Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Friedrich Nietzsche (1995)

24
Tím, že pátrá kdo po začátcích, stává se rakem. Historik hledí nazpět, posléze i věří nazpět.
(7564, Soumrak model, Votobia, 1995, str. 24.)

Blaise Pascal (1623-1662)

Znejme tedy dobře svůj dosah; jsme něco a nejsme všechno; to, co života máme, brání nám poznati první principy, které vzcházejí z ničeho; a trocha života, již máme, zakrývá nám výhled do nekonečna. …
[ex 72]
(0196, Myšlenky, př. A.Uhlíř, Praha 21937, str. 38.)

Ezdráš II. ()

Tehdy řekl mi: Na počátku okršlku země, a prvé nežli utvrzeni byli časové věkův a prvé než válo shromáždění větrův; 2A prvé nežli zvučívali hlasové hromův, a prvé nežli se zasvěcovala blýskání, a prvé než byli utvrzeni základové rajští; 3A prvé než vídáni byli ušlechtilí květové, a prvé nežli ztvrzeny byly pohnutedlné moci, a prvé nežli sebrána byla nesčíslná vojska andělův; 4A prvé než vyzdviženy byly vysokosti povětří, a prvé než jmenovány byly míry obloh, a prvé nežli se rozhřely byly peci na Sionu, 5A než vystižena byla přítomná léta, a prvé nežli odcizeni byli těch, kteříž nyní hřeší, nálezkové, a zaznamenáni byli ti, kteříž víru na poklad složili; 6Tehdáž sem myslil, a učiněny sou ty věci skrze mne samého, a ne skrze jiného, a konec skrze mne, a ne skrze jiného.
2. Ezdráš (vůbec 4.) 6, 1-6
(7437, Apokryfy, Praha 1952, str. 87.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Myšlenka nejstarších filosofů, že lze mluvit o ARCHÉ jako o počátku všeho dalšího, stála v pozadí jejich tázání po ARCHÉ; je to také jeden z dokladů toho, že každá otázka zároveň něco tvrdí (před-pokládá a tím „pokládá“, „klade“). Jestliže však všechno „jsoucí“ budeme chápat jako „vpravdě jsoucí“ a tím vnitřně sjednocené, nemůžeme jeho vlastní počátek klást někam mimo takové „jsoucí“, neboť pak bychom počátek vydělovali z toho, čeho je počátkem a co tak jako tak muselo někdy „začít“, tj. zahájit své událostné dění. (Tato věc nebyla dost vyjasněna, totiž zda můžeme za „počátek“ považovat něco, čím to další vlastně ani nezačíná, nýbrž proti čemu musí mít navíc ještě nějaký svou vlastní, „soukromý“ počátek. Když Anaximander říká, že ARCHÉ je to, z čeho všechno vzniká a do čeho (to) zase zaniká, je zřejmé, že tento „počátek“ chápe zároveň jako „konec“ všeho, zejména však, že ani jako počátek, ani jako konec není součástí toho, co vzniká a zaniká, nýbrž všemu vzniklému předchází a po zániku všeho nadále zůstává, aniž samo končí a zaniká.) Nechme tedy stranou ono chápání „počátku“ jako něčeho předcházejícího (a tedy vlastně vyděleného, odděleného), a zůstaňme u počátku, jímž počíná nějaký děj, tj. počátku, který už je součástí onoho děje (tedy události jako něčeho sjednoceného a tudíž sjednocujícího i ten počátek a zajisté také příslušný konec). V takovém případě se ovšem musíme tázat, odkud se takový počátek bere. To za prvé; ale zároveň tím připouštíme (a vlastně „klademe, tvrdíme), že takových počátků je mnoho, neboť i „událostných dění“ (vnitřně integrovaných) je mnoho. Připustíme-li proto základní myšlenku „události“ jako vnitřně sjednoceného (integrovaného) dění, tj. dění i vnějšně se vymezujícího proti ostatním (vnějším) událostem, musíme připustit s mnohostí událostí také mnohost počátků. A protože v tomto smyslu počátek sám nemůže mít nic, co by mu předcházelo, ale čeho by byl „následkem“ (neboť pak by to nebyl „počátek“), musíme dojít k závěru, že to, co eventuelně může „předcházet“ počátkům, nemůže a nesmí být nic „minulého“, tj. jim předházejícího, nýbrž že to může „předcházet pouze s budoucnosti, tj. k oněm počátkům naopak přicházet.
(Písek, 061113-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Platón nechá Timaia v dialogu téhož jména říci: „Velmi důležito jest, začíti při všem od přirozeného počátku.“ (0853, s. 33). Proti tomu je třeba zdůraznit, že tomu tak je v nejlepším případě pouze za některých okolností a pouze v některých případech, a to v těch, kdy všechno další, následné, je vlastně v počátku již nějak obsaženo (a ne-li v jednom počátku, tedy spolu též v řadě dalších počátků, v mnohých počátcích), takže ve skutečnosti nejde o počátek, nýbrž jen o přetrvávání něčeho již dříve jsoucího (či byvšího). Jediný opravdový počátek je tam, kde se objevuje něco, co je čímsi novým, čeho dosud nebylo a co nebylo obsaženo v žádné „příčině“, aby z ní odvozeno pak mohlo přetrvávat. Takže za skutečný můžeme považovat jenom takový počátek, který „vzniká“ (resp. počíná) bez příčiny, jakoby sám o sobě, a který vzniká tak, že zprvu není, tj. není jsoucí, ale do jsoucího přechází, nastává, tj. stává se počátkem něčeho, co tu v této podobě ještě nebylo. A mluvit o „přirozeném“ počátku pak ztrácí smysl – tzv. přirozený počátek by byl jenom tím, co vlastně není počátkem, protože to tu bylo už předtím, v minulosti, z které by to „jakoby“ vzniklo. Žádný počátek nemůže „vyrůst“ a „rozvinout se“ z toho, co tu už bylo a je; každý skutečný počátek je něčím, co vpadne do existujícího (jsoucího) světa, na určité místo a do určité chvíle, jako něco navíc, něco nového.
(Písek, 141102-2.)