Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Otázka je nějak formulovaným výsledkem („produktem“) tázání, tj. aktu dotazování. K tomuto jakoby zpředmětněnému „produktu“ (konstruktu) se tážící se subjekt (člověk) může vracet, aby si jej připomínal (a dále s ním nějak pracoval) stejně jako s každou jinou podobně „zpředmětněnou“ myšlenkou. Ale tak jako nemyslíme obvykle toto zpředmětnění, když mluvíme o „myšlence“, tak ani v tomto případě nemáme na mysli ono zpředmětnění, když mluvíme o otázce. V některých souvislostech však v obou případech náhle přeskočíme od jednoho k druhému; právě proto je třeba obojí odlišit a vždycky dbát na to, co vlastně míníme resp. co je míněno (třeba v dialogu). Tak jako musíme rozlišovat mezí myšlenkou jako aktem, výkonem myslícího subjektu a tím, co je „myšlenkou myšlenou“, tj. tím, k čemu se může vztahovat i někdo jiný, třeba náš partner v dialogu rovněž jako myslící subjekt, aniž by to nutně znamenalo, že hned přejdeme k nějaké „reálné skutečnosti“, podobně musíme rozlišit tázání mínící (akt tázání) od míněného dotazovaného, přičemž to, nač se dotazujeme, nemusí být nutně zaměřeno na nějakou „reálnou skutečnost“ resp. na něco z ní nebo na ní, co zatím nevíme.
(Písek, 080404-1.)

Martin Heidegger (1969)

... Der Satz: „Der Mensch ek-sistiert“ antwortet nicht auf die Frage, ob der Mensch wirklich sei oder /71/ nicht, sondern antwortet auf die Frage nach dem „Wesen“ des Menschen. Diese Frage pflegen wir gleich ungemäß zu stellen, ob wir fragen, was der Mensch sei, oder ob wir fragen, wer der Mensch sei. Denn im Wer? oder Was? halten wir schon nach einem Personhaften oder nach einem Gegenstand Ausschau. Allein das Personhafte verfehlt und verbaut zugleich das Wesende der Zeitgeschichtlichen Ek-sistenz nicht weniger als das Gegenständliche. Mit Bedacht schreibt daher der angeführte Satz im „Sein und Zeit“ (S. 42) das Wort „Wesen“ im Anführungszeichen. Das deutet an, daß sich jetzt das „Wesen“ weder aus dem esse essentiae, noch aus dem esse existentiae, sonder aus dem Ek-statischen de Daseins bestimmt. Als der Ek-sistierende steht der Mensch das Da-sein aus, indem er das Da als die Lichtung des Seins in alle „Sorge“ nimmt. Das Da-sein selbst aber ist als das „geworfene“. Es west im Wurf des Seins als des schickend Geschicklichen.
(Über den Humanismus, in: 2226, Platons Lehre von der Wahrheit, Bern 1947, S. 70-71.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Tázání má nepochybně prastarou tradici; občas můžeme mít dokonce dojem jakési primitivní „tázavosti“ v chování našich domácích mazlíčků. Otázka sama však nemůže být chápána jako výsledek, produkt naší „tázavosti“. Tázavost představuje jakýsi ztišený resp. nezjitřený dojem neobvyklosti, který může souviset jak s celkovou situací, tak s některými jednotlivostmi v rámci jinak obvyklé situace. Otázka však obsahuje vždy jakési „tvrzení“, které k příslušné obvyklosti už takřka výslovně poukazuje (nebo dokonce už může být nějak vysloveno). To však zároveň znamená, že skutečné tázání se uskutečňuje už v prostředí slova, ať už onen vztah k „tomu obvyklému“ vysloven je nebo jen vysloven být může. Už v tom je velký podíl toho, co můžeme nazvat „nad-subjektivností“ otázky. Otázce – třeba jen zčásti – rozumí druhý člověk právě také proto, že o tom obvyklém ví, že mu je známo, že i pro něho jde o něco „obvyklého“, takže si to dosadí, i když to v otázce samé vysloveno nebylo. To se stane zřejmým tam, kde „ten druhý“ onu „obvyklost“ a „navyklost“ z nějakých důvodů nesdílí.
(Písek, 070607-3.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Předpokládejme, že „skutečné“ v plném významu jsou pouze subjekty; ty jsou však principiálně zároveň subjektní a zároveň objektní (tj. mají jednak svůj vnějšek, svou „objektnost“, ale také své nitro, svou „subjektnost“). Tázat se, co je dříve, nemá dost smysl, protože v něčem je nitro subjektu schopno se aktivně zvnějšňovat jen přes svůj vnějšek a za jeho pomoci, zatímco v něčem jiném (po jiné stránce) to je právě vnějšek subjektu, který mu dovoluje a umožňuje uskutečňovat to, co ještě není, protože to teprve bude (a ovšem díky aktivitám subjektu).
(Písek, 121222-2.)

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1940)

... Mohlo to být také formulováno jako rozdíl mezi prvotním a druhotným vědomím. Druhotné vědomí je spojené s rozpadem na subjekt a objekt; ono objektivizuje poznávané. Prvotní vědomí je pohrouženo v subjekt jako prvotní realita, nebo – lépe – v něm je dána totožnost subjektu a objektu. V posledních letech jsem formuloval tento problém jasko odcizení v procesu /121/ objektivace jedině původního subjektivního světa. Objektivní svět je produktem objektivace, je to svět padlý, rozpadávající se a spoutaný, ve kterém se subjekt nedotýká poznávaného. Vyjádřil jsem to nedávno v paradoxu: subjektivní je objektivní, objektivní je však subjektivní, protože subjekt je vytvoření [výtvorem – lvh] Boha, objekt ale vytvoření [výtvorem – lvh] subjektu. Subjekt je noumenon, objekt však je fenomén. Myslím si, že zvláštnost mé filosofie spočívá především v tom, že jinak chápu realitu než většina filosofických učení. Realita pro mne vůbec není totožná s bytím a ještě méně je totožná s objektivností. Svět subjektivní a personalistický je jediný původně reálný.
(Vlastní životopis, př. M. Válková, Olomouc 2005, str. 120-21.)