Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Blahoslav Fajmon (2010)

V novém filmu T. Gilliama Imaginarium Dr. Parnasse spolu vedou rozhovor ďábel a mnich. ...
Neuvedl jsem, které repliky patří mnichovi a které ďáblu. Zkusmo si doplňte příslušné postavy sami. Odhaduji, že roli obhájce, který tvrdí, že příběh je nezbytný pro samotnou existenci vesmíru, přisoudíme mnichovi. Vždyť to druhé, zpochybňování příběhu, se zdá být něčím ďábelským. Širší rámec Gilliamova Imaginaria tomuto našemu prvnímu impulsu dává za pravdu. Ale co kdybychom (bez souvislosti s kontextem filmu a nejspíše i mimo záměr autora) v tomto krátkém výseku ony dvě role obrátili? Je myslitelné, že by se tak nepříjemně vyptával mnich, kdežto ďábel obhajoval nezbytnost vlastního příběhu? Tedy – je možné, že vyprávění příběhu není samo o sobě nutně dobré a bohulibé? Že ďábelskost nespočívá ani tak v absenci příběhu, jako spíše v urputné obraně vlastního příběhu?
Přehršel autobiografií politiků a celebrit, které zaplavují knižní trh, jsou hmotným odrazem obecného povědomí, že právě skrze vyprávění vlastního příběhu je člověk schopen uspořádat, vysvětlit a ospravedlnit svou existenci. Zdá se, že i to, co v našich životech zprvu vypadá jako nepřijatelné zlo, lze obhájit, pokud se jen dostane slyšení našemu příběhu. V něm dokážeme, že trajektorie kauzality zla má svůj původ mimo nás (zde poslouží neutěšené dětství, frustrace, újmy, nespravedlnosti, osobní tragédie, ale postačí i menší bebíčka a bolístky). Tam, kde se ke slovu dostává svéprávný vypravěč (upřímného) autobiografického ‚svědectví‘, už není nutné vyznávat hříchy. Odpuštění zde není odpovědí na ochotu hříchy vyznat, ale odměnou za vypravěčskou schopnost hříchy vysvětlit. A proto položme ještě jednou a jinak tu podivnou otázku: Má i ďábel (tedy ten, který nemůže jinak, než lhát – Jan 8,44) svůj vlastní příběh? A pokud ano, neulpívá pach této ďábelskosti na každé autobiografii? Nejsme právě při ‚vyprávění vlastního příběhu‘ nejvíce náchylní k sebeklamu? V takovém případě by byl okamžik, kdy my, sebe-vypravěči ztichneme, prvním krokem k vykoupení.
Vždyť právě v okamžiku ticha si i Gilliamův mnich uvědomil: „Už je mi to všechno jasné, průzračně jasné. S námi tady to nemá nic společného. Někde na tomto světě, právě teď, někdo vypráví příběh. Jiný příběh. Ságu, milostný příběh, pohádku o nešťastném skonu. Na tom nesejde! Ten teď živí vesmír. To proto jsme pořád tady.“ Škoda jen, že se doktor Parnassus místo sázek s ďáblem nepokusil najít tohoto jiného Vypravěče.
(Co to tu všichni děláte? Protestant 21, 2010, č. 2, str. 1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Lidé asi měli vždycky touhu a snahu, jak si připomínat to, co se stalo a na co už lze jen pomyslit jako na něco, co už není, co je už pryč. Možná má tato touhu svůj zdroj v otřesu z toho, že nic z toho, co se nám v dané chvíli jeví tak důležité, potřebné a přímo nezbytné, ve skutečnosti není pevné a definitivní a že na nic není skutečné spolehnutí. Lidé si nejprve připomínali své závazky jeden k druhému a dovolávali se jich – to je něco, co u zvířat nenacházíme (anebo jen v elementárních náznacích), ačkoli zejména některá mají velmi dlouhou paměť. Později ukládali některé závažné, tj. paměti vskutku hodné již uplynulé události do vyprávění, a ta vyprávění měla zprvu na sobě ještě odlesk oné původní magie slov, o níž dnes už máme leda jakési tušení. Možná, že se v takových vyprávěních někdy nějak obrážela soukromá zkušenost, ale cílem rozhodně nebylo se u ní příliš zdržovat. Dnes je situace, jak se zdá, naprosto jiná: téměř každý píše své paměti, a píše je hlavně proto, aby těm druhým řekl co nejzřetelněji, jak on to prožíval a co si o tom všem myslí a myslí.
(Písek, 070704-2.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit … Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris 1960, p. 241-2.)