LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


Překonat

Paul Ricœur (1983)
(N.O.:) Nikdy úmyslně nepolemizujete. Váš přítel Jean Lacroix říkal, že „uchováváte“ to, co jste „překonal“.
P. Ricoeur: Člověk nikdy nic nepřekonává. Musíme pracovat sami na sobě, což předpokládá, že ten druhý bude ponechán tam, kde je, tam kde nemohu být já. Nemohu vystát to hrozné slovo "přivlastnit si někoho". Chceme-li být hodni určitých protivníků – a to není malá ambice – nesmíme je snižovat. Když jsem byl profesorem ve Štrasburku, dal jsem si za úkol každý rok číst jednoho velkého filosofa: byla to užitečná zkušenost. Má kritika je vždy plodem jisté sympatie, řekl bych dokonce jistého dluhu. Tohle by mělo platit také na poli filosofie dějin. Myslím, že bychom se měli znova dopracovat myšlenky, že historik je ve všem všudy „zadlužen“ vůči /18/ mrtvým. Proto stále opravujeme, proto se stále opravujeme; a nikdy s tím nebudeme hotovi. Člověk je vždy zavázán. Jsme rukojmí svých předchůdců.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 16-17.)
date of origin: květen 2000

Duch a jeho ,výšiny‘ | Proletariát akademický | Aristokracie ducha | Překonat filosofa

Martin Heidegger (1931)
Je tedy třeba Aristotela překonat; nikoli směrem kupředu, ve směru pokroku, nýbrž ve směru zpátky, ve směru původnějšího odhalení toho, co Aristoteles uchopil. Tím je dále řečeno: nejde o vylepšování definice, o nezakotvené rozumování nad jednotlivými neživotnými pojmy, nýbrž toto zpětné překonávání je v sobě zároveň úsilí, jímž se opět dostáváme ke skutečnosti, která v pojmech, pro tradici odumřelých, tajně vládne. Zda se nám zde tento nesmírný úkol podaří či nepodaří, je druhá otázka. Postačí i to, když při tomto úsilí alespoň zakusíme, že jsme příliš slabí a příliš nepřipraveni takový úkol zvládnout. Může tak být vzbuzeno alespoň to, co k troufalosti filosofování patří stejnou měrou a o čem není zapotřebí dále mluvit: úcta před skuteč-nými výtvory ducha.
(Od toho všeho jsme dnes na hony vzdáleni. Mluví se u nás o akademickém proletariátu. Rozumí se tím masa duševních pracovníků, pro které není zaměstnání. V tom je obsaženo mínění, že tento proletariát bude odstraněn, budou-li této mase vytvořena pracovní místa. Aka-demický proletariát však vládne v docela jiném smyslu. Je nutno bez přehánění říci: ke .špičkovému vědeckému výkonu' – abychom použili tohoto hrůzného slovního spojení – už dnes dávno není zapotřebí aristokracie ducha. Také ti, a právě ti, kteří jsou už dávno zaopatřeni, jsou už dávno proletáři, poněvadž si ve své neschopnosti být aristokraty libují. Nemají totiž smysl pro nejvyšší výšiny ducha – což je boj -, ani [83] vnitřní sílu chopit se vlády.)
Pouze když budeme opravdu nemnozí, procitne smysl pro velikost, a jen tehdy se budeme schopni divit. Údiv je však překonání samozřejmého.
(7197, Aristotelova Metafyzika IX, 1-3, př. I.Chvatík, Praha 2001, str. 69.)
date of origin: srpen 2003

Překonat filosofa

Martin Heidegger (1931)
Je tedy třeba u Aristotelovy definice jako domnělé triviality vydržet a ukázat ji v jejím bytostném obsahu. Když si tento požadavek byť jen na okamžik skutečně ujasníme, vidíme, že Aristoteles, a tak i každá [82] filosofie, nám zůstane uzavřen, jestliže jej nepřekonáme ve směru jeho vlastních východisek a otázek. Máme-li toho dosáhnout, pak zřetelně uvidíme, jak je tento úkol troufalý. Zajisté. Ale filosofování také nikdy nebylo nic jiného než největší troufalost, jíž se na sebe samu odkázaná existence člověka odvážila.
Je tedy třeba Aristotela překonat; nikoli směrem kupředu, ve směru pokroku, nýbrž ve směru zpátky, ve směru původnějšího odhalení toho, co Aristoteles uchopil. Tím je dále řečeno: nejde o vylepšování definice, o nezakotvené rozumování nad jednotlivými neživotnými pojmy, nýbrž toto zpětné překonávání je v sobě zároveň úsilí, jímž se opět dostáváme ke skutečnosti, která v pojmech, pro tradici odumřelých, tajně vládne. Zda se nám zde tento nesmírný úkol podaří či nepodaří, je druhá otázka. Postačí i to, když při tomto úsilí alespoň zakusíme, že jsme příliš slabí a příliš nepřipraveni takový úkol zvládnout. Může tak být vzbuzeno alespoň to, co k troufalosti filosofování patří stejnou měrou a o čem není zapotřebí dále mluvit: úcta před skutečnými výtvory ducha.
(Aristotelova Metafyzika IX, 1–3, přel. Iv. Chvatík, Praha 2001, str. 68–69.)
date of origin: srpen 2003

Překonat nebo „navázat“

Ladislav Hejdánek (2014)
Důraz na význam Patočkových textů z doby „Negativního platonismu“ (a tomu blízké) se často setkává s námitkou, že sám Patočka tuto celou problematiku opustil anebo aspoň ponechal nevyužitou („nevyčerpanou“). Na to lze celkem snadno a právem odpovědět poukazem na to, co Heidegger (r. 1931) říká ve svém výkladu IX. knihy Aristotelovy Metafyziky: „Je tedy třeba Aristotela překonat; nikoli směrem kupředu, ve směru pokroku, nýbrž ve směru zpátky, ve směru původnějšího odhalení toho, co Aristoteles uchopil.“ (Ve Chvatíkově překladu, 2001, na str. 63.) Navázat na Patočku nemusí totiž znamenat jít tím směrem, kterým se on sám vydal, nýbrž nechat se hluboce oslovit třeba jen jednou fází jeho filosofování a vydat se jejím směrem, i když sám Patočka se tím směrem nakonec nevydal a nechal tu cestu nějak nevyužitou. Lze ostatně poměrně snadno prokázat, že Patočka ten směr uvažování, kterým se vyznačují texty z uvedené doby „Negativního platonismu“ (tedy z konce války a z let nejblíže dalších), vůbec naprosto neškrtl a nevymazal, ale že se příležitostně vyjadřuje způsobem, dost přesvědčivě dokládajícím, že si to vše ponechává jako zatím nevyužitou možnost na nějakou budoucí příležitost. (U Patočky lze něco takového s užitkem podniknout zejména také proto, že on sám nebyl vůbec dogmatický ve svém vyjadřování a dokonce ani v přijaté terminologii, ale často psal – zejména své poznámky a nápady – spíše pod dojmem a i vlivem toho, co právě přečetl; a Patočka četl hodně, zvláště v době, kdy byl v FÚ AV s poměrně bohatou knihovnou.) Právě proto si plným právem lez klást otázku, kam vlastně Patočka směřoval, nebo ještě lépe: za čím směřoval, oč usiloval, čím se nechal inspirovat a vést ke svým formulacím. A pokud to pochopíme, může „z milosti chvíle“ dojít i k tomu, že to díky své situovanosti a také díky jinému okamžiku pochopíme nejen jinak, ale třeba i lépe. Je tedy takto možné nějakého – i velkého – myslitele překonat jen tak a díky tomu, že na něho navážeme, a lze na něho navázat jen tak a opět díky tomu, že jej překonáme, byť jen docela málo. Neboť pokud jej nepřekonáme aspoň trochu, vlastně na něho ani nenavážeme, ale jen ho opakujeme, napodobujeme, citujeme ...
(Písek, 140418-1.)
date of origin: duben 2014