Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2003)

Jestliže událost (jíž je každé pravé jsoucno) chceme chápat důsledně jako celek, nemůžeme si ji rozložit na jednotlivé fáze (a už vůbec ne okamžiky), ale musíme vzít na vědomí (a snažit se to skutečně pochopit), že v každém okamžiku (kterému říkáme jsoucnost resp. momentální jsoucnost) se událost děje celá. To pak konkrétně znamená, že navzdory tomu, že v každém okamžiku je ta která jsoucnost jsoucna jakožto události sice trochu odlišná od jiných (např. v tom, že událost může být registrována, spatřena, uchopena, posunuta atd. pouze v okamžiku své aktuální jsoucnosti a nikdy jako událost celá), vždycky jsou všechny ostatní jsoucnosti této události nějak „při tom“. Na počátku se děje už celá událost a tudíž také její konec, na konci události se stále ještě děje celá událost, takže teprve teď končí také její začátek. To předpokládá ovšem jistý charakter, vlastní všem událostem (pravým jsoucnům), totiž jednak jakousi zvláštní předvídavost, anticipaci ještě nenastalých, ale k nastávání se přibližujících jsoucností, jednak jakousi „paměť“ ve smyslu schopnosti podržetněco z těch jsoucností, které už nastaly a staly se tak ,bylostí‘ (vlastní minulostí události). Tento charakter musíme přiznat i nejnižším úrovním událostného dění, a „paměť“ proto nemůžeme považovat za téma výhradně psychologické. (Písek, 030706-3.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Bergson má za to, že „vědomí znamená především paměť“ (7193, Duchovní energie, s. 11); zároveň „veškeré vědomí je však předjímáním budoucnosti“ (dtto, s. 12). A shrnuje: „Uchování toho, co již není, a předjímání toho, co ještě není, je tedy první funkcí vědomí.“ (dtto. s. 12). To ovšem není dobré vymezení toho, čím je vědomí, neboť uchovávání toho, co už bylo a nyní není (resp. by nebylo, kdyby něco z toho, co bylo, nebylo uchováno) je charakteristické pro veškerou skutečnost, tj. pro veškeré „reálné dění“; nezáleží na tom, že si to dost neuvědomujeme a že pro toto „uchovávání“ máme jiné pojmenování, totiž „setrvačnost“. Setrvačnost je myšlenková konstrukce, která je založena na odhlížení od „subjektů“, takže výsledek jejich „práce“ na uchovávání něčeho, co tu už bylo (a co by tedy už mělo „nebýt“), je připisován jakési „povaze materiálu“. To je však jen zvyk, a zvyklosti tohoto druhu je třeba vfelmi kriticky prověřovat, protože jsou spíše překážkou poznání než jeho oporou. Kdysby nebylo takových sil, jaké např. drží pohromadě každý proton, Vesmír by nemohl existovat buď vůbec nebo jen zlomkovitě (tedy ne jako vesmír, všehomír). A kdyby skutečnosti ve světě nebyly (navzdory tomu, že nejsou naprosto trvalé) nadány jistou (dočasnou) setrvalostí, nemělo by ani vědomí, k čemu se upínat jako k tomu, co už není nebo co ještě není. (Písek, 030821-7.)

Jan Patočka (1967)

(Husserl:)
... Vždyť sám byl také neustále obklopen vysoce nadanými lidmi – příklad za všechny byl právě Fink. Jednou vypravoval, jak přišel Fink poprvé na přednášku: všiml si studenta, který poslouchá a nedělá si jedinou poznámku. Když se to opakovalo, pomyslel si, jaký to asi bude pěkný výsledek u zkoušky. Když k ní však došlo, přednášel Fink všechno, jako by to četl z knihy. Člověk nechtě pomyslí na to, že Platón označoval dokonalou paměť za první podmínku filosofického ingenia.
(Vzpomínky na Husserla, in: Češi I., Praha 2006, str. 633.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Velká paměť má v některých oborech (a směrech) mimořádnou důležitost, ale ta nemusí být vždy jen pozitivní. (Nehledě na to, že jsou různé typy paměti, ale to nechávám teď stranou.) Příliš velká paměť nemusí být (většinou nebývá) náležitě selektivní, takže zachovává vše, tedy i to nedůležité, zapamatování nehodné. Naproti tomu ovšem v případě, že selekce je prováděna před kritickým uvědoměním, je třeba ji rovněž kriticky analyzovat a kontrolovat (dodatečně): reflexi je nutno reflektovat, ovšem právě kriticky – jinak reflexe nová jen zopakuje a upevní tu předchozí.
(Písek, 120827-1.)

Henri Bergson ((1911) 19.)

…: vědomí znamená především paměť. Paměť nemusí být rozsáhlá, může obsáhnout jen nepatrnou část minu/12/losti, může zachycovat jen právě uplynulý okamžik; ale kde není paměť, není ani vědomí. Vědomí, které by nezachovávalo nic ze své minulosti, které by se bez ustání stále zapomínalo, které by umíralo a rodilo se každým okamžikem“ jak jinak bychom definovali nevědomí? Nazval-li Leibniz hmotu „momentálním duchem“, neoznačil ji chtě nechtě za neschopnou něco pociťovat? Veškeré vědomí je tedy paměť – uchovávání a shromažďování minulosti v přítomnosti.
Veškeré vědomí je však předjímáním budoucnosti. Uvědomte si zaměření svého ducha v jakémkoli okamžiku: zjistíte, že se zabývá tím, co je, ale především vzhledem k tomu, co bude. Pozornost je vždy spojena s očekáváním a bez určité pozornosti k životu není vědomí. Budoucnost je zde – volá nás, či spíše nás k sobě přitahuje. Tento neustálý tah, který nás nutí pokračovat na cestě časem, je také příčinou toho, že nepřetržitě jednáme. A každé jednání je přesahem do budoucnosti.
Uchování toho, co již není, a předjímání toho, co ještě není, je tedy první funkcí vědomí. …
(7193, Duchovní energie, Praha 2002, str. 11-12.) 03-08