LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Společenská a zejména literární oblíbenost a atraktivnost paradoxů nemusí být důvodem, proč paradoxy podceňovat a věnovat jim menší pozornost. Svým způsobem představuje každý formulovaný paradox jakýsi malý revoluční útok, jakousi ataku na obecné mínění (doxa je přece v řečtině ,pouhé‘ mínění, a už v tom je vidět přinejmenším relikt opovržení už nejstarších filosofů vůči myšlení většiny, „davů“). Význam a také účinnost, efektivita užívání paradoxů spočívá mimo jiné také v tom, že jde o formu přístupnou širokému publiku, formu vlastně většinou nepříliš náročnou na předchůdnou vzdělanost. I prostí lidé vítají a někdy dokonce milují paradoxy již proto, že mají mnoho důvodů pro své kritické postoje, pro které paradoxy nezřídka poskytují přímý výraz. Takže z toho můžeme uzavřít, že vlastně nejde v pravém slova smyslu o opovržení „zdravým rozumem“, jak se o tom začíná mluvit později (s opačným předznamenáním), nýbrž o opovržení „kolektivními předsudky“, což je něco dost odlišného. Užívání paradoxů je proto třeba hodnotit – např. v rétorice – nikoli jako jakási předstírání superiority, nýbrž naopak jako prvek hluboce demokratický. To pochopitelně nikterak nevylučuje jejich zneužívání, ale zároveň takové zneužití může být docela úspěšně odhalováno a jeho uživatel v očích „zdravě myslících“ lidí neutralizován až degradován.
(Písek, 101025-2.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Výtky „paradoxnosti“ nebo dokonce „paralogičnosti“ jsou obvykle založeny na předsudku, že důležité je pouze to, co je „obecné“, tedy vlastně „obdobné“, zatímco odlišnosti jsou čímsi okrajovým a nedůležitým, co by nás spíše odvádělo od „pravého“ významu a smyslu toho, čím se zabýváme. Na to ovšem nesmíme moc dát; právě naopak yse musíme pokusit vymezit obojí pojetí jinak a lépe. – S přihlédnutím ke kořenům obou termínů chápu paralogismus jako jakési provinění proti logice (či spíš proti „logu“, ovšem jak jej chápali staří Řekové), zatímco paradox chápu jako provinění proti běžnému mínění. Pokud přijmeme toto upřesnění, můžeme zcela legitimně paradox věcně obhájit logickými argumenty, kdežto paralogismus nikoli. Což ovšem ještě vůbec neznamená, že takový paralogismus můžeme prostě odhodit jako bezcenný. Pokud se totiž pokusíme nahlédnout jakousi oprávněnost určitého paralogismu, aniž bychom jeho eventuelní platnost a smysluplnost předem zamítli na základě jakéhosi údajného logického lapsu, můžeme najít moment, v něm se projevuje omezenost naší logiky, tj. našeho běžného logického uvažování a postupování. Každá logika, každé logické usuzování má také své meze, a to systémové (nikoli pouze nahodilé) meze. Nahodilé chyby mohou být rozpoznány a opraveny příslušnými logickými postupy (platnými pro tu kterou logiku; obvykle máme ovšem na mysli logiku tradiční, tzv. aristotelskou nebo školskou). Každá logika však je „založena“ (a to neznamená, že vědomě) na určitých „metafyzických“ předpokladech (to by ovšem chtělo upřesnit, co je tu rozuměno slovem „metafyzický“ a „metafyzika“). A právě v těchto „předpokladech“, které nejsou vyjádřeny, vysloveny, formulovány, ale musí být „odhaleny“, a to nutně znamená odjinud, z distance, může být chyba. Paralogismus nám tedy za určitých okolností (zejména za předpokladu, že jde opravdu o „významný“, „šťastný“ paralogismus) odhalit některé hluboce zakotvené chyby v našem myšlení, které byly dokonce tradičně zakotveny či spíše zapracovány do základů naší „logiky“, tj. logičnosti našeho myšlení, takže pouhým logickými postupy nemohou být ani rozpoznány, natož napraveny odstraněny. A pokud jde o „pouhý“ paradox, platí, že nikdy nemůžeme být předem jisti, že nám vyzrazuje chyby a omyly běžného mínění; někdy může být někde v hloubce paradoxu skryt i na první pohled přehlédnutelný paralogismus, tj. skutečný paralogismus, projevující se navenek někdy docela atraktivní paradoxností. Naše pozornost musí být proto zaměřena nejenom na paralogismy, ale také na paradoxy, neboť i za „pouhými“ paradoxy“ se mohou skrývat paralogismy a za nimi hrubé, ale skryté chyby a omyly našeho způsobu myšlení.
(Písek, 101025-3.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit … Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris 1960, p. 241-2.)