Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Od jisté doby se stalo slovo „šance“ slovem hodně frekventovaným. Možná to svědčí o něčem významnějším než jen o vlivu angličtiny (resp. američtiny) a sklonu lidí k napodobování. Někdy se v jazyce ukáže, jak potřebným se stalo začít užívat nějakého nového termínu nebo nového slovního obratu – jako by šlo o doklad jakési změny ve vnímání, ve vidění světa a života. V každém případě je dobré věnovat jazykovým novinkám určitou pozornost. Tak, jako dost pochybná jazyková zvyklost říkat o něčem nikoli „co“ to je, ale „o čem“ to je, napovídá, že tu jde o nějakou hlubší potřebu zpochybnit tzv. fakticitu a stále znovu si připomínat spjatost významu a smyslu s kontextem a se zaměřeností ke kontextu, tj. k něčemu dalšímu (v podstatě tedy o vědomí meta-foričnosti všeho), tak časté užívání slova šance zaměřuje naši pozornost nikoli k pouhým podmínkám a předpokladům, ale k něčemu, co tu ještě není a co tu ani nebude, pokud se oné „šance“ nechopíme, pokud „příležitosti“ nevyužijeme k aktivnímu zásahu do oněch vhodných podmínek či předpokladů.
(Písek, 070723-4.)

Homér ()

… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)