Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Jaroslav Kohout
(2004)
Chtěl jsem tím říci, že by se na první pohled mohlo zdát, že Rádl podle své morální ontologie vlastně nežil. On ji sice ve svém posledním rukopisném díle, které vyšlo pod názvem Útěcha z filosofie, jednoznačně formuloval, ale jako občan podle ní nezemřel. Nepřizpůsoboval sice své názory okupační ideologii, ale také je žádným způsobem aktivně nehlásal a nevyvozoval z nich politické kroky nebo doporučení pro jiné, což člověk, který není podobně zdravotně podlomen, činí.
Jeden z jeho nejhlubších filosofických interpretů je podle mne Patočka, který rádlovskou filosofii odůvodňoval a v konfrontaci s jinými velkými filosofickými myšlenkami po svém přijímal. Patočka zastával hledisko, že Rádl nebyl filosoficky dostatečně pronikavý, dostatečně pojmově jasný a přesvědčivý. Vůči jiným velkým konceptům svůj velký koncept neobjasnil a dostatečně neobhájil. Naopak sám Patočka Rádlův koncept realizoval svým chartovním vystoupením. To jsou velké antropologické a historické paradoxy: lidé, kteří se k Rádlovi filosoficky nejvíce hlásí a nelíbí se jim Patočkova kritika, přitom nevyvodili z Rádlovy filosofie Patočkovy praktické důsledky. A možná to ani nejde. Je pravda, že Hejdánek za mrtvého Patočku hned obětavě zaskočil, ale komunisti už ho nepovažovali za tak nebezpečného protivníka.
Patočku svět přijal jako filosoficky relevantního kritika komunistické, mocenskopolitické, občanské a morální situace v zemích okupovaných Sovětským svazem, protože to byl pronikavý myslitel s velkorysou argumentací. To se samozřejmě Hejdánkovi nedá vyčítat: kde najít dalšího Masaryka nebo Patočku?
Těžko mohl okamžitě po Patočkovi nastoupit člověk podobného formátu…
Nemohl. Kde mají Angličané nového Shakespeara? Vyskytl se v 16. století, ale druhý už není.
(Životní příběh filosofa Jaroslava Kohouta, bakalářská práce, Praha 2004, str. )
vznik lístku: duben 2005
Ladislav Hejdánek
(2007)
Patočku jsem vůbec poprvé viděl a také slyšel přednášet v létě 1946 na konferenci Akademické YMCA. Tehdy na mne žádný mimořádný dojem zřejmě neudělal; obávám se, že si mou mnohem větší pozornost dokázali přitáhnout jiné osobnosti, především předsedající J.B.Souček, již po druhé se ze Spojených států dočasně vrátivší Josef Lukl Hromádka, vynikající teoretický biolog Jan Bělehrádek, přeživší německý koncentrák a po válce poprvé a na dlouhou dobu naposled svobodně zvolený univerzitní rektor, a ovšem také švýcarský, pro mne trochu příliš levě, až prokomunisticky orientovaný host, profesor Fritz Lieb. Nicméně od té doby jsem si dobře všímal Patočkových textů, jak čerstvých, časopiseckých (např. v Chalupeckého Listech), tak starších, pokud se objevily v antikvariátech (např. z Petrových Svazků, ale získal jsem také Patočkovu habilitační práci). Po maturitě jsem se zapsal jako student Přírodovědecké fakulty; do indexu jsem zapisoval také některé přednášky z fakulty filosofické, protože – jak se ukázalo – tehdy student nesměl mít dva indexy, tj. nesměl se zapsat na dvou různých fakultách. Tak jsem chodil m.j. na Patočkovy přednášky o Sókratovi (presokratiky jsem už nestihl, ale koupil jsem si po jedné straně tištěná skripta z předchozího roku) a do jeho prosemináře. Už tím vším jsem byl zřejmě dost ovlivňován, ale ke skutečné „změně smýšlení“ došlo až později na prosemináři, kde jsme s Patočkou četli první stránky Husserlových „Logických zkoumání“ (vlastně nám je Patočka četl sám, a dokonce tak, že nám překládal větu za větou z francouzského brožovaného vydání malého formátu, které držel v ruce (německý originál asi znal zpaměti). Po každé větě se nás ptal, jak tomu rozumíme, a já jsem byl velmi, velmi aktivní. A právě tehdy jsem se definitivně rozhodl, že nechám plavat svůj starší plán, totiž věnovat se symbolické logice, a soustředím se přednostně na logiku skutečně filosofickou (tedy ne v tom smyslu, jak o tom dnes hovoří někteří logikové, zejména američtí, ale i jinde a teď i u nás). I když jsem v té době zároveň chodil na Kozákovy čtyřsemestrové přednášky o logice (samozřejmě tradiční, školské, ale velmi dobře přednášené), byl to Patočka, který mi v onom svém prosemináři otevřel dosud netušený pohled na to, co jsem si mnohem později pojmenoval jako „filosofii LOGU“. Byl to tedy ještě „předfenomenologický“ Husserl a Patočka a jeho vedení při počátečních krocích k porozumění prvním stránkám „Logische Untersuchungen“, kteří mne nasměrovali k tzv. „čisté filosofii“, jak se tomu tehdy (ne vždy přejně) říkalo. Ovšem v té době už jsem byl vlastně, aniž jsem si toho mohl dost dobře být vědom, myšlenkově „strukturován“ jinak, totiž Rádlem (a Masarykem, viděným přes Rádla), takže Patočka už mohl pozitivně působit jen v něčem. (Písek, 070416-1.)
Pravda je, že k Patočkovi necítím vztah žáka k učiteli, kterému bych chtěl zůstat věrný. Jistě to souvisí s tím, že jsem si své filosofické „pozice“ začal zhruba budovat ještě dříve, než jsem se vědomě rozhodl pro filosofii, ba než jsem si plně uvědomoval, co to je se filosofii naplno věnovat. Mohl bych tu užít Ricoeurových slov v souvislosti s Mounierem (7939, s. 42): byl jsem „filosoficky už příliš strukturován, než abych se mohl stát jedním z jeho učedníků“; od počátku jsem cítil, jak je Patočka vůči té tradici, kterou jsem pro sebe považoval nikoli snad za nějak „závaznou“ (takovou „závaznost“ jsem nikdy a k nikomu z filosofů necítil, ani dost nechápu, co by to mělo znamenat a v čem by to mělo být založeno a dokonce zdůvodněno), ale za vskutku svou vlastní, tj. přivlastněnou (zhruba a velmi nepřesně označovanou jako „kritický realismus“ nebo „český realismus“), nějak jakoby vzpříčen, snad zablokován, ale zároveň že se mu vždy znovu připomíná a zadírá, že jej provokuje a dráždí. Sám si vůbec nemyslím, že jsem třeba Masarykovi a Rádlovi nějak „oddán“, a zejména mi nikdy nepřišlo na mysl, že bych jim oddán být měl, že bych vůči nim byl povinován nějakou věrností. Když už jsem jednou citoval Ricoeura, užiji jeho formulací podruhé. On říká (dtto, s. 49), že „mne sužovala otázka, jestli moje práce na filosofickém poli není pouhý eklekticismus, jestli opravdu originálně a čestně tlumočím ty, kterým chci zůstat věrný ...“ „Nikdy mne nepřestal trápit problém intelektuální poctivosti: nezradit to, co mi ty které inspirační zdroje daly.“ Možná, že právě v tomto ohledu mi chybí ona důležitá zkušenost, která spočívá v tom, že se začínající myslitel plně spolehne na vedení charismatického učitele. Já jsem takového učitele prostě neměl, a Patočka se jím už nemohl stát ze dvou důvodů, jednak protože už jsem byl, jak řečeno, myšlenkově a přímo filosoficky „před-strukturován“ jinak, jednak proto, že pro mne Patočka nebyl dost „charismatický“, abych vše staré prostě opustil a vydal se v jeho šlépějích. Byl jsem odjakživa velice vnímavý, pokud jde o myšlenkovou kongruenci a přímo integritu; a nejen vnímavý, ale zároveň velice kritický. Jakmile jsem při čtení nějakého autora zjistil rozpory nebo jen nepřesnosti, ztratil jsem chuť mu celkově porozumět, a všímal jsem si jen jednotlivých myšlenek. A Patočkovi celkově rozumět se mi nikdy nepodařilo; právě proto ho – a to ve velké úctě – chápu jako geniálního interpreta. Ale filosofickým vůdcem se mi nikdy nestal – a po mém soudu ani stát nemohl. Jako systematik byl Patočka v jádru velmi nejistý, zdál se mi být bez vlastní „substance“, jakoby bez vlastního „páteřního“ rozvrhu. Když se nějak dostal do myšlenkových potíží, vždycky si pomohl buď přímo Husserlem nebo některým jiným fenomenologem; to pro něho bylo ovšem velmi snadné vzhledem k jeho obrovské paměti, jejíž kapacita mne čas od času vždy znovu uvrhla do depresí.
Zároveň ovšem právě kapacita jeho paměti (jakož i jeho úžasná vnímavost vůči koncepcím velkých myslitelů) byla asi na překážku rozvoji jeho vlastních větších rozvrhů, jak dokládá skutečnost, že po několika málo letech zcela opustil svůj jediný velký projekt, totiž onen pozoruhodný koncept tzv. „negativního platonismu“, v němž jsem se naopak já domníval rozpoznávat obrovské možnosti a perspektivy (i když spojené s největšími těžkostmi a nesnázemi, sahajícími až k samým základům filosofického myšlení). Pokud tedy jsem byl vskutku Patočkou nějak hlouběji ovlivněn ve své vlastní filosofické orientaci, bylo to podmíněno tím, že někde a v něčem on sám navázal na to, co mi už bylo blízké z mých „zdrojů“, jimiž byli především Rádl a Masaryk viděný jeho očima. Onen Patočkův „negativní platonismus“ se mi stal něčím hluboce inspirujícím, protože jsem mu rozuměl v jeho inspiraci právě Rádlem, především jeho Útěchou, ale už řadou formulací v Dějinách filosofie, a dokonce ještě dříve. Ta pozoruhodná Rádlova formulace z poslední kapitolky Útěchy, že idea je to, co onoho loupežníka mělo napadnout, a pokud ho to třeba i nenapadlo, to že „byla“ idea – to je něco, co na jedné straně může zcela uniknout čtenářově pozornosti, pokud na to není příslušně a náležitě „připraven“, ale co je jen jakýmsi poukazem, námětem, povzbuzením k vlastnímu myšlení. A já si myslím, že mi Patočka v některých chvílích a situacích významně pomohl i tomu Rádlovi lépe porozumět, a to navzdory tomu, že Rádl sám mu šel vždy znovu „na nervy“ a že ho v žádném ze svých textů o „negativním platonismu“ necituje ani neuvádí. Takže závěr: pokud mi Patočka pomohl lépe porozumět Rádlovi, jsem mu za to velmi vděčen. Ale bylo a je tomu tak právě jen proto, že v té věci byl sám Rádlem jakoby „inspirován“ či spíše vyprovokován. Jinak pro nebyl a zůstává Patočka učitelem náročnosti, bez níž se filosof nemůže nikdy obejít a která ovšem nemá hranic (a to jak pro mne, to jistě, ale také pro Patočku, jak já mu rozumím). Patočka pro mne tedy není vzor k následování, a v mnoha ohledech jsem si vždy znovu meze jeho filosofování uvědomoval, aniž bych měl byť jen sebeprchavější pocit, že jsem na tom lépe. Považuji za jeden z nejpovážlivějších důsledků politických poměrů v naší zemi, že Patočka nemohl pokračovat v tom svém velikém poválečném projektu svérazných dějin filosofie, snad v obdobě k slavné Rádlově knize o dějinách biologických teorií, které po stu letech konečně v úplnosti vyšly i česky. (Písek, 070417)
vznik lístku: duben 2007
Ladislav Hejdánek
(2006)
Filip Karfík přišel (v rámci e-mailové diskuse) s koncepcí, která na první pohled přijatelným a dokonce vítaným způsobem dává dohromady článek o „Českém humanismu a jeho posledním slovu v Rádlovi“ (který vyšel v Kritickém měsíčníku) a chybějící stránky malé knížečky o „Věčnosti a dějinnosti“. Považuje prý sám za „evidentní“, že Patočka vzal první stránky své o něco málo starší studie a jen s malými úpravami je dal k dispozici pro otištění. Jedna věc se mi zdá nesporná: Patočka svůj článek opravdu končí otázkou, zda má Rádl ve své interpretaci Sókrata pravdu, a třetí oddíl zmíněné knížky začíná hned v nadpise otázkou, zda je Rádlův výklad Sókrata přesný. Ačkoliv se Patočka v textu knížky zabývá Rádlem vlastně jen v oddílech č. 8 a 16 (nepočítáme-li ony „ztracené“ první dva oddíly, které Karfík navrhuje považovat za „znovunalezené“), zůstává mimo veškerou pochybnost, že se jí Patočka vyrovnává s Rádlem vůbec a zejména s jeho Útěchou z filosofie. V 16. oddílu Patočka výslovně píše o tom, že se Útěchou cítil být vyzván k odpovědi; a zároveň připouští, že si není jsit, zda se mu podařilo myšlenku Rádlovu vystihnou ve všem přesně. Ale prohlašuje, že se ji snažil pojmout „ve vší vážnosti a úctě, být k ní spravedliv“ (s. 211). [A také hned říká, že mu šlo o „problém zařazení Rádlovy filosofie“.] – Mně osobně se zdá, že Patočka možná skutečně ony první stránky z textu větší studie vyňal, ale že je přímo nepoužil nýbrž přepracoval – a teprve pak se asi „ztratily“, protože je nezařadil do původního textu; pokud se neztratily, mohly by snad být objeveny mezi jinými poznámkami a torzy větších projektů. Zvláštní je zejména to, že v článku je Rádl interpretován v kontextu docela určité české tradice, zatímco v knížce je interpretován jakoby proti jiným velkým myslitelům, v jistém smyslu Rádlovi „blízkým“ – totiž Platónovi, Schelerovi, Jaspersovi, ale také Husserlovi, Heideggerovi a Satyrovi. Rádlovi dost vzdáleným. Zvláštní výjimkou je oddíl č. 7 (znovu o Masarykovi). Po mém soudu neinterpretoval Patočka správně nejen Masaryka, ale ani Rádla. Také dal své distanci od obou jasný výraz. V tom se však právě liší článek v Kritickém měsíčníku, kde dává Patočka Rádlovi v mnoha směrech za pravdu. Právě proto si myslím, že to není původní znění prvních dvou oddílů knížky, ale že jde o jejich přepracování.
(Písek, 061117-2.)
vznik lístku: říjen 2006
Ladislav Hejdánek
(2013)
Potřeboval jsem teď nahlédnout do Patočkových textů z doby „Negativního platonismu“ a kromě toho, co jsem potřeboval zjistit, jsem byl až překvapen, kolik Patočkových termínů, výrazů a obratů lze najít i v mých starších textech. Vždycky jsem se bránil tomu velkému tlaku Patočkova působení, takže sám Patočka měl silný dojem širokého nesouhlasu z mé strany (napsal to v jednom dopise). Ve skutečnosti však je vidět, jak jsem se bránil vlastně jen v některých směrech, ale jak jsem byl Patočkou velice ovlivněn. Pochopitelně jsem ty Patočkovy rukopisy neznal, nikdy jsem je neviděl, ani jsem o nich nevěděl (až do té doby, co se zjistilo, kolik jich Patočka kdysi koncem šedesátých let uložil v PNP). Ale v té poměrně krátké době, co jsem Patočku poslouchal na FF, co jsem chodil na jeho semináře (včetně toho „domácího“) a co jsem se s ním také stýkal osobně, musel jsem je vyslechnout a musely na mne mít značný vliv, a to navzdory tomu, že něčemu z toho jsem se chtěl bránit a vědomě bránil. Opravdu ono „působení“ učitele na žáky je mnohem komplikovanější, než si obvykle připouštíme. Vcelku se zdá, že jsem vlastně tehdy, ale natrvalo navázal na některé Patočkovy myšlenky, kterými on se kdysi zabýval, ale které pak odložil, ne-li zavrhl.
(Písek, 130505–1.)
vznik lístku: květen 2013