Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Halík (2002)

Pro modernu byla hlavním nástrojem zlepšování světa věda, která připisovala – na rozdíl od ostatních přístupů ke světu – atribut objektivity. Dnes vidíme, že i pohled vědy nese s sebou vždy horizonty nedotázaných předpokladů. Můžeme se buď vzdát nároku na dosažení objektivity a ponořit se do bezbřehého relativismu a skepse, nebo nastoupit ještě jinou cestu k „objektivitě“, než bylo hromadění poznatků a experimentů. Je-li objektivita plod ctnosti spravedlnosti, pak cesta k ní vede prohlubováním citlivosti pro odlišné a uznáváním legitimity práv druhého, neustálým překračováním vlastního horizontu, kladením sebe sama „do závorky“. Není někdy tady základ skutečné, a nejen slavnostně proklamované „etiky pro věk globalizace“? Není někde tady odpověď na úzkost těch vědců, kteří si uvědomují, že ne všechno, co „můžeme“ – ve smyslu „dokážeme to, umíme to“ –, také „můžeme“ ve smyslu mravní oprávněnosti a globální zodpovědnosti? Když jsme na cestě, po níž nás vedla hesla „podmanit si svět“, „uskutečnit sebe sama“, „vědění je moc“, „čas jsou peníze“, „vše je dovoleno“ etc., došli už tak daleko, /121/, neuměli bychom se rozpomenout také na zcela opačný pohyb života?
(Co je bez chvění, není pevné, Praha 2002, str. 120–21.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Patočka v době svého pokusu o systematiku tzv. negativního platonismu (viz např. Péče o duši III, str. 604) zdůrazňuje „radikálnost distinkce mezi objektivitou a neobjektivou“, ale ačkoli užívá substantiv, míní nikoli vlastnost skutečnosti, nýbrž přístup ke skutečnosti. Proto dodává mj., „že ryze objektivně není možno nikde dospět ke skutečnému celku“: dospět, to právě zdůrazňuje ten přístup. Ovšem na druhé straně mluví Patočka o „celku“ a o tom, jak lze nebo nelze k němu „dospět“. Z toho se dá odvodit, že žádný (skutečný, opravdový) celek není jen pro objektivní přístup nedosažitelný, ale že tomu tak je proto, že sám ten celek není pouhým objektem, že sice má v sobě nebo na sobě, při sobě něco objektivního (a to pak objektivním přístupem dosažitelné jest), ale touto objektivitou se nevyčerpává, nýbrž je něčím víc, něčím navíc – můžeme tedy – teď už asi nikoli s Patočkou – říci, že má non-objektivní, ne-předmětnou stránku. Teprve po tomto upřesnění je možno položit základní otázku: jakou důležitost má v tom či jiném ohledu (a to je třeba upřesnit, v kterém) právě ona „objektivita“ přístupu, nakolik právě ono soustředění na objektivní stránku skutečnosti potřebuje ono tradiční zpředmětňování, které charakterizuje tradiční evropské myšlení? Není právě to zpředmětňující myšlení (tj. zpředmětňující, objektivující či „objektivní“ přístup) také na závadu při poznávání té „objektivní“ stránky, nejen tedy tím, že odřezává nebo aspoň nechává stranou to non-objektivní stránku? Není to výhradní soustředění na „objektivitu“ stejně na škodu, jako by bylo výhradní soustředění na „non-objektivitu“? – Mám dojem, že takto si Patočka otázku nikdy náležitě a domyšleně nekladl, a právě proto to cítím jako naprostou nutnost se tím směrem vydat, i když on, ja se zdá, ztratil důvěru, že by se tím něčeho mohlo dosáhnout. (Viz dopis Richterovi.) Zdá se mi, že Patočka nebyl s to se takovým samostatným systematickým pokusem po svém a nezávisle na tom všem, co věděl a znal, zabývat. A proto je nutno se toho chopit, i když třeba těch vědomostí a znalostí budeme mít mnohem méně, než měl on. Kdopak ví, není-li takové rozsáhlé vědění spíše na škodu systematické myšlenkové práci než ku pomoci.
(Písek, 070318-3.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Za „vědecký“ (a tedy „objektivní“) je považován jen takový poznatek, který nenese vůbec žádnou (ani tu nejmenší) stopu příslušného vědce a jeho aktivity, i když se ovšem jinak uznává, že bez toho vědce a bez jeho často mimořádného výkonu by onoho poznatku, tzv. „objevu“, nebylo dosaženo. To vede např. k tomu, že se na jedné straně takový mimořádný „objev“ vysoce cení, tj. že se oceňuje jeho novost, průkopnictví jeho autora a dokonce to, že je takovým „objevem“ někdy zpochybněna celá dosavadní tradice vědeckých postupů i jejich interpretací, zatímco na druhé straně se nadále trvá na tom, že takový „objev“ musí být aspoň dodatečně oproštěn ode všeho, co by mohlo být spjato s objevitelem, a to do té míry, že tento „objev“ musí být za stejných, přesně definovaných okolností, opakován kýmkoli, tj. že příslušný (publikovaný) vědecký postup může být napodoben do nejmenších detailů, aby bylo možno prokázat, že vede k naprosto stejným výsledkům. Na celém fenoménu se mi zdá být nejpozoruhodnější nejen ono oddělení (izolace) objevu od objevitele, ale zejména to, že je naprosto marginalizováno, co vlastně onoho objevitele vedlo k oné aktivitě, k onomu mimořádnému úsilí, které do zmíněného objevu vyústilo. Důraz na „objektivitu“ se tu dostává do zvláštního rozporu, vlastně vnitřního rozporu, když tento „ideál“, jemuž se má každý vědec podřídit a jemuž má podřídit často své životní úsilí, odsunuje posléze zcela stranou jako pouhou složku nevýznamné „subjektivity“ všech motivů, které objevitele k jeho objevům vedou, ba bez kterých by se do objevitelské, vědecké práce přece vůbec nepouštěl. To je ovšem nejen vnitřní rozpor a takříkajíc i „objektivní“ chyba, ale je to zároveň pro sebepochopení vědce (vědců) takřka fatální překážka pro porozumění nejvlastnější, tj. bytostné povaze vědeckého poznání a vědy samé. Připustíme-li, že základem, předpokladem a cílem vědeckého úsilí je „pravda“ resp. co nejsprávnější pochopení, porozumění, pojetí „pravdy“, dochází v tomto nároku či postulátu „objektivity“ k tomu, že „pravda“ sama musí být z vědeckého poznání buď vůbec vyloučena – anebo že musí být ztotožněna se všemi těmi danostmi, které má vědec a věda „pravdivě“, tj. „objektivně“ poznat. „Pravda“ jako „hybná síla“ veškerého poznání, zejména pak vědeckého, je tím nutně dezinterpretována – anebo vyloučena.
(Písek, 110418-2.)