LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

František Xaver Šalda (1919)

Aby mně bylo rozuměno: i moderní cestopis může a musí prodlévati na věcech vnějškových, na jevech vnějšího světa, ale /111/ musí vésti si při tom s takovou opravdovostí, že má právo napsati na svou první stránku: Tak jsem to viděl. Zrak má také svou logiku, svou zákonnost, která se ověřuje postupem času; a která vede také od vnějšku k nitru a dovoluje činiti závěry z onoho na toto.
(Cestopis, jaký nemá být, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 110-11.)
[původně: Venkov 5.10.1919, č.241, s. 2-3; pak znovu in: Časové a nadčasové, str. 372-377.]

Ladislav Hejdánek (2015)

Otázkou je, jak vlastně zakoušíme (nebo můžeme zakoušet) nitro či niternost. Za nepochybné můžeme považovat, že nějak zakoušíme (můžeme zakoušet) své vlastní nitro. (Právě proto se pokoušel Descartes založit filosofii, tj. položit jí základ, na údajně evidentní zkušenosti, že pochybujeme, přesněji: že já pochybuji. Nejde o to, zda právem či neprávem, zda správně či nesprávně, ale to, že pochybuji, je mi – údajně – zřejmé bez jakéhokoli zprostředkování přes cokoli vnějšího: když pochybuji, zároveň vím, že pochybuji. A je naprosto lhostejné, čeho se mé pochybování týká.) Což ovšem neznamená, že naše zakoušení vlastního nitra je úplné nebo aspoň dostatečné; právě naopak můžeme mít právem za to, že do svého vlastního nitra „pohlížíme“ jen částečně, že je „zachycujeme“ jen neúplně a zejména že naše pozornost je především a takřka vždycky odváděna k vnějšímu světu, k vnějším věcem, k okolí a okolnostem. Jsou to ostatně většinou zase okolnosti, které nás v určitých situacích vědou k pozorování a ke zkoumání vlastního nitra, což znamená, že se pak ke svému nitru jakoby vracíme, a to tak, že se musíme nejprve odvrátit od věcí vnějších, „předmětných“.
(Písek, 150119-1.)