Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2006)

Problém „novosti“ a „nového“ spočívá hlavně v jisté tradiční předpojatosti, která všechno „nové“ chce relativizovat jako „zdánlivě nové“. „Nové“ je interpretováno jako něco, co „tu“ nebylo; všechen důraz spočívá na slůvku „tu“, protože se tím vůbec nemá vyloučit, že někde jinde a někdy jindy už to „bylo“, že se to už „vyskytovalo“. Proto je zapotřebí chápání „novosti“ a „nového“ nejen upřesnit, ale zejména rozlišit různé typy či druhy „novosti“ a „nového“. Tak např. je třeba rozlišit mezi tím, co tu sice ještě (nikdy a nikde) nebylo, ale co představuje jen nevýznamnou a nezajímavou variantu (rekompozici) ,náhodného‘ původu (přičemž ovšem je zapotřebí ještě blíže vymezit, co se rozumí náhodou a náhodností), a potom mezi tím, co ke svému vzniku potřebovalo mnohem víc než pouhou náhodu a než pouhou shodu náhod, co však navzdory takovému předpokladu nějakého organizujícího činitele představuje vskutku něco nejen dosud nebývalého, ale něco lepšího, komplexnějšího, vyšší kvality nebo úrovně, co však má šanci se udržet resp. předat svou kvalitu dál, jiným „novým“ jsoucnům.
(Písek, 060126-2.)

Jan, apoštol ()

5I řekl ten, kterýž seděl na trůnu: Aj, nové činím všecko. I řekl mi: Napiš to. Neboť jsou tato slova věrná a pravá. 6I dí mi: Již se stalo. Jáť jsem Alfa i Omega, počátek i konec ....
(Zjevení 21, 5)
(Nový Zákon, podle vydání Kralického z r. 1601, Kutná Hora, 1941, str. 266.)

Claude Lévi-Strauss (1955)

Jeden vtipný a zlomyslný člověk definoval Ameriku jako zemi, která od barbarství přešla k dekadenci, aniž poznala civilizaci. Tento výrok by se mohl s větším právem vztáhnout na města Nového světa: přecházejí od novosti k zchátralosti, aniž prodlí ve stavu starobylosti. ... Ono prodlení mimo proud času, k němuž vybízí monumentální architektura, onen život bez věku, tak charakteristický pro nejkrásnější stará města, která nejsou už jen nástroji urbanistické funkce, ale předměty nazírání a kontemplace – to je něco, co americká města nikdy nepoznají. ...
(2871, Smutné tropy, Praha 1966, př. Jiří Pechar, str. 63.)

Emanuel Rádl (1905n.)

... SWAMMERDAM správně rozpoznal, , že jádro tohoto „učení o metamorfóze“, jak je nazýval HARVEY, není daleko od víry v transmutaci kov ů: jako prý kovy vznikají ve vnitřku země (z vody) a mění se ve rtuť, která se v rukou šikovného alchymisty náhle překová v pravé stříbro nebo zlato, tak se podle HARVEYE jednotlivé stupně života transmutují jeden v druhý a na počátky byly zrozeny ze země. Víra v transmutaci kovů, ačkoli falešná, obsahuje přesto zrnko pravdy: SWAMMERDAM neměl porozumění pro tertium comparationis tohoto obrazu, porozumění, že život znamená neustále tvoření nového, dosud nevídaného, že v Metamorfóze“ se ukazuje nejvlastnější podstata života. Okouzlen mechanismem navazuje SWAMMERDAM na REDIHO učení o kontinuitě života a staví proti HARVEYOVI tezi, že ve světě snad není žádného vzniku nového života, nýbrž jen kontinuální růst života věčně stejného.
Jak už to při potírání o sobě správných učení bývá, ...
(Dějiny biologických teorií novověku I., Praha 2006, str. 179.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Když se před námi někde něco náhle „vynoří“, může mít tento zvláštní fenomén „vynoření“ rozličnou povahu. Především je možné, že to, co se nám před očima „vynoří“, tam už dávno bylo, ale my jsme to zatím nepostřehli, protože naše pozorností byla zaměřena jinam. Také je možné, že jsme to ani postřehnout nemohli, protože jsme na to vůbec nebyli připraveni (a šlo o něco nepříliš nápadného), nebo jsme neměli potřebné prostředky (přístroje, např. dalekohled nebo drobnohled, ale také nějakou teorii nebo aspoň hypotézu, která naši pozornost vedla někam, kde jsme zřetelně pocítili potřebu takových pomůcek). Posléze mohlo jít o něco, co se sice občas dělo i dříve, ale je to tak zřídka se vyskytující a vzácné, že jsme si toho vůbec nevšimli nebo že jsme na to už zapomněli. Ovšem vedle toho musíme pamatovat také na takové případy („fenomény“), které se vyskytují velmi často a které se přinejmenším na první pohled nebo při nesprávně zaměřené pozornosti i bedlivějšímu pohledu a dokonce pozorování jeví jako naprosto obdobné, neboť své odlišnosti silně „skrývají“. To všechno je vlastně jakoby „odpovědné“ za to, že skutečné, „pravé“ vynořování něčeho vskutku „nového“ (tj. nikoli nového jen pro nás) je velmi nesnadno rozpoznat. Mám za to, že Hérakleitos měl právě toto vynořování vskutku nového na mysli, když řekl ( jak známe ze zlomku ), že „FYSIS se ráda skrývá“ (FYSIS KRYPTEIN FILEI). Běžný překlad slova FYSIS jako „příroda“ bez náležitého upozornění, že dnes už nechápeme a vůbec netušíme, co měli staří myslitelé (prý snad všichni nejstarší filosofové) na mysli, když psali svá ústřední pojednání pod hlavičkou PERI FYSEÓS. FYSIS je skutečné „rození“, tj. rození do skutečného světa, tedy pronikání do světa skutečnosti jako něco, co tam nikterak nebylo, co však teprve po tomto proniknutí začne používat jednotlivostí ze svého (pro sebe zcela nového) „prostředí“ jako pomůcek, nástrojů a materiálu pro své další „uskutečňování“ (neboť ono první „proniknutí“ do určité situace v „reálném“ světě je pouze počátkem, totiž právě zrodem, zatímco ono další „uskutečňování“ je oním „růstem“ resp. spěním do dalších a plnějších fází, tedy „dospíváním“).
(Písek, 080414-2.)