Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Teodor Münz (2003)

Naša túžba a potreba určitej rovnosti taká veľká, že kedysi sme verili, a to aj u nás, predovšetkým naši osvietenci, že niektoré, tak zvané prirodzené práva, v ktorých sme si chceli byť všetci rovní, nám dáva príroda. Tak napríklad právo na súkromné vlastníctvo, na odpor proti útočníkovi, na slobodu slova, náboženského vyznania, na život. Optimistické osvietenstvo, velebiace prírodu, vskutku verilo, že príroda nám dala do vienka tieto práva v našej prirodzenosti, no verili tomu už spomínaní stoici, ktorí vytvorili pojem prirodzeného práva. Tieto práva sme nazvali neodňateľnými, čiže pokladali sme ich za také dôležité, že sme ich vyňali dokonca z právomoci štátu a ústavy. Mali stáť nad nimi. Postupne sme z tohto optimizmu vytriezveli. Ak by totiž tieto práva boli vskutku zakotvené v našej prirodzenosti, museli by byť nemenné, tak ako aj ona. V histórii sa však menia, a to podľa dobových požiadaviek. Dnes vieme, že príroda nám nedáva ani právo na život. Právo žiť nám dala len potiaľ, pokiaľ nám ho nikto silnejší nevezme. Ak nás už neohrozujú šelmy, tak ešte stále bojujeme na život a na smrť s nepatrnými mikróbmi. Dnes už hovoríme len o ľudských právach, a myslím, že je to správne. Ešte stále ich oprávnene vyhlasujeme za neodňateľné, no určujeme si ich my dohodou, a nie proti vonkajšiemu, ale vnútornému nepriateľovi, ktorým sme si my sami. My si berieme navzájom slobodu pohybu, prejavu, vierovyznania, my berieme druhým ich vlastníctvo, zneuznávame druhých z takých a onakých príčin, my vedieme vojny medzi sebou, mrzačíme sa a pripravujeme sa o životy. A pretože náš zmysel pre spravodlivosť, náš súcit a altruizmus, ktorý vyviera vskutku z našej prirodzenosti, sa proti tomu búria, bránime sa dohodami o ľudských právach. Buďme však úprimní a priznajme si, že nás k tomu vedie aj strach či, krajšie povedané, potreba vzájomného mieru. Dejiny nás učia, že tí zaznávaní si svoje práva prv či neskôr vydobyjú, často aj ohňom a mečom. Sme totiž bytosti, ktoré si vedia byť navzájom aj najnebezpečnejšie spomedzi všetkých – tak, ako si vieme azda aj najnezištnejšie pomáhať.
(Nie sme si rovnakí, ale môžeme si byť rovní, in: Mosty 12, 2003, č. 21, str. 3.)

G.K. Chesterton (1874-1936)

Zřejmě nemůžeme zvolit jako svůj ideál přírodní princip prostě proto, že (kromě nějaké lidské nebo božské teorie) v přírodě není principu. Laciný dnešní antidemokrat vám například slavnostně prohlásí, že v přírodě neexistuje rovnost. Má pravdu, ale nevidí logický dodatek. V přírodě není rovnost, ale také tam není nerovnost. Neboť rovnosti i nerovnost předpokládá měřítko hodnot. Vkládat do živočišné anarchie aristokracii je stejně sentimentální jako vkládat do ní demokracii. Aristokracie i demokracie jsou lidské ideály, z nichž jeden říká, že všichni lidé mají cenu, a druhý, že někteří lidé mají vyšší cenu. Ale příroda netvrdí, že kočky jsou cennější než myši; nevyjadřuje se o tom. …
Nemůžeme tedy vzít ideál z přírody, a poněvadž se tu snažíme sledovat prvotní a přirozený postup myšlení, vynecháme prozatím názor, že by onen ideál mohl pocházet od Boha. Musíme mít vlastní pojetí. Avšak …
(Ortodoxie, Academia, Praha 2000, str. 90.)

Ladislav Hejdánek (2008)

O „žití v jednotě s ...“ (něčím, někým) často mluví i meditují mystici; a od nich se to pak šíří v jakýchsi zpopularizovaných formách dál. Mám dojem, že největší problém (a snad chyba) takových představa a myšlenek je třeba vidět v tom neuvěřitelném přehlížení toho, že v přírodě, ve Vesmíru, v dějinách, ve všech společnostech atd. je tolik, tolik utrpení, a mnoho bezpráví, dokonce personálně zakotveného zla, atd. atd. Zejména východní mystikové na to odpovídají, že to je nedůležité. ´Jsem přesvědčen, že v křesťanství se navzdory mnoha těžkým vadám prosadilo (nebo aspoň nikdy zcela nezaniklo) pochopení, že ani sám Bůh se nad něco takového nemůže „povznést“, ale že do toho všemi bolestmi sužovaného a trápeného světa (lidského světa) musí sám – „osobně“ a nikoli zdánlivě a jen jakoby ve „hře“ – přijít, že musí sestoupit (dokonce cestou hrozného utrpení a smrti na kříži), aby v tom člověka, lidi, ba všechno své stvoření takříkajíc „nenechal být“. Takže nejde o žádnou „jednotu“ s celým „lkajícím“ stvořením, o jednotu s univerzem, s přírodou, ba ani o jednotu s Bohem, který je ve své vyvýšenosti nad vším tím trmácením a utrpením, ale spíš právě naopak o jednotu zcela jiného druhu, totiž o ustavičně nové a ustavičně na konkrétní osoby adresně zaměřené „spolubytí“ (i spolucítění), které adresně a individuálně „přichází“.
(Písek, 080301-5.)

Emanuel Rádl (1933)

… Opravdu jest říše existencí jedinou říší?
Zkusme být empiričtější a důslednější než Locke sám. Zákony politické prý nepatří do říše věčných existencí; jsou vytvořeny člověkem k jeho praktickým účelům. Podle Locka obdobně neexistuje ani věčná idea tohoto světa, nýbrž tvoříme si ji pro svoji potřebu. Když je tomu tak, /129/ pak mravní idey také „nejsou“, nýbrž jsou zřízením mysli, aby mohla jednat; jsou podobné zákonům politickým; lidé je ustanovují a mimo toto ustanovení neexistují. Proč by však jiné idey než politické a mravní měly být druhu jiného? Všechny idey, tj. všechno to, co si uvědomujeme, je pak jen zřízením mysli; je to prostředek pouhý, abychom mohli myslit a jednat; idey si neuvědomujeme, nýbrž ustanovujeme. Také matematika a logika není pak nám dána (není popisem toho, co jest), nýbrž jsou to nástroje, vyrobené člověkem na ovládnutí skutečnosti. Pak ovšem ani počitky neobstojí jako dané věci i počitky, tj. např. barva zelená, vůně růže, drsný povrch atd. jsou jen konstrukce ducha; nejsou to zjevy, nýbrž jsou prostředky; nejsou nám dány, nýbrž jsou ad hoc sestrojeny. Jaký důvod však máme zastavit se před přírodou a prohlašovat o ní, ta jediná že jest objektivně daná a že nezbývá než ji uznat? Proč bychom nebyli důslední a neprohlásili také přírodu, t.j. prostor, těla v něm rozložená, hvězdy, lidi, společnost, myšlenky lidí za pouhé zřízení mysli? Jako „původně“ nebylo státu (jak učil Hobbes), tak „původně“ nebylo přírody; lidé si ji ustanovili, aby mohli spořádaně jednat, stejně jako si zřídili stát. Tato modrá obloha tedy neexistuje; nemohu se na ni podívat; nemohu ji nikomu ukázat. Duch náš si ustanovuje, zřizuje modrost, klenbu nebes a vzdálenost její k jakýmsi účelům. Zdá se vám toto domyšlení anglického empirismu absurdní? Znázorněme si na příkladě, že je prostší než se zdá. …
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 128-29.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Alkidamas (5. stol. př. Kr.) prý podle jedné ze scholií k Aristotelově rétorice napsal (3478, Zlomky, s. 174): „Bůh dal všem svobodu; nikoho neučinila příroda otrokem.“ Pozoruhodné na tomto citátu (zlomku) je ono dvojí odlišné určení: od boha a od přírody. Svobody se dostává všem, a to od boha; od přírody se každému dostává lecčeho, ale nikomu se od přírody nedostává (údělu) otroctví. Bylo by zajímavé zkoumat podrobněji, jak chápal vztah mezi bohem a přírodou (pochopitelně, kdyby byl k dispozici potřebný text). Musíme se však spokojit alespoň tím, že – jak všechno naznačuje – obojí rozlišoval. Od přírody (FYSEI) není otroctví, ale od přírody není ani svoboda. Naproti tomu od boha je svoboda, nikoli však otroctví; a svoboda je pro všechny, neboť bůh ji dal všem. Otevřena zůstává otázka, zda vše, co je od boha, je vždycky určeno všem; naproti tomu je zcela zřejmé, že příroda přiděluje různým různě: barvu očí nebo vlasů, mohutnost svalů nebo křehké kosti apod. Nicméně pokud jde o otroctví, je to „vynález“ čistě lidský, a nemůže se opírat o nic, co by bylo „od přírody“. To by ovšem mohlo za jiných okolností vést k závěru, že také svoboda je nikoli od přírody, nýbrž pouhý „lidský vynález“. Ale to právě neplatí: bez božského „daru“ by svobody nebylo. Bůh proto není nijak rozpuštěn do všeobecnosti jen proto, že svobodu (a možná řadu dalších atributů) dal všem. (Písek, 051127-1.)