Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (1955)

a) In der Tat läβt sich kein Gedanke vollziehen, kein sinnvolles Wort sprechen, ohne einen Gegenstand vor Augen zu haben. Darum ist jederzeit ein Satzverständnis gebunden an solche gegenständliche Leitfäden. Das Gegenstandslose, soweit es zugänglich ist, ist dies nur auf dem Wege über Gegenständlichkeiten.
Aller wesentliche Gehalt des Philosophierens aber liegt in dem, was auf dem Wege über Gegenständlichkeiten in uns an Impulsen, innerer Verfassung, Weise des Sehens und Urteilens, Bereitschaft zu wählendem Reagieren, Einsenkung in die geschichtliche Gegenwärtigkeit erwächst, sich wiedererkennt und bestätigt fühlt.
An den Leitfäden gegenständlicher Ordnung (den Doktrinen oder Lehren) hat man Knochengerüβte, nicht das Leben der Philosophie.
(3337, Philosophie I, Berlin etc. 1956, Nachwort, S. XXXI.)

Jan Patočka (2015)

... Každý předmět můj, vlastní, má smysl „pro mne“; právě tak má však též smysl pro všecky ostatní“, „pro kohokoli“. Dále má předmět různou stavbu významovou podle toho, jde-li o přírodní věc, o předmět praktický (potřebu), o bližního (v úzkém významu i v širším, objímajícím valnou část živočišného světa) či o abstraktum. Ve všech případech mimo poslední jest předmět netoliko předmětem, nýbrž, aby se tak řeklo, rovněž „partnerem“, čímsi svébytně jsoucím, čemu spontánně přikládáme vlastní, od našeho oddělený „život“ [původně „oddělené nitro“]. Naproti tomu abstraktní a obecné předmětnosti, mathematica, universalia, eidé a eidetické vztahy vlastního nitra nemají, nejsou, mluveno určitou formou odborné filosofie, o sobě a pro sebe, nýbrž pouze pro jiné. Možno rozeznávati tyto různé a navzájem nepřevodné významové stavby předmětné:
1. předmětně-podmětné – partner (příroda – bližní)
2. podmětně-předmětné – vlastní „stavy“, „děje“, „vlastnosti“, „osobnost“
3. potřeby (Předmětně podmětné, ale s ignorováním subjektivní stránky předmětnosti)
4. ryze předmětné – abstrakta, idealia.
(Svět a předmětnost, in: Fenomenolog. spisy III/1, Praha 2014, str. 53.)

Jan Patočka (1968)

Tu by bylo možno ptát se, není-li to dogmatický přístup, který ve skutečnosti sebejistou reflexi předpokládá. ... Ve skutečnosti, zdá se mi, je reflexívní sebezachycení východiskem, ale nepostačí, právě tak jako tematizace vnějších předmětů je vždy možná, ale je nepůvodním přístupem k věcem. Reflexívní sebezachycení, v němž nežijeme vždy, má svůj původ a důvod; existenciální fenomenologie dovede vyložit vznik předmětné jasnosti z nepředmětné, kdežto naopak to není možné.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 6006, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, str. 201.)

Karl Jaspers (1932)

... Alles Philosophieren überschreitet, was in klarer Objektivität als Sein für jedermann dasselbe ist. ...
...
Transzendieren überhaupt
1. Überschreiten der Gegenständlichkeit. – Philosophie ist das denkende Vergewissern eigentlichen Seins. Weil kein Sein, das als erforschbarer Gegenstand gegeben wäre, ales das eigentliche Sein haltbar ist, muß Philosophie über alle Gegenständlichkeit tranzendieren.
... /38/ ...
In jedem Denkakt transzendiere ich im ersten Sinne, sofern ich als Subjekt etwas Transsubjektives meine. Eigentliches Transzendieren heißt jedoch: Hinausgehen über das Gegenständliche ins Ungegenständliche. ...
(3337, Philosophie I, Berlin etc. 1956, S. 37; 38.)

Karl Jaspers (1931)

Spricht sich das transzendierende Bewuβtsein aus in dem Satze, die Welt sei Erscheinung, so findet sich doch nichts, wovon sie Erscheinung wäre. ... Wenn die Welt Erscheinung heiβt, so ist das, wovon sie Erscheinung wäre, prinzipiell kein Gegenstand und kein möglicher Gegenstand, nicht einmal ist es an sich im kategorialen Sinne irgendeines bestimmten Seins. Welt als Erscheinung ist nur der Ausdruck für das Grenzbewuβtsein oder für jenes Transzendieren, das mir die Welt, und mich in ihr, gleichsam zur Schwebe bringt, ohne mich zu einem Anderen aus ihr hinauszuführen. In der Welt hat daher die Aussage, sie sei Erscheinung, keinen Sinn. Dieser Sinn kommt nur von der Grenze her.
(3337, Philosophie Bd. I, Springer, Berlin etc. 1956, S. 43.)