Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2000)

Heidegger kdysi napsal, že „wer groß denkt, irrt auch groß“. To je vskutku částečně pravda, ale bohužel nikoli pravda celá. Když se služka podle anekdoty vysmála Thaletovi, který při pozorování hvězd spadl do jámy (nechme stranou, že to bylo nejspíš jen vymyšleno), nebylo to pro nepochopení velikosti Thaletova omylu. Také Heideggerovi samému se stalo, že při sledování velkých perspektiv (viz jeho rektorskou řeč) přehlédl žumpu, do které spadl, když oblékal svou uniformu a rajtky a když hajloval. Ani to nebyl žádný „velký omyl“, nýbrž omyl banální (v nejlepším případě). Pravdivý (ale rozhodně nijak objevný) by byl výrok, že kdo myslí nízce, těžko se dopustí velkého omylu. Naproti tomu vskutku pravdivý moment ve výroku Heideggerově vidím v tom, že myslitel se stává „světodějným“ či dějinně významným především svými velkými omyly. Podmínkou ovšem právě je, aby to byly jeho omyly, aby je nesdílel se svou dobou, a už vůbec aby to nebyly omyly přejaté od starých myslitelů, tj. aby to byly omyly nové, nebývalé, experimentální, takříkajíc „tvůrčí“. Mezi nejrůznějšími nezajímavými, banálními omyly se totiž tu a tam najde omyl, který má jak dějinně, tak věcně obrovský dosah. Někdy je dokonce od počátku zcela zřejmé, že jde o omyl, ale dlouho zůstává utajeno, jak se mu vyhnout nebo jak jej překonat; v takovém případě mluvíme spíše o paradoxu (vynikajícím případem takového omylu jsou Zénónovy paradoxy: trvalo dvě tisíciletí, než se v nich podařilo logickou resp. matematickou chybu odhalit a přesně identifikovat). Jindy se omyl tak rozšíří a prosadí, že na jedné straně unikne kritické pozornosti tím, že se stane jakoby samozřejmou správností (což samo o sobě ještě není tím pravým dokladem jeho „velikosti“), ale na druhé straně může vést k výzkumům a objevům, k nimž by bez něho s vysokou pravděpodobností vůbec nedošlo. Takovým „produktivním omylem“ bylo třeba starořecké chápání „pravých jsoucen“ jako neměnných (po vzoru geometrie či matematiky). To vedlo k rozvoji určitého druhu pojmovosti, jež ovlivnila rozsáhlou epochu evropského myšlení, někdy zjednodušeně nazvaného „substanční metafyzikou“. Bez toho si nedovedeme představit onu obrovskou úspěšnost matematizace věd (a ovšem také rozsáhlé technizace celého života), která teprve ve svém plném rozvinutí, prosazení a ve stále povážlivějších důsledcích vyvedla na světlo krajní nebezpečnost onoho omylu, oné chyby, jimiž se celá tato epocha vyznačuje.
(Praha, 000301-2.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Jacques Derrida jednou (7333, s. 177) řekl, že vidí Freuda jako osvícence, který jako kdyby nedokázal věřit v osvícenství (ukazuje to např. na tom, jak věří i nevěří v pokrok). Myslím, že tato skvostná charakteristika může postihovat nejen Freuda, ale četné jiné myslitele (mimo jiné i mého přítele Bedřicha L.). V jistém smyslu to však platí dokonce o samotném osvícenství, které se právě zdá postrádat onu zmíněnou „víru v osvícenství“ a zůstává na povrchu, např. u nálady, módy apod. (a možná že právě to se snaží vynahradit jakousi násilností).
(Písek, 150427-1.)

Jan Patočka (1976)

To znamená dále: polis je výslovně lidské dílo, nebo jestliže tu je i něco vyššího, pak je to vztaženo k lidské svobodě. Tak jako nemá žádný smysl filosofická otázka, není-li otázkou lidskou, tak je polit myslitelná jen jako lidská polis, jen jako dílo člověka pro člověka. …
(O počátku dějin, in: 7190, Péče o duši III, Praha 2002, str. 238.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Při setkání s Jaspersem a jeho myšlením jsem si musel vyjasnit aspoň v hrubém prvním pokusu možný vztah mezi jeho myšlenkou „objímajícího“ (= des Umgreifenden) a tím, o čem já raději mluvím jako o „nepředmětnu“ (či nepředmětnosti). Termín pochopitelně není můj; převzal jsem jej od Patočky a dost jsem o tom četl už u Hegela (který užívá – nepříliš přesně a zejména ne dost důsledně pojmově odlišeně – dvou termínů, totiž „ungegenständlich“ a „nichtgegenständlich“). Zvláštní ovšem je, že také Jaspers jen s kritickou distancí užívá termínu „gegenständlich“ a „das Gegenständliche“ (ale nenašel jsem, mám za to, snad nikde „nichtgegenständlich“ ani „ungegenständlich“). Dalo by se tedy prima vista říci, že Jaspers vyhlíží ono předmětně neuchopitelné (nebo přinejmenším nikoli dostatečně, plně uchopitelné) někde „kolem“ nás (i když nikoli předmětně kolem), zatímco onen důraz na niternost a nitro (ovšem nikoli subjektivitu! – aspoň v mém chápání) se mu zdá poněkud problematický (asi právě proto, že se mu zdá být příliš spjat se subjektivitou). Dost by mne proto zajímalo, co inspirovalo Patočku a kterým směrem měl tehdy chuť se dát. (A ovšem proč se mu zdálo, že by to nikam nevedlo, že to není dost nosné apod.) A proč tuhle cestu opustil a nechtěl se k ní vrátit (i když občas některé jeho formulace nasvědčují tomu, že ji nikdy tak docela nepustil z mysli).
(Písek, 140504-1.)