Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1940)

... Mohlo to být také formulováno jako rozdíl mezi prvotním a druhotným vědomím. Druhotné vědomí je spojené s rozpadem na subjekt a objekt; ono objektivizuje poznávané. Prvotní vědomí je pohrouženo v subjekt jako prvotní realita, nebo – lépe – v něm je dána totožnost subjektu a objektu. V posledních letech jsem formuloval tento problém jasko odcizení v procesu /121/ objektivace jedině původního subjektivního světa. Objektivní svět je produktem objektivace, je to svět padlý, rozpadávající se a spoutaný, ve kterém se subjekt nedotýká poznávaného. Vyjádřil jsem to nedávno v paradoxu: subjektivní je objektivní, objektivní je však subjektivní, protože subjekt je vytvoření [výtvorem – lvh] Boha, objekt ale vytvoření [výtvorem – lvh] subjektu. Subjekt je noumenon, objekt však je fenomén. Myslím si, že zvláštnost mé filosofie spočívá především v tom, že jinak chápu realitu než většina filosofických učení. Realita pro mne vůbec není totožná s bytím a ještě méně je totožná s objektivností. Svět subjektivní a personalistický je jediný původně reálný.
(Vlastní životopis, př. M. Válková, Olomouc 2005, str. 120-21.)

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874-1948)

Když jsem došel ke své definitivní filosofii, získaly pro mne zvláštní význam ideje nestvořené svobody a objektivace. Nestvořená svoboda objasňuje nejen vznik zla, nesrozumitel¬ného pro tradiční filosofická učení, ale i vznik tvořivě nového, dříve neexistujícího. Nestvořená svoboda je omezený či mezní pojem; výstižněji – není to pojem, nýbrž symbol, pro¬tože o nestvořené svobodě, kvůli její absolutní iracionálnosti, nelze vytvořit racionální pojem. Objektivace je gnozeologickou interpretací padlosti světa, stavu zotročení, nezbytnosti a izo¬lovanosti, ve kterých se svět nachází. Objektivizovaný svět podléhá racionálnímu poznávání v pojmech, avšak samotná objektivace má iracionální zdroj. Já – zdá se – jsem se jako první pokusil o gnozeologické objasnění pádu do hříchu. Spolu s ideou nestvořené svobody a objektivace jsem prohlou¬bil svůj personalismus, ideu ústředního a nejvyššího významu osoby. V konfliktu osoby se vším neosobním a nárokujícím si být nadosobním, v konfliktu se „světem“ a se společností /368/ jsem se rozhodně postavil na stranu osoby. Je to spojeno s tradičním problémem univerzálií, se sporem realistů a nominalistů. ...
(Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 367-68.)

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874-1948)

Prohloubení mého filosofického poznávání mě přivedlo k ideji objektivace, kterou sám pro sebe považuji za základní a kterou ostatní obvykle špatně chápou. Nevěřím v pevnost trvalost takzvaného „objektivního“ světa, světa přírody a historie. Objektivní realita neexistuje, to je pouze iluze vědomí, existuje jen objektivace reality, vzniklá určitým zaměřením ducha. Objektivizovaný svět není skutečný reálný svět, je to pouze stav skutečného reálného světa, který může být změněn. Objekt je vyvoláním subjektu. Pouze subjekt je existenciální, pouze skrze subjekt se poznává realita. Toto vůbec není subjektivní idealismus, jak budou mít někteří sklony tvrdit /305/ podle šablonových klasifikací. Podle klasifikace Diltheyho, která vyděluje naturalismus, idealismus objektivní a idealis¬mus svobody, moje myšlení náleží k typu idealismu svobody. Svět doopravdy existuje v ne objektivizovaném subjektu. Již kategorie bytí, která hraje takovou roli v historii filosofie, po¬čínaje Řeckem, je produktem objektivace mysli. Když použi¬jeme Kantovu terminologii, můžeme říci, že bytí je transcen¬dentní iluze. Prvotní život je jiný než toto bytí („ousia“). Prvotní život je tvůrčí akt, svoboda, nositelem prvotního života je osoba, subjekt, duch, a ne „přirozenost“, objekt. Objektivnost je zotročováním ducha, je vyvoláním rozervanosti, izolova¬nosti a nepřátelství subjektů, osobností, duchovních bytostí. Proto poznávání závisí na stupních duchovní jednoty, [e to velmi důležitá myšlenka v sociologii poznávání, které se věnovalo málo pozornosti. Věda poznává objektivizovaný svět a dává člověku možnost ovládnout „přírodu“. Zlo objektivace, tj. nezbytnost, odcizenost, neosobnost, neleží ve vědě a není vědou vyvoláno. „Objektivní“ věda je nejen nutná pro člověka, ale odráží i logos v padlém světě. „Objektivnost“, vyvolání ob¬jektivace, je výrazem (biblického) pádu. Člověk poznává jako vnějškově mu danou realitu to, co je vyvoláno jím samým, porobeností subjektu. „Objekt“ pro mě vůbec neoznačuje to, co poznávám, předmět poznávání, ale vzájemný vztah určitého druhu v existenciální sféře. Během let konečného vypracování mého filosofického nazírání na svět u mě velmi vzrostlo ocenění vědy a kritického filosofického myšlení a vzrostla antipatie k lživým mystickým náladám ve sférách, ke kterým je mystika neaplikovatelná. Nyní si mnohem více vážím významu pozi¬tivní vědy než v letech svého marxistického mládí. Zvláště si cením historické vědy. Avšak sám nejsem standardní typ vědce, /366/ ale jsem existenciální filosof, filosof historie, moralista. S historií filosofie je spojen profétismus, který k sobě vzbuzuje ironický postoj. Souhlasím s označením sebe jako metafyzika, ale vyhýbám se označování sebe sama jako ontologa, protože pojem bytí považuji za problematický. ...
(Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 364-66.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Velmi dobrým příkladem nesprávné objektivace je vztažení „přitažlivosti“ k hmotnému tělesu, jako by se třeba dvě hmotná tělesa navzájem nějak přitahovala, tj. jako by reagovala přímo na sebe a na své hmotnosti (říkalo se tomu „actio in distans“). Tato starší chyba byla potom (jakoby) „napravena“ tak, že hmotné těleso nevykonává žádný přímý vliv („přitažlivost“) na jiná tělesa, tj. fakticky je nepřitahuje, ale ve skutečnosti zakřivuje prostor kolem sebe. To ovšem znamená, že tento prostor musí být nějak „objektivován“: má-li být „působením“ hmotného tělesa nějaký „prostor“ zakřivován, znamená to, že tento dosud takto ještě nezakřivený prostor musí být pojat jako „objekt“, který je co do některých svých vlastností oním tělesem ovlivňován, tedy měněn. Tradiční (původně řecké, zejména aristotelské) chápání změny předpokládá, že taková změna může probíhat jen na povrchu něčeho, co zůstává nezměněno. Tak se ovšem zřetelně ukazuje, že ona „objektivace“ je vždy nerozlučně spojena s předpokladem něčeho trvalého, co je samo o sobě neměnné. To platí ovšem i pro samo hmotné těleso (jeden „objekt“), které vykonává určitý vliv či působení na prostor (druhý „objekt“). Proto se nutně dostáváme před problém, zda onen vliv na prostor vykonává pouze ona neměnná složka tělesa, nebo zda jej vykonává složka proměnná; v prvním případě je nejasné, jak něco, co se nemění, může způsobovat jakoukoli změnu, byt na něčem jiném, v druhém případě zase, jak může něco, co se mění na něčem jiném, může vyvolávat nějakou změnu na něčem ještě jiném, co se samo sice nemění, ale na čem se přece jenom něco může měnit. Jak je vidět, vede to vždy k nějakým potížím a rozpornostem.
(Písek, 110505-1.)

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874-1948)

Takový typ filosofie by bylo zcela chybné smíchávat s filo¬sofií pragmatismu nebo s filosofií života. Personalistická revoluce, která doopravdy ještě nebyla na světě, znamená svržení moci objektivace, přírodní nezbytnosti, osvobození subjektů-osob, průlom do jiného světa, do duchovního svě¬ta. Ve srovnání s touto revolucí jsou všechny revoluce, které ve světě proběhly, nicotné. Moje definitivní filosofie je filo¬sofie osobní, spojená s mou osobní zkušeností. Zde je sub¬jekt filosofického poznávání existenciální. V tomto smyslu je moje filosofie více existenciální než filosofie Heideggera nebo Jasperse. Mohu říci, že jsem zažil zkušenost prvotní svo¬body a – v souvislosti s ní – i to tvořivě nové, ale také zlo; také ostrou zkušenost osoby a jejího konfliktu se světem obecné¬ho, světem objektivace, zkušenost vyjití z moci obecného, zkušenost lidskosti a soucitu, zkušenost o člověku, který je jediným předmětem filosofie. Pokoušel jsem se vytvořit mýtus o člověku. Ve zkušenosti o člověku měl nesmírný význam Nietzsche. Ten prožil pateticky, vášnivě, trýznivě téma, které vyjádřil s neobyčejným talentem – téma, jak je možný vrchol, hrdinství, extáze, jestliže není Bůh, jestliže Boha zabili. Avšak zabitým se ukázal nejen Bůh, zabitým se stal i člověk a vznikl děsivý obraz nadčlověka. Fenomén Nietzscheho je existen¬ciální dialektikou o osudu člověka. Pro mě to mělo veliký význam. V Nietzscheovi jsem cítil eschatologické téma.
(Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 369.)