost a „realita | Nihilismus jako teorie „reality“
Koffi Cadjehoun
(2012)
Limite du nihilisme comme théorie du réel : le non-être et ses synonymes sont toujours assujettis à l'être.
Publié par Koffi Cadjehoun à l'adresse 08:22 – jeudi 20 septembre 2012.
(Soit dit en pensant .)
vznik lístku: září 2012