Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (–384-324)

It remains to disarm the considerations urged in /263/ support of the existence of the unlimited not only as a potentiality but as actually compassed. Some of them do not follow as alleged from the admitted premises; and the rest can be met along some other line od sound reasoning.
(1)Admitting that things never cease to come into being, it does not follow that there actually exists some sense-perceptible body unlimited in quantity; for though the sum of things be limited, things may come out of and pass into each other without end.
(2)Again, being in contact and being limited are different things. Contact is a relation with something else, for there must be something to touch the touched; and this may happen to something limited incidentally; but ,being limited‘ is not a relation. Also a limited thing need not be touched by a thing homogeneous with itself and cannot be touched by any other.
(3)It is futil to trust to what we can conceive as a guide to what is or can be; for the excess or defect in such a case lies not in the thing but in the conceiving. One might conceive any one of us to be many times as big as we are, without limit; but if there does not exist a man too big for the city to hold, for instance, or even bigger than the men we know of, that is not because we have conceived him to exist, but because he does; and whethe we have or have not conceived him to exist is a mere incident.
Fys. III, 8, 208a
(The Physics I, London etc. 1970, p. 261+263

Emmanuel Lévinas (1983)

Le sens du cheminement philosophique varie pour celui qui le parcourt selon le moment ou le lieu où il essaie d’en rendre compte. C’est du dehors seulement que l’on peut embrasser et juger un tel devenir. Au chercheur lui-même ne reste que la ressource de décrire les thèmes qui le préoccupent à l’arrêt même où il essaie de faire le point.
(La conscience non intentionnelle, přednáška v Bernu 1983,
in: François Poirié, Emmanuel Lévinas, Lyon 1987, p. 151.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Někdy – podle dosavadního způsobu vyjadřování – nemá následek jednu příčinu, nýbrž hned několik (výbuch není způsoben ani přítomností třaskavé směsi, ani škrtnutím sirky nebo přeskočením jiskry, ale vše je ještě podmíněno uzavřeným prostorem, v němž se vytvořila třaskavá směs a kde se objevila jiskra nebo plamínek). Pravá příčina by pak vlastně byla úplnou a dostatečnou podmínkou toho, co následuje. Je ovšem otázkou, zda vůbec taková ryzí kauzální souvislost existuje, tj. zda vždycky takových nezbytných dalších podmínek není víc až velmi mnoho. – Bývá také zvykem mluvit o tzv. spouštěcích mechanismech. Někde jsou takové „spouštěče“ nápadné, ale je možné, že jich je zapotřebí vždycky, jen že jsou často skryté nebo dokonce (za použití dosavadních metod) neurčitelné. A je možné (z mého hlediska vysoce pravděpodobné) že podrobnější studium nejrůznějších takových spouštěčů (a zejména těch nenápadných a skrytých) ukáže, že na počátku každého takového procesu (který nemusí nutně být událostí celkem, nýbrž procesem jako „celek“ vnitřně neintegrovaných, tedy celou pluralitou takových procesů, až někde na konci musí jít o pravé události) jsou skutečné „počátky“ v plném slova smyslu, tedy počátky už ničím z minulosti nevyvolané resp. ne zapříčiněné. (Ale stejně je tu problém, jak vlastně dochází k „jednotnému“ následku, který nemá jednu příčinu, nýbrž jen několik podmínek).
(Písek, 130502-4.)

()

Nihil enim est … veritatis luce dulcius. (Cicero Acad. ad Varronem II, 10, 31)
Simplex ratio veritatis. (Cicero, De or. I, 53, 229)
Veritatis simplex oratio est. (Seneca, Ep. 49, 12)
Patet omnibus veritas. (Seneca, Ep. 33, 11)
Satis diserte pro se loquitur veritas. (Publius Syrus, Sent. S. 50)
O magna vis veritatis, quae contra hominum ingenia, calliditatem, sollertiam contraque fictas omnium insidias facile se per se ipsa defendat! (Cicero, Cael. 26, 63)
Veritas temporis filia est. (Gellius, Noct.Att. XII, 11, 7)
Veritatem dies aperit. (Seneca, De ira II, 22, 2)
Vulgoque veritas iam attributa vino est. (Plinius st., Nat XIV, 22 (28), 141)
Quam nocet saepe verum dicere! (Phaedrus, Fab. Appendix 15)
Veritas odium parit. (Ausonius, Ludus, Bias 3)
Vulgus veritatis pessimus interpres. (Seneca, Vit 2, 1)
Veritatem laborare nimis saepe aiunt, exstingui numquam. (Livius, Urb. XXII, 39, 19)
Errore enim veritas originis non amittitur. (Ulpianus, Dig. L, 1, 6)
Veritas visu et mora, falsa festinatione et incertis valescunt. (Tacitus, Ann. II, 39)
Nimium altercando veritas avertitur. (Publius Syrus, Sent. N. 40)
(citováno ex: 6556, Moudrost starých Římanů, Praha 1990, str. 43 nn. – tam jsou i české překlady)