Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Šalda cituje (Zápisník IV, str. 260-61) francouzského básníka (Marcela Schwoba), který říká: „A tak nové umění se podobá jaksi obrazoborectví. Neboť všecka stavba je sdělána z trosek, a nic není nového na tomto světě, pouze tvary. Ale nutno zničiti tvary.“ Je to krásný doklad jakéhosi hlubokého atavismu, který navíc na sebe bere jakousi ničivou vášnivost: na světě není nic nového („nihil novum“), a pokud něco nového je, je třeba to zničit! Proč zničit? Protože nás to vlastně ohrožuje! A je to ještě spojeno s falešnou „metafyzikou“ (přesněji pseudo-metafyzikou), připomínající Eleaty, jen s tím rozdílem, že těm vůbec nepřišlo na mysl, že by bylo třeba něco „nového“ ničit, už jen proto, že nic nového není, neboť není ani minulost, ani přítomnost, ani mnohost, ani pohyb (a tudíž ani aktivita). Eleatům nikdy nepřišlo na mysl, že by ono „jedno a veškero“ opravdu znamenalo nejen anihilace veškerého dění, ale také lidského života. (Je ostatně s podivem, že sám Parmenidés stále ještě o tom „jednu a veškeru“ uvažoval tak, že připouštěl jakýsi „tvar“, totiž „okrouhlost“, tedy cosi prostorového.)
(Písek, 111009-2.)

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Heil euch, biedere Engländer
Eurem Darwin heil, verständ er
Euch so gut wie als sein Vieh!
Billig ehrt ihr Engeländer
Euren Darwin hoch, verständ er
Auch nicht mehr als Zucht von Vieh.
Heißt die Majestät verletzen
Majestatem genii !
Nur – zu Goethen ihn zu setzen
28 [46]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)

A. Halder – M. Müller (1988)

existenziell (lat.), das unmittelbare Dasein eines Einzelnen, bestimmten Menschen betreffend, im Unterschied zu existenzial = (fundamental-)ontologisch zum Dasein des Menschen als solchem gehörig.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Freiburg etc. 1993 [11988], S. 86.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Es ist nun zu sehen, welche Gestalt das Innere und Äußere in seinem Sein hat. Das Innere als solches muß ebensosehr ein äußeres sein und eine Gestalt haben wie das Äußere als solches; denn es ist Gegenstand oder selbst als seiendes und für die Beobachtung vorhanden gesetzt.
(2239, Phänomenologie des Geistes, ed. Hoffmeister, Leipzig 51949, S. 199.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Tady se musíme hned na začátku rozhodnout: jsme ochotni se zabývat otázkou skutečně „nového“, anebo na „nové“ nevěříme a jsme přesvědčeni, že pod sluncem nikdy není nic nového, a že všechno, co se zdá být novým, můžeme vposledu odhalit jako již dávno staré? To je základní rozdíl dvojího přístupu, o kterém nelze předem rozhodnout na základě nějakých zkušeností, protože veškeré zkušenosti s novým mohou být vždy zpochybněny tím, že zatím se nám to jako nové jen zdá, protože toho dost nevíme, abychom poznali, že to vlastně nové není. Taková – ovšem vůbec nezdůvodněná – umanutost je ovšem především obrovskou překážkou dotazování, a tím vskutku filosofického myšlení. Vzít naopak myšlenku „nového“ a „novosti“ (= nebývalosti resp. neodvozenosti z čehokoli již bylého, již předchůdného) opravdu vážně znamená tázat se po „vzniku“ či spíše „zrození“ něčeho z „ničeho“, ba z „nicoty“ (ovšem nechápané brutálně metafyzicky jako popření všeho vůbec). A tak se otázka po „novém“ a „novosti“ nutně stává jednou z bran vstupu do světa (sféry) ne-předmětnosti, neboť ona „nicota“, kterou je ovšem třeba také vážně zkoumat, nemá vůbec předmětnou stránku, takže o ní můžeme mluvit jen jako o „ryzí nepředmětnosti“ (a v mém pojetí o „pravdě“).
(Písek, 130817-2.)