Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Immanuel Kant (1783)

Jsou učenci, jejichž filosofií jsou dějiny filosofie (jak staré, tak nové); pro ty tato Prolegomena sepsána nejsou. Ti musí počkat, až jiní, kteří se snaží čerpat přímo ze zdropů rozumu, provedou svou věc, a pak teprve budou na řadě oni, aby podali světu zprávu o tom, co se stalo. Celkem se podle jejich mínění nedá říci nic, co by už nebylo řečeno jindy, a to má ve skutečnosti platit také jako předpověď všeho příštího. Neboť protože lidské rozvažování mnoho století těkalo rozmanitým způsobem po nesčetných předmětech, může se lehce stát, že by se ke všemu novému dalo nají něco starého, co by se mu nějak podobalo. /38/
… /39/ …
Ptát se, zda nějaká věda je též vůbec možná, předpokládá, že pochybujeme o její skutečné existenci. Taková pochybnost ale uráží každého, jehož celé jmění spočívá možná v tomto domnělém klenotu; proto ať se ten, kdo takovou pochybnost vypustí z úst, připraví na odpor ze všech stran. Jedni, v pyšném vědomí svého starého majetku, právě proto považovaného za zákonný, budou na něho shlížet s pohrdáním, třímajíce v rukou svá metafyzická kompendia; jiní, kteří nevidí nic, než co je shodné s tím, co už viděli někde jinde, mu nebudou rozumět, a tak všechno zůstane po nějakou dobu při starém, jako kdyby se nebylo přihodilo zhola nic, co by dovolovalo přivodit brzkou změnu nebo v ni aspoň doufat.
(6062, Prolegomena ke každé příští metafyzice …, Praha 1972, str. 37 a 39.)

Immanuel Kant (1783)

Es gibt gelehrte, denen die Geschichte der Philosophie (der alten sowohl, als neuen) selbst ihre Philosophie ist, vor diese sind gegenwärtige Prolegomena nicht geschrieben. Sie müssen warten, bis diejenigen, die aus den Quellen der Vernunft selbst zu schöpfen bemöhet sind, ihre Sache werden ausgemacht haben, und alsdenn wird an ihnen die Reihe sein, von dem Geschehenen der Welt Nachricht zu geben. Widrigenfalls kann nichts gesagt werden, was ihrer│Meinung nach nicht schon sonst gesagt worden ist, und in der Tat mag dieses auxch als eine untrügliche Vorhersagung vor alles Künftige gelten; denn da der menschliche Verstand über unzählige Gegenstände viele Jahrhunderte hindurch auf mancherlei Weise geschwärmt hat, so kann es nicht leicht fehlen, daß nicht zu jedem Neuen etwas Altes gefunden werden sollte, was damit einige Ähnlichkeit hätte.
(Prolegomena …, in: 4595, Schriften – Werkausgabe Bd V, S. 113 – A 3, 4, 5.)

Immanuel Kant (1783)

Zu fragen: ob eine Wissenschaft auch wohl möglich sei, setzt voraus, daß man an der Wirklichkeit derselben zweifle. Ein solcher Zweifel aber beleidigt jedermann, dessen ganze Habseligkeit vielleicht in diesem vermeinten Kleinode bestehen möchte; und daher mag sich der, so sich diesen Zweifel entfallen läßt, nur immer auf Widerstand von allen Seiten gefaßt machen. Einige werden in stolzem Bewußtsein ihres alten, und eben daher vor rechtmäßig gehaltenen Besitzes, mit ihren metaphysischen Kompendien in der Hand, auf ihn mit Verachtung herabsehen; andere, die nirgend etwas sehen, als was mit dem einerlei ist, was sie schon sonst irgendwo gesehen haben, werden ihn nicht verstehen, und alles wird einige Zeit hindurch so bleiben, als ob gar nichts vorgefallen wäre, was eine nahe Veränderung besorgen oder hoffen ließe.
(Prolegomena …, in: 4595, Schriften – Werkausgabe Bd V, S. 114 – A 6.)

Konrad Lorenz (1983)

Jak jsem vyložil v první části /zvláště ve 3. kapitole), jsou při programování lidské sociální ontogeneze „předvídány“ jisté mechanismy, které vedly v dosavadních podmínkách kulturního vývoje k nalezení životně nezbytné střední cesty mezi lpěním na získaných strukturách a jejich odstraňováním a rekonstrukcí.
Mudrc Ben Akiba prý řekl: „Všechno zde již bylo.“ Když vyslovuji v přednášce varování před ztrátou tradice u dnešní mládeže, velice často se mi namítá, že staří si s mladými nikdy nerozuměli a že dosud žádná kultura na konflikt po sobě jdoucích generací nezanikla. Již jsem uvedl, že světové dění je nikdy neopakuje. Princip „Nic z toho, co nastane, zde ještě nebylo“ se týká jak dnešní situace lidstva, tak všech stupňů fylogenetického a historického dění.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 151.)

Ladislav Hejdánek (1990)

Hlavní význam dialogu tedy nespočívá v našem vztahu k druhému člověku, ale ve vztahu k tomu, co se možná teprve ukáže být tím pravým pohledem na věc, která je předmětem našeho rozhovoru a společného uvažování. Naslouchajíce jeden druhému a jsouce tak otevřeni k něčemu, o čem předem nevíme, co to je a jak to bude vypadat, můžeme jeden nebo druhý dostat „nápad“, může se jednomu z náš nebo i několika „udělat myšlenka“, a v některých případech dokonce správná, pravá myšlenka: může nás oslovit pravda. Vyučeni dialogem v pozornosti vůči druhému a vůči tomu, co nového, nepředvídaného nám řekne, nebudeme vůči oslovení pravdy hluší a slepí, nebudeme onen nenápadný a tichý její hlas překřikovat svými vlastními myšlenkami a svými vlastními monology. Nasloucháním druhému vytrénujeme svou pozornou otevřenost vůči čemusi nečekanému a nové tak, že se naučíme naslouchat pravdě samé.(Otištěno in: Lidové noviny roč. 3, č. 10, 7.2.1990, s. 2.)