LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (1998)

Sókratické hodnocení tázání a otázky se soustřeďuje na jejich maieutickou funkci, tj. na to, že vhodná (ne každá!) otázka může být významnou pomocí dotazovanému, aby si svou vlastní myšlenku lépe uvědomil s ohledem na pomocnou ruku toho, kdo se pokouší ji sice také pochopit, ale z distance (např. z jiných kontextů a jiných pozic). To pak vede na jedné straně k její precizaci, tj. k jejímu myšlenkovému upřesnění, dále k lepší, přesnější formulaci, také ovšem k nejrůznějším korekturám, jež mohou vést i k zavržení myšlenky a k novým myšlenkovým pokusům o pochopení, pojetí, uchopení toho, k čemu první myšlenka směřovala. A to zas může jít tak daleko, že otázka zavede dotazovaného dokonce k prvním krokům v uvědomění něčeho, co původně stálo vůbec stranou, v temném koutě nebo snad ani takto skrytě nebylo polopřítomno. Otázka může tedy mít dokonce charakter průvodcovský a učitelský – čímž ovšem je už ona maieutická funkce významně překročena (pokud budeme metaforu příliš fixovat na pomoc při rození v biologickém smyslu – což ovšem nebylo úmyslem Sókratovým). (Písek, 980528-1.)

Ladislav Hejdánek (1966)

… To znamená, že daná, filosofická situace se stává předpokladem a základem otázky teprve tím, že otázka na ni naváže jako na svůj předpoklad a základ; stává se minulostí otázky tím, že jí otázka otevře budoucnost. To se ovšem nemůže obejít bez selekce a zejména bez integrace toho, co otázka učiní svou vlastní minulostí. Prehistorie otázky je postavenou otázkou interpretována a novými, dalšími otázkami reinterpretována. Tato interpretace a reinterpretace se ovšem neodehrává v jediném výboji, bleskem, ale představuje dění, událost, slovem vlastní historii otázky. Uprostřed této historie, uprostřed dějícího se tázání je aktualizována, zpřítomňována minulost i budoucnost. Otázka se klene ze své minulosti do své budoucnosti — či spíše naopak, ze své budoucnosti do své minulosti; jejím živlem, jejím elementem je ono napětí mezi obojí dimenzí, z něhož otázka žije a které jí i jejímu rozvíjení propůjčuje spád. Avšak otázce nejde o jakoukoli budoucnost, v jejímž světle by se určité filosofické situaci dostalo ostřejších obrysů a pevnější formy, nýbrž o tu jedinou budoucnost, která je skutečnou, pravou budoucností této situace, již otázka učinila svou hloubkou; s touto jedinou budoucností spojuje, svazuje otázka i svou vlastní budoucnost, totiž řešení. Co je však řešením otázky? Opět nikoli libovolná odpověď, ale pouze jedna jediná. Ať je předmětem tázání cokoliv, smyslem tázání je hledání pravé podoby toho, nač se ptáme. Otázka je vždy otázkou po pravdě. Tak můžeme nyní doplnit svou sérii formulací: v jakém vztahu je otevřenost otázky k pravdě? Otvírá se otázka pravdě, anebo to je pravda, která umožňuje a zakládá otevřenost otázky? Jak se podílí pravda na proměně situace, vyvolané otázkou?
(Člověk a otázka, in: 2991, – , Podoby (I.), Praha 1967, str. 135-36.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Otázka a odpověď jsou vždy v nějakém vztahu nejen vnějším, ale především vnitřním. To je zřejmé z toho, že někdy je otázka jakoby skryta v odpovědi (mnohá mytická vyprávění a představy musíme chápat jako odpovědi na nevyřčené otázky). Na druhou stranu zase platí, že odpověď je často skryta již v otázce (to platí nejen např. pro řečnické otázky, což je spíše rétorická pomůcka). Platí-li to obecně platí to ještě zvýšenou měrou pro tázání filosofické. Tak třeba vezme-li různé zlomky myšlenek, jež se nám zachovaly po presokraticích, tak i když některé (většinou) mají indikativní ráz, jsou náležitě pochopitelné pouze tehdy, když správně porozumíme, na jaké otázky vlastně odpovídají (jako jedna z hlavních je třeba otázka, co trvá uprostřed změn – a tato otázka vlastně nebyla jimi původně formulována a postavena). Vidíme-li vztah mezi otázkou a odpovědí v tomto světle, musíme nahlédnout, že ve filosofii mají prioritu i dominanci právě otázky: filosofie resp. filosofování je ustavičně nové, vždy vynalézavé tázání. A platnost či neplatnost otázky, kterou zpočátku nenahlížíme, vysvitne často až po několika pokusech o odpověď (nebo odpovědi). To je právě také důvodem, proč otázka nikdy není neutrální, ale vždycky také něco tvrdí (a ne vždy správně).
(Písek, 130630-1.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Fenomenologové s jakousi samozřejmostí mluví o tom, jak se nám „věci“ „dávají“. V tom se skrývá hned několik chyb, jak se můžeme přesvědčit pečlivějším pozorováním a rozborem. Především by to znamenalo, že se „věci“ na nás iniciativně (a snad dokonce adresně) obracejí. Tak tomu ovšem není, protože „věci“ o nás nic nevědí, nemají ani potuchy o někom, na koho by se mohly obracet; nepostradatelnou podmínkou toho, aby se mohly někomu (nebo něčemu) „dávat“, je něčí vnímavost, něčí alespoň částečná a spíše jen tázavá soustředěnost, zaměřenost k „něčemu“, a to s cílem blíže rozpoznat a poznat, oč vlastně jde. Je sice pravda, že v některých případech se nám některé věci zdánlivě přímo vnucují, ale i v takových případech je nepřehlédnutelnou podmínkou a předpokladem takového „vnucování (se)“ to vůbec pociťovat, vnímat, vůbec to registrovat a nějak na to reagovat. Nějaká věc, nějaký ostrý předmět se nám může ohlásit v bolesti, jíž naše tělo reaguje na zranění tímto předmětem (kterého bychom si předtím třeba vůbec nevšimli). Pokud nejsme schopni vnímat bolest, ani nejostřejší předmět se nám sám nemůže „dávat“ jako – třeba – nebezpečně ostrý. Z toho lze usoudit, že svět „se nám otvírá“ nikoli sponte sua tak, že se „nám dává“, ani že nás k sobě přitahuje a do sebe vtahuje, nýbrž teprve na základě toho, že se začneme po jednotlivých „věcech“ tázavě obracet, že se začneme tázat, čím vlastně jsou a co se s nimi dá dělat (to je první forma zájmu novorozence a dítěte). Svět se tedy otvírá našemu tázání, věci se otvírají, když se na ně dotazujeme. Ale abychom se mohli na cokoli ve světě i na svět sám tázat, musíme se nejprve postavit „na vlastní nohy“, musíme stát nějak před věcmi, proti věcem a distancovat se od nich. Bez této distance není možné žádné dotazování. Z toho tedy vyplývá, že svět se nám může otvírat (a věci v něm se nám mohou dávat) jen za předpokladu, že se „nám“ zdařilo od nich nějak odstoupit, nabýt nezbytné distance, z níž teprve se nám věci mohou vyjevovat v nějaké perspektivě.
(Písek, 100227-1.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Podle Aristotela je místem pravdy soud (event. výrok). To nemůžeme uznat už z toho důvodu, že každý výrok (resp. soud) má jen reliktní smysl (význam), je-li izolován ze širšího kontextu. Pokud nám je tento širší kontext nějak znám resp. jsme v něm orientováni, nemusí se o něm mluvit, ale rozhodně se podílí na významu jednotlivého výroku. Naproti tomu v případě, kdy dostatečně orientováni nejsme a výrok nám dostatečný smysl nedává, přistupujeme k tázání, tj. vyslovujeme svou otázku. Významnou, ne-li nejvýznamnější složkou tázání (otázky kladené) je hledání příslušného kontextu, který by nám dovolil pronesenému výroku porozumět. Z toho lze ozavřít, že rozhodující a možná vysloveně bytostnou funkcí tázání je hledání širšího kontextu, který je nám zatím) neznám, ale o kterém jsme předem přesvědčeni, že nám je dostupný a že jej poznat můžeme. Jde tedy o jakési nadějné očekávání „odpovědi“, tedy o orientaci na něco, co tu (pro nás) ještě není, ale o jehož možném „příchodu“ nepochybujeme. (Pochopitelně mohou existovat otázky, jimiž dáváme najevo, že odpověď vůbec neočekáváme, a to buď proto, že se podává sama a je takříkajíc samozřejmá, anebo proto, že žádnou naději na její možné zodpovedění prostě nemáme. Takové „otázky“ mají pak jen formu, která se otázce podobá, ale ve skutečnosti žádnou otázkou nejsou. (Písek, 030527-1.)